Konecne na Jiznim ostrove

Trajekt mezi ostrovy zajistují dve spolecnosti The Lynx a The Interislander (více na http://www.interislandline.co.nz ). Preplutí Cookovy úziny trvá 3 hodiny, The Lynx to zvládne za dve a pul, jenze je drazsí. Pokud chcete na trajektu usetrit, nekupujte lístky az v den odjezdu. Existuje (alespon u spolecnosti The Interislander) systém slev, které ovsem platí pouze v predprodeji.

Nejdrive jsme se snazili najít terminál Lynxu, ale to nás po chvíli prestalo bavit, protoze jsme se dostávali cím dál tím více do mesta. Tak jsme se vrátili na zacátek Wellingtonu a sjeli jsme k terminálu Interislander. Nejblizsí trajekt do Pictonu jel v 9:30 (je to soucasne první trajekt dne), ale ten byl jiz plný, co se aut týká. Tak jsme koupili lístky na následující, nekdy odpoledne, s tím, ze si máme s autem stoupnout do fronty a cekat, jestli náhodou jeste nezustane místo v 9:30. Místo bylo, takze ve 12:30 jsme pristáli v Pictonu na Jizním ostrove.

Ferry je nejlepsí a nejjednodussí zpusob, jak cestovat mezi Severním a Jizním ostrovem. 83 km dlouhá cesta mezi Wellingtonem na Severním a Pictonem na Jizním ostrove se povazuje za jednu z nejmalebnejsích plaveb na svete. Po vyplutí z Lambton Harbour ve Wellingtonu lod míjí rozeklané jizní pobrezí Severního ostrova. Ostrovy jsou od sebe oddeleny Cookovou úzinou, která nabízí ohromující výhledy na pohorí v okolí Kaikoura a casto se z lodi dají zahlédnout velryby, delfíni a mnoho morských ptáku. Po vstupu do Queen Charlottte Sound, který je soucástí majestátního Marlborough Sounds, nám vzalo dech první setkání s prírodou Jizního ostrova. Projizdeli jsme rájem plným zálivu ohranicených stromy, malými zátokami a kristálove cistou vodou. Cesta koncí v Pictonu, malebném a malinkém mestecku (3.000 obyvatel), který je základnou pro prozkoumání Marlborough Region, proslaveného svými vinohrady a scénickými procházkami a pochody (viz mapa).

Hlavní mesto N.Z.- Wellington
Somes Island - do devadesátých let minulého století zde byla stanice, kde prebývala zvírata vyzadující karanténu. Behem druhé svetové války zde bylo vezení pro cizí vetrelce lidi z neprátelských zemí. Dnes je ostrov rekreacní zónou a rezervací divoké zvere.
Ward Island - nebo taky Makora. O tomto ostrove se ríká, ze je dcerou velkého polynéského moreplavce Kupe, který podle Maorské legendy Nový Zéland objevil a pojmenoval ho Ao-tea-roa zeme dlouhého bílého oblaku.
Pencarrow Head - 98 metru vysoký zaoblený pahorek, na jehoz konci vjezd do pístavu hlídá nejstarsí maják Nového Zélandu (1859).
Red Rocks - pozoruhodný výsledek sopecné aktivity, nyní je tam lachtani kolonie.
Oteranga Bay - místo, kde byla namerena nejvyssí rychlost vetru na Novém Zélandu (268km/h 10.dubna 1968)
Cook Strait - historická vodní cesta plná mýtu a legend. V roce 1770 zde moreplavec James Cook zjistil, ze Nový Zéland má ve skutecnosti dva ostrovy. Z trajektu je tu mozno obdivovat Kaikoura Ranges a casto je mozné tady zahlédnout i velryby, delfíny a mnohé morské ptáky.
Perano Head - pojmenovaný po známé rodine Peranu, kterí se zabývali lovem velryb v Tory Channel v letech 1911 1964.
Whekenui Bay - wheke je maorské pojmenováné pro chobotnici. Modle Maorské legendy na tomto míste Kupe ulovil a zabil obrovskou chobotnici, kterou pronásledoval pres oceán az k Novému Zélandu.
Cooks Lookout - Cookova vyhlídka pripomíná místo, odkud kapitán Cook poprvé videl úzinu, která byla pozdeji pojmenována práve po nem.
Tory Channel - kanál, který nese jméno po novozélandské lodi Tory, která se tudy plavila v srpnu 1839.
Dieffenbach Point - pripomíná místo, kde chirurg a prírodovedec Dokor Ernst Dieffenbach presne spocítal výsku hor merením teploty, kdy varila voda.
Plavba po Marlborough Sounds je pro turisty i domácí nezapomenutelná podívaná, kdy se strídají zalesnené kopecky s pastvinami a útesy s kristálove pruzracnou klidnou vodou rusenou pouze proplouvajícími lodemi.

V srdci Marlborough Sounds je Picton, zacátek zeleznice na Jizním ostrove.

