Konec sveta, kde se nachází ráj - to je Fiordland. Osamelé fjordy, které vyryly ledovce pred mnoha tisíci lety, pruzracná voda skrytých jezer, ve které se zrcadlí skalnaté vrcholky hor, hustý a tezce prístupný les, skrývající bezpocet potucku a vodopádu, z nichz mnohé padají do údolí az z neprístupných stítu horských velikánu, more obklopené majestátními vrcholy - to je Fiordland. Za svuj vznik vdecí skutecnosti, ze lezí v míste, kde se setkávají dve tektonické tesky navzájem se vytlacující. Národní park se svými dech beroucími krásami zabírá 120.000 hektaru a tvorí tak nejvetsí národní park Nového Zélandu (a pátý na svete). Pobrezí je rozekláno 14ti fjordy, do kterých je prístup pouze na lodi nebo pesí turou (výjimkou je Milford Sound, kam vede silnice). Soucasne je to ale jedno z nejdestivejsích míst na svete a krome toho je proslaveno i obrovským výskytem neustále hladových sandflies. V celém Fiordlandu je 483 km pesích tur, které vedou po brezích jezer, lesy i pres alpskou louku.

Podle plánu jsme dnes meli vyrazit na ctyrdenní Kepler track. Po neprílis valné noci, neb jsme si ustlali pravdepodobne v líhni komáru, nás vítalo o nic príjemnejsí ráno. Nejenom ze v noci prselo a tak jsme meli dokonale mokrý stan (nastestí ne zevnitr), ale jeste navíc bylo stále zamraceno a vypadalo to, ze se vcerejsí predpoved pocasí opravdu splní. A taky ze jo. Po príjezdu do informacního strediska v TeAnau nás vubec necekala optimistická predpoved - dést a dést a dést, a to celé ctyri následující dny. A taky zamraceno a zima a ve vyssích polohách studený vítr. Vyhlídky na track byly mizivé a proto jsme si z regálu vzali knízku "60 Walks in NZ" a hledali, co se dá v tomhle nehezkém pocasí podniknout. Rozhodli jsme se jet do Rainbow Reach, které se nalézá asi 12 km od TeAnau smerem do Manapouri a odtud jít k jezeru Manapouri, které je svou hloubkou 433 m druhým nejhlubsím jezerem na Novém Zélandu. Cesta zacala zdoláním houpacího lanového mostu, pak vedla destným pralesem po brehu reky Waiau, která do svých brehu vykousala malebné zátociny, potom kousek pres bazinu a nakonec po písecném brehu jezera. A stejnou cestou zpátky. Jezero je poseto 35 korálky - ostruvky a v jeho zálivu Shallow Bay je postavena chata pro 6 lidí, a která je vyuzivána pri zdolávání Keplerova Tracku. A samozrejme jsme na nasí procházce zmokli, presne v poledne.

Po návratu k autu jsme se vydali na dalsí cestu a zbabele jsme prchali pred destem a zatazenou oblohou. Vydali jsme se na východ, pres Lumsden, Gore a Balclutha do Dunedinu. Po ceste jsme vyuzili obcas vykouknuvsího slunícka a rozhodli se ususit stan. Vybrali jsme si jedno jiz nefungující odpocívadlo a snazili se postavit nás príbytek. Jenze silný vítr nám rval steny stanu z rukou a tak jsme zanechali marné snahy a stan pouze drzeli proti vetru. Obcas pri silnejsím nárazu jsme meli co delat, aby nám neulítl a to vse ke vseobecnému pobavení míjejících ridicu. Díky mohutnému vetru jsme ovsem  behem krátké chvilky vysusili jak stan tak i tropiko a mohli se tesit na noc v suchu.

Vilda jel jako drak a tak není divu, ze jsme zakrátko byli temer na dohled Dunedinu. Dlouhá cesta Vildu pochopitelne zmohla a na námestí v Dunedinu uz dorazil Olous. Námestí Octagon je ve tvaru osmiúhelníku a jeste navíc do kopce, coz z nej ciní jiste zajímavé místo. Bez potízí jsme nasli informacní stredisko, popadli plánky mesta a Otago Peninsuly i s vyznacenými kempy a dali jsme se do hledání jednoho z nich. Podarilo se nám jej najít celkem bez potízí (pouze s jedním nesprávným odbocením) a dokonce jsme zahlídli nejstrmejsí ulici na svete Baldwin Street.

