Po západním pobrezi k Pancake Rocks

Noc jsme stravili v Golden Bay, aniz bychom z nej vice videli. Tak jsme si o nem aspon precetli:

Tato zátoka mezi Abel Tasman NP a Kahurangi NP je na první pohled zapomenutou oblastí, ale nabízí mnoho nádherných míst. Z vrcholku mramorové hory Takaka Hill je krásný rozhled nejen na celé okolí Takaka Valley. Dá se videt treba az do Waikoropupu Valley, kde jsou prameny Te Waikoropupu Springs. Nedaleko od Takaka Hill jsou jeskyne Ngarua Caves, kde byly nalezeny pozustatky pravekého ptáka Moa. Na opacne strane zátoky, na jejím konci, je úzký písecný výbezek Farewell Spit. Je asi 800 metru siroký, 6,5 kilometru dlouhý a je tvoren písecnými dunami v prumeru 20 metru vysokými. Dále se smerem na jih táhnou mokriny. Toto místo je vyhláseno prírodní rezervací a zije zde mnoho chránených ptáku.

Ráno jsme vyrazili brzy, abychom toho hodne stihli. Jako první jsme si dali ranní procházku k Wainui Falls. Cesta k nim vedla pres pastviny, kde na nás obcas zvedave z trávy vykukovaly hlavicky ptáci pukeko. Pokracovali jsme hustým pobrezním lesem a po prekonání naseho prvního houpacího lanového mostu nám vodopády bez jediného turisty vzaly dech.

Od vodopádu jsme chteli po pobrezí pokracovat autem dál do Abel Tasman NP, ale asfaltová silnice se najednou zmenila na sterkovou a jeste navíc sama zatacka, tak jsme to otocili a vyrazili na Te Waikoropupu Springs, místnáky nazývané Pupu Springs.

Nacházejí se asi 7 km od mestecka Takaka (1.200 obyv.), které je centrem celé oblasti. Jsou to nejvetsí prameny na svete, mají nejcistcí vodu, kterou kameny na dne zbarvují domodra a vodní rostliny zase dozelena. V techto pramenech, vlastne malém jezírku, je dovoleno se potápet, ale uz ne plavat. Potopit se dá az k vlastním pramenum, které vyverají témer prímo uprostred jezírka. Dech nam vzaly Dancing Sands, kdy skrz vodní hladinu byly na dne videt kameny jakoby obarvené modrou skalicí. Dalsí sok nás cekal o kousek dál - byl zde instalován periskop, díky jemuz jsme mohli videt témer az k samotným pramenum - pro suchozemce dokonalá iluze potápení se.

Od barevnych posvátných Pupu Springs nás cekala jiz vcera projeta klikatá cesta z mestecka Takaka nahoru na Takaka Hill. V mestecku jsme si dali rychlou prestávku zamerenou predevsím na získání podrobnejsí mapy. To se nám bohuzel nepodarilo a ukázalo se, ze mapy, podle kterých jsme cestovali my, byly v kategorii tech lepsích, dostatecne podrobných na to, abychom nezabloudili (ono se to ani moc nedá, kdyz jedna cesta vede na jih po západním pobrezí a druhá na sever po východním - nebo naopak).

Kolem posvátné mramorové hory Takaka vede stezka, její zdolání ovsem vyzaduje dle informacní tabule 2 hodiny. A ty my jsme bohuzel ani zdaleka nemeli k dispozici. Take jsme pokracovali dál do Motueka a odtud smerem k Nelson Lakes NP. Nase cesta vedla v tesné blízkosti jezera Rotoroa a tak by byl hrich se u nej nezastavit a pokochat se skalnatými stity obklopujícími ledovcove jezero. Prestávka byla oproti puvodnimu zameru velice krátká, protoze na brezích jezera se na nás vrhla hejna hladových sand flies a tak jsme v rychlosti udelali jen pár fotek a utekli zpet do bezpecí do auta.

Nelson Lakes National Park se rozkládá na 102.000 hektarech. Je to oblast tvorená ledovcovými jezery ukrytých uprostred poklidných hustých bukových lesu. Jsou zde hluboká údolí obklopená skalnatými vrcholky a po staletí utvárená cinností ledovcu z nejsevernejsí cásti Jizních Alp. Cisté zurcící potoky v nizsích polohách menící se na dravé reky dokreslují pohádkovou atmosféru tohoto kraje. Behem poslední doby ledové masivní ledovec kolem horských pramenu Buller River vyhloubil hluboká údolí, dnes zaplavená vodou a tvorící tak dve jezera - Lake Rotoiti a Lake Rotoroa. Jsou to nejvetí jezera národního parku, který je podle nich pojmenován. Jezera jsou obklopena skalnatými horami, brehum dominují bukové lesy. Za zmínku urcite stojí prechod mezi lesem a alpinskou cástí hor. Zmena je náhlá a rovnomerná, jako kdyby linii buse oddelujícího les od alpské cásti nkdo nakreslil podle pravítka.

