Po přistání v Aucklandu jsme při první příležitosti, a to ještě v příletové/odletové hale před průchodem celní kontrolou, vyměnili americké dolary za novozélandské a koupili redukci do zásuvky. Mezinárodní terminál není nijak velký, lidi se na vás usmívají a na zemi nenajdete smítko nečistoty (podrobnosti o letišti naleznete na http://www.auckland-airport.co.nz/)..

Celní kontrola proběhla naprosto bez problémů. Podle očekávání nám zkontrolovali podrážky trekových bot a usoudili, že jsou dostatečně čisté na to, aby šlapaly po novozélandských chodnících, silnicích, plážích a horských cestách. No ještě taky aby, když je Tom půl hodiny drhnul na mrňavém záchodě v letadle. Nezdál se jim ale stan, ten nám vzali s tím, že ho dají do desinfekce. Co to obnáší ale nevíme, každopádně jsme stan dostali zpátky ani ne po pěti minutách a nevypadalo to, že by jej někdo vůbec rozbaloval. Pak ovšem nastal problém s hledáním bydlení. Všechny Backpakers byly obsazeny, neb se hrál důležitý zápas v kriketu – jeden ze dvou národních sportů, tím druhým je rugby. Nakonec nám na turistických informacích na letišti dali tip na jeden za NZ$ 25 za jednoho (mimochodem to bylo nejdražší spaní za celý náš pobyt). Problémem dalším byla doprava do místa spaní – věděli jsme, že tady existují shuttle busy, které jezdí až do místa určení, tj. k požadovanému backpakers. Na informacích nás nasměrovali k jeho zastávce a my jsme se za NZ$ 24 (2 lidi a batohy) dostali až k našemu Backpakeru. Stačilo jen udat adresu a pan řidič nás zavezl až ke dveřím. Problémem posledním v tomto dni bylo najít naše nocležiště – adresa sice byla známa, ulice byla nalezena hladce, ale číslu popisnému odpovídalo „Cinema“, navíc v dosti chatrném stavu. A tak hodný pan řidič shuttle busu vytočil na svém mobilu číslo backpackeru a strčil mi mobil do ruky, ať zjistím, kde to vlastně je. No a ukázalo se, že naši první noc na Novém Zélandu opravdu strávíme v bývalém kině. A co víc, nejenom že to bylo místo pro přenocování, ale byla tam i umístěna hodně dobrá horolezecká stěna. Tomáš byl ale tak zničen několika hodinami v letadle, nedostatkem spánku a časovým posunem, že ho to nijak neoslovilo a dokonce se ani na tu stěnu nešel podívat. Byl prostě zralý tak akorát do postele. Ubytování bylo ve dvou místnostech přibližně po deseti lidech. Nicméně to bylo na posteli s čerstvě koupenou matrací a povlečením. S teplou sprchou a docela normálními spolubydlícími. Záhy jsme taky zjistili, že tento Backpaker je zrovna čerstvě otevřený. Postupem večera se naše místnost zaplnila do plného počtu plus jeden, který byl odsouzen ke spaní na zemi (ale na matraci). Jedni ze spolunocležníků byli kluk a holka z Mnichova. Ten kluk nás po seznámení dostal svojí otázkou, jestli jsme z České republiky nebo Československa. Postele byly dvoupatrové a protože jsme dorazili ještě poměrně brzy, mohli jsme si i vybrat, kde chceme spát – nahoře nebo dole, u okna nebo u dveří. Oba jsme se rozhodli pro spodní postel, vedle sebe. Nad nás šly spát holky z Holandska, ta Tomova svojí váhou vypadala dost nebezpečně, ale naštěstí Tom nebyl hned první noc na Novém Zélandu rozmáčknut blonďatou Holanďankou.

Ještě před ulehnutím jsme šli najít něco na zub. Povečeřeli jsme pak v parku asi 100 metrů od backpakeru, na úpatí MtEdenu, nejvyšší hory/sopky Aucklandu. No a chvilku poté, co jsme po lehké večeři ulehli do postelí, tak jsme spali jako miminka.

O Aucklandu existuje nepřeberné množství informací a proto se o něm více rozepisovat nebudu.

Den druhý - Z Aucklandu na západní pobřeží Severního ostrova (24.února – neděle)

Ráno jsme se osvěženi dlouhým spánkem (usnuli jsme kolem deváté večer a vstávali něco po půl deváté druhého dne ráno) vydali do půjčovny pro auto. Na mapě se vzdálenost mezi naším backpakers a půjčovnou zdála býti asi tak půlhodinovou procházkou. Ve skutečnosti nám to ale trvalo něco kolem hodiny svižné chůze za neustále se zvyšující teploty vzduchu po jedné z poměrně dost frekventovaných silnic Aucklandu. Po cestě jsme minuli Christmas Tree zahradu, kde se pěstují opravdové vánoční stromečky (takové, jako je známe z domu).