Dunedin (http://www.cityofdunedin.com/) vznikl pred 150ti lety, kdy se tady usadili první skotstí pristehovalci. V jednom z galských jazyku znamená Dunedin Edinburg, hlavní mesto Skotska. Dnes je Dunedin centrem oblasti a je tretí nejvetsí na Novém Zélandu. Ve meste je rada historických budov ve viktoriánském, edwardském nebo neogotickém slohu. Nejkrásnejsí stavbou je nejspís zeleznicní nádrazí, které je dokonce povazováno za nejkrásnejsí kamennou stavbu na Novém Zélandu. Dunedin je sídlo první novozélandské univerzity a taky Speights Brewery (http://www.speights.co.nz).

Zatouzili jsme po odpocinku v posteli a tak jsme se tesili na vlastni drevenou chatku. Bohuzel uz ale vsechny byly obsazeny a tak jsme si opet ustlali ve stanu. Pri veceri jsme vyuzili prádelnu a dali vyprat vse, co se nám dosud podarilo zaspinit. Nebylo toho zrovna málo. A protoze v prádelne byly i susicky, neváhali jsme ani vterinu a prádlo rovnou dali susit. Proces susení trval podle informací zkusenejsích uzivatelu zhruba hodinu a tak jsme se bez obav, ze by nám nase tricka nekdo ukradl, vypravili na pláz k Pacifiku. More se jevilo jako velmi studené a navíc rozbourené, proto jsme se po chvíli rozhodli pro zpátecní cestu do kempu. Cestou jsme se rozhodli, ze zajdeme na jednou dve pivka do místní hospody. Prece jenom jsme na Novém Zélandu byli jiz dva týdny a jeste jsme v zádné nebyli. A tato chyba se musela urychlene napravit. Hospodu jsme celkem bez potízí nasli a tak jsme vstoupili dovnitr. První vec, která nás udivila, byly vysoké stoly pripomínající barové pulty, rozmístené po celé plose hospody. Za nimi sedeli na vysokých zidlickách místní stamgasti, vsichni otoceni jedním smerem a to ke dvema televizím. To byla druhá vec, která nám padla do ocí hned pri vstupu. Vysvetlení bylo jednoduché - hrál se mezinárodní zápas v rugby, a jeste k tomu to byl Dunedin proti JAR. Dali jsme si pivco a rozhodli se pripojit k místnákum. Sice této hre vubec nerozumíme, ale prece nebudeme sedet stranou. Po nekolika vterinách se s námi dal do reci jeden místní konzument piva a zpocátku nám delalo velké problémy mu rozumet alespin jedno slovo. Trvalo nejakou dobua za sve vzalo nekolik piv, nez jsme byli schopni s ním kecat. Nakonec slovo dalo slovo a on nejenom ze nám poradil, jaké pivo máme pít, nejenom ze s námi sel k barmance a vysvetlil jí, jaké pivo chceme, ale taky se rozhodl s Tomem v místní lednici hledat ceské pivo. Me nechali u stolu, zdálky mi zamávali a byli fuc. Prisli po nekolika minutách, Tom naprosto konsternovaný takovým bezprostredním chováním. No a nakonec nás clovek ubezpecil, ze kdyz okamzite roztrháme a spálíme nase pasy, nebudeme mít problém najít práci, kdyz uz oba deláme v oblasti IT. A proc prý to neudelat, kdyz je na Novém Zélandu tak hezky. :-)

Po nekolika pivech a taky po skoncení zápasu jsme usoudili, ze je nacase vrátit se do kempu, vyzvednout ususené prádlo a zalehnout. Po návratu ke stanu jsme zjistili, ze prselo a je zase mokrý. Tak jsme se pomalu soukali dovnitr, kdyz v tom Olous zase znicehonic vypálil ven. Duvod byl prostý - sedla si do kaluze vody, která zabírala asi tak tretinu stanu. Protoze stan byl naprosto odolný desti, nemohla to být destová voda. A taky ze ne. Pri stavbe stanu se nám totiz nechtelo hledat kolíky na upevnení ve vetru, který nebyl zas az tak zanedbatelný. Proto jsme dovnitr na zatizeni postavili kanystry s vodou. Ale protoze vítr byl silnejsí, nez jsme si mysleli, tak nadzvedl stan i s kanystry, které se tímto prevrátily. No a jeden z nich nebyl dobre zavrený. A proto ta louze. Takze jsme jeste dobrou ctvrthodinu uvádeli vnitrek stanu do obyvatelné formy, namáckli se na suchou stranu a snazili se usnout. Vítr postupne sílil az dosahoval opravdu znacné síly. Po hodne dlouhé chvíli se nám konecne podarilo usnout a teprve ráno jsme zjistili skody napáchané vetrem. Naprosto neuveritelne nám ohnul tycky od stanu, pro jistotu vsechny.