U ledovcu

Tri týdny na Novém Zélandu

Ráno jsme se vzbudili do zamraceného dne a mraky na obloze hrozily, ze kazdou chvíli zacne prset. A taky ze jo. Nez jsme prijeli do Greymouth, zacalo mrholit.

Kdybychom meli stestí a svítilo slunícko, mohli jsme se na 44 kilometru dlouhé ceste z Punakaiki do Greymouth kochat pohledy na MtCook, takhle jsme videli pouze mraky a stírající sterace. Z Greymouth se návstevník muze vydat za hector delfíny, kormorány, lachtany nebo k jezeru Lake Brunner. V Greymouth má svoji stanici také zeleznicní trasa Tranz Alpin Express (http://www.tranzscenic.co.nz/) , který na své ceste z Christchurch na opacném konci ostrova projízdí divokou a carokrásnou krajinou Jizních Alp, které prekonává pres Arthurs Pass. Tato cesta je povazována za nejmalebnejsí zeleznici na svete. Okolí Greymouth a samo mestecko je známé i svojí zlatokopeckou historií. Ta vrcholila v padesátých letech 19.století. Predevsím se tato oblast proslavila zpracování jadeitu. Tento velmi tvrdý kámen hrál velkou roli v maorské kulture. Vyrábely se z neho ruzné prívesky a sperky. Greymouth i Hokitika (mensí mestecko jizne od Greymouth) jsou plné galerií, dílnicek na zpracování jadeitu a obchudku, kde turista muze pomerne levne tento kámen a výrobky z nej zakoupit (predevsím v Hokitika).

Greymouth má dlouhou zlatokopeckou historii. Je to nejvetsí mesto na západním pobrezí Jizního ostrova. Lezí v ústí reky Grey do more a za prudkých destu býva postizeno záplavami. V Greymouth jsme se stavili v informacním centru, kde jsme objevili prístup na Internet. Prece jen jsme na N.Z. byli jiz nekolik dnu a tak by se sluselo ozvat se domu. Chvilku jsme tedy strávili psaním mailu a pak se pustili na výzkumnou cestu za jadeitem. V centru mesta je muzeum, nebo vlastne taková malá galerie s kavárnou, podávající prehled o nejruznejsích formách jadeitu a místech jeho výskytu. Taky se tady dá utratit pár dolaru za sperky nebo treba jen vylestené kameny.

Z Greymouth nás cesta zavedla podle plánu do mestecka Shantytown http://www.shantytown.co.nz. Je to bývalé zlatokopecké mestecko, které je udrzováno ve své podobe z 19. století. Mezi jeho triceti historickými budovami najdete saloon, vezení, kostel, nemocnici a skolu nebo taky nádrazí s parní lokomotivou. Na príjezdové ceste se muzete seznámit s historickými zemedelskými i dulními stroji, které jsou vystaveny v bezprostrední blízkosti silnice pod ochranou nekolikametrových kapradin. Na mestecko jsme zbezne mrkli pres vstupní bránu, zamávali supící parní lokomotive z roku 1897 a v desti uháneli dál k ledovcum.

Na ceste nám ale jeste prekázelo mestecko Hokitika, dalsí významné centrum jadeitové oblasti. Místo bylo osídleno v sedesátých letech 19. století po objevení zlata a stalo se velmi významným prístavem. Hokitika bylo první novozélandské mesto, které melo pravidelnou leteckou dopravu. Letecký provoz zde byl zahájen ve 40tých letech a pokracoval az do roku 1967.

Ve mestecku jsme za neustále sílícího deste navstívili kiwihouse expozici s zivými symboly Nového Zélandu, nelétavé ptáky kiwi. Tato nocní stvorení patrí mezi ptáky, i kdyz nelétají a jejich perí pripomíná spíse srst. Protoze jsou to nocní zivocichové a na Novém Zélandu jich zije uz jen velmi malé mnozství, je velmi obtízné je potkat ve volné prírode. Ve volné prírode jsou jejich nejvetsím nebezpecím psi a kocky, které plení hnízda s mláaty.

V oblastech s výskytem kiwi byly vystaveny kiwihouses. Jejich hlavním cílem je studium zivota techto podivuhodných ptáku, zachování jejich populace i pro prístí generace. Tyto domy jim ale obrátily zivot naruby. V noci se jim svítí umelým sluníckem, aby spali a ve dne jim zase naopak svítí umelým mesícem, aby kiwiové mohli jíst a aby se turisti na ne mohli dívat. V desti jsme se jeste vydali obhlédnout místní dílnicky na zpracování jadeitu, koupili surový jadeit a spechali zpet k autu.

Hokitika je bránou do South Westland World Heritage National Park. Reka Arahura, která se vlévá do Tasmánského more 8 kilometru severne od Hokitiky, je pro Maory tradicním zdrojem jadeitu a v soucasné dobe mnozství jadeitu z této reky ciní velký podíl na pokracující celkové pobrezní produkci. Mesto prosperuje predevsím z prodeje sperku a nejruznejsích soch z jadeitu, dále sperku ze zlata, výrobku ze dreva a porcelánu. Turistika, farmárství, tezba raseliny a rybárství rovnez prispívají k blahobytu obyvatel Hokitiky. Jizne od Hokitiky se nacházejí dve puvabná jezera Kaniere a Mahinapua. Ackoliv my jsme je nenavstívili, urcite chybu neudelá ten, kdo se u nich zastaví.

