Z Aucklandu na jih

Varic stal neco kolem 6 dolaru. Protoze jsme meli plnou penezenku drobnych, Vilda vysypal tyto drobne na pult a zacal to pred prodavacem pocitat. Nakonec ovsem zjistil, ze to nebude stacit. Tak chtel zase drobne sesypat zpatky a platit bankovkou. Prodavac si ovsem tohoto umyslu vsiml, shrabl vsechny drobne do ruky a prohlasil: "It's O.K." Nez se Vilda stacil vzpamatovat, bylo zaplaceno. Absolutne nevadilo, ze to neni uplne presne to, co varic stal.

Dalsim ukolem v centru mesta bylo najit mistni Eurotel - vlastne Vodafone, a koupit kartu do mobilu. Jeste z domu jsme meli zjisteno, ze takova karta stoji 20 dolaru. Za tuto castku ziskavate 10 dolaru kredit. Ale pozor, tady nastava finta fn. Kdyz vyplnite dotaznicek prilozeny ke karte a poslete ho Vodafonu, tak se vam pripocita dalsich 10 dolaru kreditu. A jedna SMS do Cech stoji 20 centu, takze z takoveto karty se muze domu poslat zprav nepocitane a jeste zbude i na par strucnych a vystiznych telefonatu.

Zakoupit kartu Vodafone se rovnez podarilo bez problemu, pouzili jsme trik s parkovanim vyzkouseny pri koupi varice. Opet jsme nechali auto pohozene jen tak ledabyle nekde u chodniku, dokonce primo na autobusove zastavce a Olouse v nem.

Temito nezbytnymi nakupy jsme se prekulili pres poledne a protoze nas cekala dlouha cesta na zapadni pobrezi Severniho ostrova, v Aucklandu jsme se uz nezdrzovali a po nezbytnem dokoupeni surovin na vareni jsme vyrazili po SH1 smerem na jih a na Hamilton.

První zastávku na nasí ceste na jih jsme si udelali kousek za Aucklandem na odpocívadle s benzinkou a McDonalds. Nasí snídaní totiz byl jen jeden trojúhelnícek Toblerone z letadla (pro kazdého) a zaludky se jiz zacínaly hlásit o svuj pravidelný prídel jídla. A taky jsme zjistili, ze s sebou nejspís nemáme sul. Proto odvázná Olous vtrhla do McDonalds a do pesticek nabrala pytlíky soli, kolik jenom zvládla. Po svacine, ke které jsme si dali toustový chlebík (jiný se v supermarketu spís nesezene nez sezene) s cottage cheese, jsme pokracovali dál k Hamiltonu.

Cestou nás cekal posvátný kopec Mauru se hrbitovem, který nese jméno Taupiri. Toto ne zcela neobvyklé místo (ne zcela neobvyklé proto, ze v zemi, kde puvodním obyvatelstvem jsou Maurové, na kazdém kroku narazíte na neco posvátného - horu, prameny, vesnici, jeskyni a v ní jezírko, apod.) jsme témer minuli. Kdyz jsme si totiz v pruvodci Lonely Planet precetli, ze po levé strane budeme mít posvátnou horu, tak jsme cekali HORU. Ale on to byl spíse trosku vyssí kopec, na kterém nás upoutal práve ten zminovany hrbitov. No a kdyz jsme vysedli a prisli ke vchodu na hrbitov (mimochodem podél kterého vedla jednokolejná zeleznice, jedna z celkového poctu dvou na celém Novém Zélandu), tak jsme zjistili, ze to je ona vyhlízená posvátná hora Taupiri. U vchodu nás trosku zarazila cedule s nápisem, ze focení a kamerování je zakázáno. No jo, posvátné místo je preci jen posvátné místo a klid Mauru nesmí nic rusit, ani cvakání spoustí fotoaparát a bzucení videokamer. Ale kdo mel zoom, tak mel vyhráno. Stacilo prejít silnici, pro klid svedomí nevidet na ceduli se zákazem a s pomocí zoomu fotografovat nebo tocit.

O pár kilometru dál na soutoku dvou mohutných rek Waikato a Waipa na nás cekala vesnice (nebo mesto?) Ngaruawahia. Je to jedno z nejstarích a nejhistorictejsích sídel ve Waikato Region (tedy podle pruvodce Lonely Planet). Mne historické ovsem moc nepripadlo, asi jsme neprojizdeli tou spravnou casti. Je to soucasne sídlo stávající Maorské královny - Dame Te Arikinui Te Atairangikaahu. Tak jsme si rekli, ze bychom tedy toto sídlo mohli najít. Sídlo takove osobnosti se prece nedá minout. Projeli jsme celou vesnicí tam a zase zpátky. Ale nic, co by se sídlu královny byt jen vzdálene podobalo, jsme neobjevili. Tak at, po ceste urcite uvidíme mnoho jiných zajímavostí.