Z Pictonu jsme si to po pobrezní silnici namírili prímo do Havelocku, muslarského centra. Pobrezní silnice v podání Novozélandan je klikatá a kopcovitá. Není to zádné prudké stoupání, ale o to castejsí. Tato silnice (a to jsme vubec netusili, ze to není ani zdaleka nase jediná a poslední silnice takového typu) je:

pomstou ridicu - klikatí se jako had
pomstou cyklistu - neustále se strídající stoupání a klesání, navíc na pomerne úzké silnici, dovede s cyklistou udelat své
rájem spolujezdcu - nabízí nádherné pohledy do fjordu

Není divu, ze nás tato silnice na zhruba 40 kilometrech, které jsme zdolali tak za hodinu a pul, znacne vycerpala. V Havelocku, kdyz uz to je centrum muslí, jsme si dali pauzu a ze ochutnáme z místních specialit. Bohuzel se nám nepodarilo najít zádné vhodné Take Away, vsude byly pouze restaurace s místem na sezení, coz vypadalo sice lákave, ale vyzadovalo by to aspon hodinu. A protoze pred námi byla dlouhá cesta do Takaky a Abel Tasman NP, muslí jsme se museli pro tentokrát zríct.

Cestou do Takaky jsme se stavili v Nelsonu a v obchodáku doplnili zásoby jídla. Pak uz cesta ubíhala rychle a bez zvlástních událostí az do Motueka, jednoho ze vstupních míst do Abel Tasman NP. A tam to zacalo být veselé. Z Motueka do Takaka cesta vede pres mramorovou horu Takaka Hill (791 m) a prilehlou snad vrchovinu, ale to z nasich map nebylo poznat. Kdyz uz jsme ¾ hodiny jeli do kopce, po úzké horské silnicce kroutící se jako had, meli jsme toho tak akorát. A to nás podobná cesta cekala jeste dolu (a druhý den nazpet, protoze zadna jina cesta neni). Poblíz vrcholu Takaka Hill jsou jeskyne Ngarua Caves, ve kterých je mozno videt kosti ptáka Moa. Tam jsme se ale nestavovali, protoze pred námi bylo jeste kus cesty a pomalu se chýlilo k veceru.

Kazdopádne jsme hreben prejeli, 54 km jsme jeli dve hodiny a byli jsme zralí tak nekomu vynadat. Navic jsme pri bezpecnostni zastavce v Takaka opet najeli rafkem leveho kola na obrubnik. No jo, jeste jsme to v oku zas az tak nemeli.

Pro prenocovani jsme si vybrali kemp v Pohara Beach Top Ten Holiday Park & Motels, kam jsme dorazili tesne pred setmenim. Pri veceri jsme se seznámili se vsudyprítomnými zravými muchami sand flies a se západem slunícka sel Tom zkusit teplotu more.

Na Novém Zélandu prakticky neziji nebezpecni zivocichove, ani hadi, ani pavouci ani jina podobna havet. Jedine, co cloveku trosku zneprijemnuje zivot, jsou sand flies. Jsou to malinkate musky, podobne nasim vinnym, ktere jsou vecne hladove a hlavne zakerne. Jejich zakernost spociva v tom, ze se k cloveku priblizi naprosto neslysne, najdou kousek nechranene pokozky a kousnou. Jejich kousnuti je bolestive a svedive, repelent ceske vyroby nepomaha a dokonce ani repelent vojaku NATO, ktery se da koupit ve specializovane prodejne. Mozna proti nim plati novozelandsky repelent, ktery byl k dispozici na vsech informacnich strediscich, ale ten jsme nezkouseli. Dalsi obranou proti nim (a to 100% ucinnou) je pohyb. Tyto potvurky letaji totiz docela pomalu a obycejne lidske chuzi nastaci. Taky muzete chodit od rana do vecera zahaleni od hlavy az k patam, pak je vam horko a moucha vas kousne treba do ucha. Nejproslulejsi je jimi Fiordland, ale na Jiznim ostrove prakticky nenajdete misto, kde byste od nich meli pokoj. Mozna jeste tak na ledovcich nebo pod MtCookem.

Pak uz nase myslenky patrily vyhradne spacákum. Jeste pred usnutím jsme museli ovsem vytvorit krizový scénár nasí cesty pro prípad, ze by nás na ceste zdrzely dalsí utajené serpentýny. Navic jsme meli oproti puvodnimu itinerari puldenni skluz. A vzhledem k tomu, ze nas cekal presun az do TeAnau ve Fiordlandu a kazda minuta zpozdeni znamenala vetsi riziko prichodu spatneho pocasi (az dosud nam pouze s vyjimkou v Queen Charlotte Sound jen svitilo slunicko), museli jsme tento presun vykonat opravdu co nejrychleji. Jedním bodem krizového scénáre bylo sehnat porádnou automapu, kde budou zakreslené vrstevnice. Stacila by nám i taková, ze které by se clovek docetl, kdy ho cekají serpentýny.