A tak jsme dorazili do půjčovny aut. Ono to vlastně ani tak nebyla půjčovna, jako spíše prodejna přivydělávající si provozováním bazaru ojetých aut a jejich půjčováním. Jmenuje se to MacDonalds Halligan Motors, prodávají mercedesy, BMW, subaru a další. V autobazaru mají k dispozici Chryslery a tak jsme u nich měli jednoho takového zamluveného ještě z Čech po internetu. Současně byla už zaplacena záloha NZ$ 100 z Oloušovy karty – taky po internetu. Bylo to sice riskantní, pro nás nezvyklé, ale v rozhodování, zda zaplatit zálohu či ne, které se nakonec protáhlo až na celý týden, hrálo roli několik (přesněji řečeno dva) aspektů:

1. Všechny půjčovny, které jsme po internetu oslovili, vyžadovaly zaplacení zálohy ještě z domu. Závěr z toho plynoucí – absolutně je nenapadlo a ani nemůže napadnou, že by člověk kartu vůbec neměl.

2. V souvislosti s tímto požadavkem dále požadovaly číslo platební karty, její jméno a expiry date. Závěr – nenapadne je zneužít tyto údaje.

V půjčovně jsme měli připravenu smlouvu, stačilo doplnit pouze čísla řidičáků, pasů, doplatit zbytek a mohli jsme vyrazit. Auto mělo automatickou převodovku (aspoň nebyl problém s řadící pákou) a mělo správně orientované páčky u volantu – tj. blinkr na levou ruku a stěrače na pravou. Obvykle to u aut s volantem na pravé straně bývá přesně naopak a to pak ubohý Evropan místo blinkru pořád stírá a naopak. Z parkoviště se Tomáš správně zařadil na levou stranu vozovky a vyrazili jsme za nákupem potravin. To jsme taky zvládli a po menším zmateném popojíždění na parkovišti jsme opatrně vyrazili k našemu backpakeru pro batohy.

Zpátky v backpakeru jsme využili toho, že se jednalo o horolezecké útočiště a zjistili jsme, kde se dá koupit plynová bomba na vaření. A tak nás vzápětí čekala cesta do centra nejcentrovanějšího, na ulici Queens Road, což je nejhlavnější ulice Aucklandu. I přes jedno špatné odbočení se nám podařilo koupit jak bombu na vaření tak i Vodafone kartu na mobil.

Bylo něco málo po poledni a čekala nás poměrně daleká cesta, takže jsme se v Aucklandu už déle nezdržovali a vyrazili jsme po SH1 směrem na jih – přes Hamilton na západní pobřeží severního ostrova. Ještě jsme se jednou stavili v supermarketu a doplnili naše zásoby i o potraviny na vaření. Tyto jsme totiž při první návštěvě supermarketu vynechali, neboť jsme si nebyli jisti, zda se nám podaří někde sehnat bombu k vařiči. Současně jsme vyzkoušeli placení kartou – je to docela sranda na opačném konci zeměkoule použít platební kartu vydanou doma k účtu v domácí bance. Kousek od obchodňáku byla i naše půjčovna, kam jsme ještě na chvilku zajeli. To abychom jim dali na nás spojení, které jsme při převzetí autíčka ještě neznali (neb nebyla zakoupena Vodafone karta).

První zastávku na naší cestě na jih jsme si udělali kousek za Aucklandem na odpočívadle s benzinkou a McDonald’s. Naší snídaní totiž byl jen jeden trojúhelníček Toblerone z letadla (pro každého) a žaludky se již začínaly hlásit o svůj pravidelný příjem stravy. A taky jsme zjistili, že s sebou nejspíš nemáme sůl. Proto odvážná Olouš vtrhla do McDonald‘s a do pěstiček nabrala tolik pytlíků soli, kolik se jich tam jen vešlo. Po svačině, ke které jsme si dali toustový chlebík (jiný se v supermarketu spíš nesežene než sežene) s cottage cheese, jsme pokračovali dál k Hamiltonu.