Se vzrustající vzdáleností od Aucklandu jsme si zacali zvykat na jízdu vlevo, ale taky jsme si pomalu zacali uvedomovat fakt, ze kdyz je na mape namalované kolecko a u neho název sídla, nemusí to být vzdy zrovna mesto/vesnice. V mnoha prípadech se jedná jen o nekolik stavení nebo farem, v lepsím prípade se skolou a v nejlepsím prípade dokonce i s cerpací stanicí nebo aspon obchudkem Tip Top s prijatelným výberem potravin.

Dálnice SH1 (State Highway1) je oznacena jako termální silnice. Termální proto, ze prochází místy se sopecnou a termální cinností, vede az do Rotorua. Na mapách Jasons je oznacena obláckem dýmu.

Po ceste jsme projízdeli mestem Hamilton (117 tis. obyvatel) - ctvrtým nejvetsím novozélandským mestem a prvním vnitrozemským. Mestem jsme pouze projeli a uháneli dál k 80 km vzdáleným Waitomo Caves.

Do roku 1867 jediné dopravní spojení s okolím tvorila reka Waikato. V roce 1867 byla otevrena silnice do Aucklandu a zacala fungovat pravidelná doprava mezi temito dvemi mesty, kterou v roce 1877 následovala zeleznicní a pozdeji i letiste. Dnes je Hamilton nejvetsí zeleznicní krizovatkou Nového Zélandu a centrem zemedelské oblasti Waikato. Je to jedno z hlavních novozélandských center skolství a sídlo University of Waikato. K hlavním atrakcím patrí zahrady, ZOO, Waikato Museum of Art and History, Paddleboat Cruises, ... Více informací o tomto meste najdete na http://www.hamiltoncity.co.nz nebo http://www.hcc.govt.nz/.

Po ceste nás provázely zelené kopecky, pastviny, stáda ovcí a krav a 10 km od Waitomo Caves jsme narazili i na pasoucí se emu. K informacnímu centru u Waitomo Caves jsme dorazili za mírného mrholení. A to jenom proto, abychom zjistili, ze jsme prosvihli poslední vstup do jeskyní. No nevadí, není kazdý den posvícení.

Waitomo Caves jsou nejznámejsí atrakcí Waikato Region a proslavily se predevsím svými rozlehlými jeskynemi plnými tajemných stalaktit a stalagmit. Poprvé byly jeskyne prozkoumány v roce 1887 místním Maorským nácelníkem Tane Tinorau a anglickým badatelem Fredem Mace a od té doby jsou hlavní turistickou atrakcí regionu. Cesty s prvodcem vedou do Cathedral Cave, kde usporádala koncert operní pevkyne Dame Kiri Te Kanawa, a do Glow-worm Grotto, která je ozárena tisícovkami malých svítících cervíku. Je to místo, kde si turista touzící po zábave a vzrusení docela urcite prijde na své. Více o aktivitách ve Waitomo Caves se lze dozvedet na http://www.waitomo.co.nz.

Mrholení se mezitím pomalu zmenilo ve vytrvalejsí dést a trebaze jsme meli v úmyslu podniknout výpravu k Ruakuri Natural Tunnel a Aranui Cave, pocasí nám to nedovolilo.

Cestou dále na jih jsme postupne zacali hledat místo, kam na noc slozíme nase unavené hlavinky. Opet nás provázely zelené kopecky s pasoucími se oveckami a celá krajina mi pipomínala Wales. První tip z informacního strediska u Waiotomo Caves byl na kemp v Awakino. Z avízované vesnicky se vyklubalo malé uskupení domku u ústí nejaké reky do more, kde jsme nasli jeden hotel, ale po kempu jakoby se zeme slehla. Tak jsme pokracovali dál smerem na New Plymouth a za krátkou chvíli nás poutac upozornil na jiný kemp, ke kterému jsme okamzite odbocili. A protoze se nám líbil na první pohled a vzhledem k pokrocilé dobe, tak jsme v nem uz zustali. Stan jsme postavili nekolik kroku od pláze s cerným sopecným pískem a vydali se do kuchyne varit veceri.