V desti, který te uz trval celého pul dne a nevypadalo to, ze by se to melo v dohledné dobe zmenit, jsme uháneli dál k ledovcum nacházejících se v národním parku Westland. Reky, jejichz koryty vcera tekly potucky s pruzracnou vodou, se te promenily na dravé a kalné veletoky. Mraky nad nasimi hlavami vytvárely neprostupnou vrstvu a na silnici jsme dokonce minuli úklidovou cetu, která odklízela bahno po sesuvu svahu.

Nakonec jsme dorazili k prvnímu ze dvou naplánovaných ledovcu, ale protoze z nebe padaly provazy deste, nakonec jsme se ani k jeho terminálu nevypravili. Dalsí sanci sáhnout si na novozélandský ledovec jsme meli u Fox Glacier. Nastestí jiz po ceste k nemu jsme sledovali, jak se u pobrezí zacíná vyjasnovat. Prestalo prset a tak jsme se vypravili k ledovci. Ale chyba lávky, asi jsme se na nej moc tesili, a to se nemá. Cestu nám zatarasila závora s nápisem, ze stezka k celu ledovce je uzavrena z duvodu sesuvu kamenného pole. Tak jsme se se smutkem v ocích rozloucili i s tímto ledovcem, jehoz konec jsme videli nekde v dáli za morénou, sedli do auta a vyrazili k jezeru Matheson, které je od Fox Glacier vzdáleno asi 6 km. Na jeho modré hladine se jako v zrcadle odrází majestátní MtCook a MtTasman. Tento obrázek se nachází ve vsech turistických brozurách o této oblasti.

Oba ledovce se nacházejí ve Westland NP nebo taky Tai Poutini National Park. Tento park o rozloze 117.547 hektaru nabízí turistum snad vsechny krásy prírody, mozná jenom písecná poust tady chybí. Z dálky se na vás dívají zasnezené vrcholky Jizních Alp, v jejichz prusmycích se skrývají pruzracná jezera a na pobrezí s carokrásnými plázemi a skalisky zase projízdíte hustými lesy protkanými nitkami rek. Nachází se zde více jak 60 ledovcu. Z historického hlediska je zajímavá laguna Okarito, která je nejenom rájem pro mnoho ruzných druhu ptáku, ale je to soucasne místo, kde poprvé Abel Tasman uvidel Nový Zéland.

Nejznámejsí ledovce (Franz Josef a Fox) koncí ve výsce jen 300 m nad morem. Jsou to jediné ledovce na svete, které se v mírném podnebném pásmu nacházejí v tak nízké nadmorské výsce. Jsou obklopeny destnými lesy, coz jim dodává zvlástní kouzlo. Pohybují se az 10krát rychleji nez vetsina údolních ledovcu. Byly doby, kdy za den urazily neco kolem jednoho metru.

Fox Glacier vzniká spojením jiných ctyr ledovcu. Na své 13ti kilometrové ceste k pobrezí prekonává výskový rozdíl 2.600 metru. Je pojmenován po Novozélandském premiérovi Williamu Foxovi. Je 300 m silný a jeho celo je od stejnojmenného mestecka vzdáleno pouze 5 kilometru. Silnice vedoucí k ledovci prekracuje starou morému, která je pozustatkem drívejsích poloh ledovce. Dnes ledovec za den urazí neco kolem 40 cm.

Ledovec Franz Josef Glacier byl objeven rakouským geologem a cestovatelem Juliem von Haastem v roce 1863. Tento ledovec vzniká spojením trí jiných a je dlouhý 12 kilometru. Je asi 7000 let starý a je pozustatkem mnohem starsího a vetsího ledovce, který puvodne dosahoval az k mori. Dnes je celo ledovce od more vzdáleno asi 19 kilometru a pouze 5 kilometru od stejnojmenné vesnice. Pohybuje se rychlostí asi 70 cm za den.

Maorská legenda

Maorové toto místo nazývají Ka Roimata o Hinehukatere - Slzy dívky Laviny. Legenda vypráví o tom, ze Lavina milovala chození po horách a jejich zdolávání. Presvedcila i svého milého Tawe, aby chodil s ní. Tawe ale z jednoho vrcholu spadl a zabil se. To Lavine zlomilo srdce a tisíce jejích slz vyplakaných nad jeho milého zmrzlo a vytvorilo ledovec.

Od jezera Matheson jsme uháneli dál k prusmyku Haast, pres který jsme se meli dostat do MtAspiring NP a nakonec az do Fiordland.

Pobrezí jsme opustili v mestecku Haast, kde byla poslední sance vzít benzín. Dalsí benzinka podle varovných tabulí byla totiz az za 83 km. Cesta prusmykem vedla proti toku reky Haast, u které jsme chteli najít útociste na noc. Prusmyk je nejníze polozeným prusmykem v oblasti Main Divide, je totiz pouze 563 m nad morem. Silnice pres nej byla otevrena v roce 1965. Pred tím tady byla jen stará dobytcí a jadeitová stezka schudná pouze pesky nebo komo. Jak uz bylo receno drive, jadeit byl cenen predevsím jako surovina pro zbrane, nástroje a sperky.

V jedné rícní zátocine nekde uprostred prusmyku byl DOC kemp Davis Flat a tam jsme i zakotvili. Z kempu byl nádherný pohled na zasnezený vrcholek neznámé hory v MtAspiring NP a tak se není co divit, ze jsme fotili jak o zivot (hlavne Olous). Byl to jeden z tech nejjednoduseji vybavených DOC kempu pár míst na stany, záchod (který bohuzel nefungoval), pitná voda a nefungující umyvadlo. To nám ale zas az tak nevadilo, protoze za stanem nám tekla reka, ve které bylo vody pozehnane.

Naproti kempu Davis Flat