Další zastávkou na naší cestě byl posvátný kopec Maurů se hřbitovem, který nese jméno Taupiri. Toto ne zcela neobvyklé místo (ne zcela neobvyklé proto, že v zemi, kde původním obyvatelstvem jsou Maurové, na každém kroku narazíte na něco posvátného – horu, prameny, vesnici, jeskyni a v ní jezírko, apod.) jsme téměř minuli. Když jsme si totiž v průvodci Lonely Planet přečetli, že po levé straně budeme mít posvátnou horu, tak jsme čekali horu. Ale on to byl spíše trošku vyšší kopec, na kterém nás upoutal právě ten hřbitov. No a když jsme vysedli a přišli ke vchodu na hřbitov (mimochodem podél kterého vedla jednokolejná železnice, jedna z celkového počtu dvou na celém Novém Zélandě), tak jsme zjistili, že to je ona vyhlížená posvátná hora Taupiri. U vchodu nás trošku zarazila cedule s nápisem, že focení a kamerování je zakázáno. No jo, posvátné místo je přeci jen posvátné místo a klid Maurů nesmí nic rušit, ani cvakání spouští fotoaparátů a bzučení videokamer. Ale kdo měl zoom, tak měl vyhráno. Stačilo přejít silnici, pro klid svědomí nevidět na ceduli se zákazem a s pomocí zoomu fotografovat a točit.

O pár kilometrů dál na soutoku dvou mohutných řek – Waikato a Waipa na nás čekala vesnice (nebo město?) Ngaruawahia. Je to jedno z nejstarších a nejhistoričtějších sídel ve Waikato Region. Je to současně sídlo stávající Maorské královny - Dame Te Arikinui Te Atairangikaahu. Tak jsme si řekli, že bychom tedy toto sídlo mohli najít. Sídlo královny se přece nedá minout. Projeli jsme celou vesnicí, ale nic, co by se sídlu královny byť jen vzdáleně podobalo, jsme neobjevili. Tak ať, po cestě určitě uvidíme mnoho jiných zajímavostí.

Se vzrůstající vzdáleností od Aucklandu jsme si začali zvykat na jízdu vlevo, ale taky jsme si pomalu začali uvědomovat fakt, že když je na mapě namalované kolečko a u něho název sídla, nemusí to být vždy zrovna město/vesnice. V mnoha případech se jedná jen o několik stavení nebo farem, v lepším případě se školou a v nejlepším případě i s čerpací stanicí nebo aspoň obchůdkem Tip Top s přijatelným výběrem potravin.

Dálnice SH1 (State Highway1) je označena jako termální silnice. Termální proto, že prochází místy se sopečnou a termální činností, vede až do Rotorua. Na mapách Jasons je označena obláčkem dýmu.

Po cestě jsme projížděli městem Hamilton (117 tis. obyvatel) - čtvrtým největším novozélandským městem a prvním vnitrozemským. Městem jsme pouze projeli a uháněli dál k 80 km vzdáleným Waitomo Caves.

Do roku 1867 jediné dopravní spojení s okolím tvořila řeka Waikato. V roce 1867 byla otevřena silnice do Aucklandu a začala fungovat pravidelná doprava mezi těmito dvěmi městy, kterou v roce 1877 následovala železniční a později i letiště. Dnes je Hamilton největší železniční křižovatkou Nového Zélandu a centrem zemědělské oblasti Waikato. Je to jedno z hlavních novozélandských center školství a sídlo University of Waikato. K hlavním atrakcím patří zahrady, ZOO, Waikato Museum of Art and History, Paddleboat Cruises, ... Více informací o tomto městě najdete na internetové adrese http://www.hamiltoncity.co.nz nebo http://www.hcc.govt.nz/.

Po cestě nás provázely zelené kopečky, pastviny, stáda ovcí a krav a 10 km od Waitomo Caves nás překvapilo hejno pasoucích se emu, kteří sdíleli pastvinu společně se stádem krav. K informačnímu centru u Waitomo caves jsme dorazili za mírného mrholení. A to jenom proto abychom zjistili, že jsme prošvihli poslední vstup do jeskyní. No nevadí, není každý den posvícení.

Waitomo Caves jsou nejznámější atrakcí Waikato Region a proslavily se především svými rozlehlými jeskyněmi plnými tajemných stalaktitů a stalagmitů. Poprvé byly jeskyně prozkoumány v roce 1887 místním Maorským náčelníkem Tane Tinorau a anglickým badatelem Fredem Mace a od té doby jsou hlavní turistickou atrakcí regionu. Cesty s průvodcem vedou do Cathedral Cave, kde uspořádala koncert operní pěvkyně Dame Kiri Te Kanawa, a do Glow-worm Grotto, která je ozářena tisícovkami malých svítících červíků. Je to místo, kde si turista toužící po zábavě a vzrušení docela určitě přijde na své. Více o aktivitách ve Waitomo Caves se lze dozvědět na www.waitomo.co.nz .