Národní park nabízí bezpocet prílezitostí pro pesí túry, horolezectví, zimní sporty, delsí a nekolikadenní pochody, rybarení a jízdy na lodi (není ale dovoleno pri bezích jezer kotvit), na Rotoroa Lake je povoleno i vodní lyzování. Výchozími místy do parku jsou St.Arnaurd Village a Murchison.

Kousek pred Westportem jsme odbocili na Cape Foulwind. Ale tam jsme nedojeli, meli jsme totiz namíreno do Tauranga Bay, kde se na pobrezních kamenech povalovala tulenní kolonie. V dobe nasí návstevy cítala asi deset clenu a z toho 3 mládata. Lachtani nebyli skoro videt, jejich hnedá srst jim umoznuje skvelé maskování na pobrezních skaliscích. Kolem zálivu vede ctyrkilometrová naucná stezka s výhledy na kolonii a s informativními panely, které podávají prehled jak o zivote lachtanu, tak i o historii místa. První Evropan, který se zde objevil v prosinci 1642, byl Abel Tasman a místo nazval Rocky Point. V roce 1770 zde zakotvil James Cook svoji Endeavour a protoze ho tady zastihla neprízen pocasí, dal tomuto mysu název Cape Foulwind. Z Tauranga Bay jsme po západním pobrezí Jizního ostrova pokracovali dál na jih k Punakaiki. Tato oblast se nazývá West Coast/Západní pobrezí a domorodci jí nekdy ríkají taky Wet Coat/Destivé pobrezí.

Na území West Coast http://www.west-coast.co.nz je chráneno více nez 1,8 mil hektaru zeme, coz tvorí 76% této oblasti. Lezí zde dva národní parky

Paparoa National Park (31,000 ha)
Westland National Park (18,000 ha)

a cástecne sem zasahují dalsí tri

Kahurangi National Park (12,885 ha)
Arthur's Pass National Park (31,000 ha)
Mt Aspiring National Park (63,000 ha).

Mt Aspiring a Westland National Parks spolecne s Fiordland National Park a Mount Cook National Park tvorí The South West New Zealand World Heritage Area, jejíz celková plocha je 2,6 mil hektar. Tato oblast je organizací UNESCO povazována za jednu z nejdulezitejsích svetových významných prírodních oblastí.
Celá oblast je tvorena 600 km dlouhým vetrem oslehaným pobrezím, majestátními Jizními Alpami, mokrinami, carokrásnými jezery, pobrezními planinami, které precházejí do rícních údolí. Jizní cásti dominují ledovce Fox a Franz Josef Glacier, zatímco centrální a severní cást je pustou krajinou, ve které je ukryto nespocet jeskyní.

Mestecka, kterými jsme projízdeli, byla docela legracní - pocet jejich obyvatel stezí presahoval 10. Cesta ubíhala pomerne rychle a uz jsme se tesili na Pancake Rocks a Blowholes. Pancake Rocks jsou skály, které pusobením vetru, deste, mrazu a morských vln zvetraly do podoby vysokých vezí jakoby poskládaných ze samých palacinek. Mezi jednotlivými vezemi jsou díry, které za prílivu umoznují vode stríkat az do 20ti metrové výsky. Techto morských gejzíru jsme se bohuzel nedockali. Na míste jsme sice byli za prílivu, ale ten teprve zacínal. Jeho vyvrcholení a tedy i gejzíry morské vody se daly ocekávat az pozde vecer, a to by uz stejne nebylo svetlo. Tyto neuveritelné útvary jsou soucástí Paparoa National Park, který byl zalozen v roce 1987. Jeho rozloha je pouze 30.000 hektaru. V tomto národním parku je i mnoho jiného k videní - hory, reky, divoká príroda, vápencové útvary zahrnující útesy i jeskyne a mnohé dalsí. Nachází se zde dvoudenní 30ti kilometrový track Inland Pack Track, který vede podél stezky zalozené zlatokopci kolem roku 1867, aby obesli skalnatejsi pobrezní cestu.

Pomalu se stmívalo, a tak byl cas nekde najit utociste na noc. Zakotvili jsme v Motorcamp v Punakaiki. Ackoliv to byl DOC kemp, byl plne vybavený, nechybely sprchy s teplou vodou, kuchynka s mikrovlnnou troubou, sporáky, topinkovaci a jinými nezbytnými vecmi. V sousedství kempu byla i pláz s výhledem na zacátek Pancake Rocks. A protoze se na nebi zacínaly stahovat mraky, spát jsme sli trosku s obavami, co prinese dalsí den.