Mrholení se mezitím pomalu změnilo ve vytrvalejší déšť a třebaže jsme měli v úmyslu podniknout výpravu k Ruakuri Natural Tunnel a Aranui Cave, počasí nám to nedovolilo.

Cestou dále na jih jsme postupně začali hledat místo, kam na noc složíme naše unavené hlavinky. Opět nás provázely zelené kopečky s pasoucími se ovečkami a celá krajina mi připomínala Wales v Británii. První tip z informačního střediska u Waiotomo Caves byl na kemp v Awakino. Z avízované vesničky se vyklubalo malé uskupení domků u ústí řeky ................ do moře, kde jsme našli jeden hotel, ale po kempu jakoby se země slehla. Tak jsme pokračovali dál směrem na New Plymouth a za krátkou chvíli nás poutač upozornil na jiný kemp, ke kterému jsme okamžitě odbočili. A protože se nám líbil na první pohled a vzhledem k pokročilé době, tak jsme v něm už zůstali. Stan jsme postavili několik kroků od pláže s černým sopečným pískem a vydali se do kuchyně vařit večeři.

Všechny ne-DOC kempy byly perfektně vybavené. Můžete si vybrat z několika druhů ubytování – obyčejné kabiny s postelí, židlemi, stolkem a snad i nějakou skříňkou, trošku lepší kabiny z nichž některé mají i vlastní sociální zařízení, karavan anebo jako v našem případě hojně využívané místo pro stan. V žádném kempu nechyběla velká kuchyně s několika vařiči (elektrickými nebo plynovými), mikrovlnnou troubou, ledničkou (minimálně jednou) a až na jeden případ s topinkovačem (více či méně čistým a použitelným). V mnoha z nich byl i elektrický venkovní gril. V kempech samozřejmě byly funkční sprchy s teplou vodou, která byla až na jeden případ zadarmo. K našemu překvapení byla nezbytnou součástí všech těchto kempů prádelna s minimálně dvěma vířivýma pračkama a jedním elektrickým sušákem. Prášek na praní se dal koupit na recepci, takže praní a sušení nebyl žádný problém a v případě potřeby měl člověk za hodinu a půl vypráno i vysušeno. V některých kempech byla k mání i žehlička. Cena za noc ve stanu v takovém kempu nepřesáhla NZ$ 10 na jednoho.

Den třetí – Kolem MtTaranaki k Wellingtonu (25.února – pondělí)

Z našeho kempu jsme po lehké snídani vyrazili dál k New Plymouth. Po několika kilometrech jsme z SH3 odbočili směrem na Pukearuhe, odkud jsme chtěli vyrazit na procházku k bílým útesům. Tyto útesy dominují celému pobřeží na sever od New Plymouth a obsahují mořské sedimenty o stáří až 2 mil let. Podél pobřeží tam vede turistická stezka lemovaná bílými vápencovými útesy, které se příhodně jmenují White Cliffs. Vzhledem k tomu, že stezka je podél pobřeží, tak je přístupná pouze za odlivu, no a my jsme tam byli, když zrovna začínal příliv. Navíc na začátku stezky byla informační cedule o tom, že část stezky je ode dneška uzavřena kvůli rekonstrukci. Takže jsme se jen chvíli kochali hučícím příbojem a po chvíli pokračovali zase dál na jih k New Plymouth a MtTaranaki/MtEgmont (2518 m.n.m.). Docela dobrá stránka s odkazy o MtTaranaki je na http://www.tourismtaranaki.org.nz/ .

K této sopce, dnes již považovanou za vyhaslou (naposledy vybuchla před 350 lety – Lonely Planet), jsme se tedy blížili od severu a namířili jsme si to do North Egmont, kde se nalézalo informační středisko DOC. Cestou se vrchol sopky a další okolní kopce halil do neprostupných mraků. Říká se o ní, že když člověk vrchol nevidí, tak prší, a když ho vidí, tak pršet bude. Cestou ze severu jsme vrchol neviděli a nepršelo, a když jsme se k ní blížili z opačné strany, tak v mracích už nebyla a přesto nepršelo. Tak nevím. Každopádně je okolí hory a hora samotná jedním z nejdeštivějších míst na Novém Zélandu.

DOC [dok] je zkratka od Department of Conservation (http://www.doc.govt.nz/) , což je hlavní vládní organizace, jejímž úkolem je ochrana přírodního a historického dědictví Nového Zélandu. Jejím posláním je „ochraňovat novozélandské přírodní a historické dědictví, aby jej všichni mohli poznávat dnes i v budoucnosti“. DOC řídí následující oblasti:

· národní parky a lesní parky

· rezervace a památkové oblasti

· chráněné a původní lesy

· chráněné vnitrozemské vodstvo a divoké malebné řeky

· původní zvířenu

· nekomerční sladkovodní rybářské oblasti

· historická místa na chráněném území

· mořské rezervace a ochranu mořských savců okolních ostrovů, které nejsou součástí rezervace

V těsné blízkosti informačního centra se nalézala tolik nezbytná mapa okolí s popsanými a zakreslenými celodenními nebo vícedenními tracky a krátkými procházky v časových délkách od půl hodiny do 4 hodin. Vybrali jsme si jednu hodinovou pralesem, ale za necelých 40 minut jsme byli zpátky u auta. V pralese je vlhko, šero, zeleno, sem tam pípne nějaké ptactvo, stromy jsou porostlé mechy a lišejníky, které z větví visí dolů jako záclony. A kolem vás někde v nekonečné zeleni zurčí potůček...

To bylo naše první seznámení s údaji o délce tracků a walks, které nejsou podávány v kilometrech ale hodinách/minutách. Kilometry totiž v podmínkách Nového Zélandu nejsou jednoznačné, protože 5 kilometrů v lese se dá ujít za hodinu ale 5 kilometrů v horách jdete třeba i čtyři. Každopádně časové údaje jsou podávány se značnou rezervou (až na Abel Tasman NP), pro Čecha to znamená odečíst tak třetinu z daného času a má reálný čas. Možná ale jsou tak nadsazené taky proto, že každou chvilku se člověk zastaví a fotí nebo se jen tak kochá.

Po návratu k autu se Olouš ještě rozhodl získat na informačním středisku seznam DOC kempů, které nestihl vytisknout z Internetu ještě před odjezdem..

DOC kempy jsou provozované Department of Conservation. V mnoha případech jsou to pouze místa v divočině určená pro stanování, na kterých je pitná voda a záchod, většinou v podobě kadibudky (ale čisté). Pitná voda buď teče z trubky nebo se bere přímo v řece, potoku nebo jezeru, to se ale pak musí buď 30 minut vařit nebo desinfikovat tabletami. Taková noc potom stojí NZ$ 4-5, ale je to spaní příjemné, mimo osídlené oblasti, výjimečně se na jednom místě sejdou více jak 3 stany. Tyto kempy nemají vlastního správce a placení probíhá formou obálky, do které se vloží příslušný peníz a registrační lístek a obálka se vhodí do schránky umístěné někde v kempu. Kromě těchto jednoduchých existují i plně vybavené DOC kempy, jejichž vybavení je srovnatelné se soukromými kempy (viz výše) a jejichž cena je nižší než NZ$ 10. Najít DOC kempy neni žádný problém, kromě toho že existuje jejich seznam, který je možno si opatřit buď zadarmo na DOC web stránkách nebo přímo na Novém Zélandu v jakémkoliv DOC informačním středisku za 50 centů (jedná se o kopii z internetu). V žádném případě není problém tyto kempy přímo v terénu objevit (až na jednu výjimku na Severením ostrově), jsou skvěle označeny.

Paní na informačním středisku pod MtTaranaki/MtEgmont se ale bohužel tvářila, jako že o nějakém seznamu DOC kempů v životě neslyšela. Ale nelenila, a i když jsem ji vyrušila, když si zrovna nesla teplý oběd (upečenou slaninu a rajče), tak zavolala své kolegyni do jiného infocentra. A ta jí prozradila, že ten seznam je na DOC intranetu. Tak se paní rozhodla, že mě posadí za počítač v její kanceláři a že si potřebné kempy mám sama najít. Připojení ale měli přes radio, proto bylo pomalé jak šnek a natažení jedné strany trvalo pět minut. Kempy byly navíc uspořádány podle regionů a každý region měl svoji vlastní stránku, takže to vypadlo, že bychom pod MtTaranaki mohli strávit zbytek dne, a tak nakonec Olouš odešel asi po dvaceti minutách s prázdnou.

Maorská legenda o MtTaranaki vypráví, že kdysi dávno Taranaki žil v centru Severního ostrova společně s ostatními bohy hor – Tongariro, Ruapehu a Ngauruhoe. V jejich sousedství žila krásná dívka Pihanga oděnná do pláště vyrobeného z hluboké zelené buše a všichni bohové hor byli do ní beznadějně zamilováni. Toto klidné soužití ale bylo narušeno tehdy, když se Taranaki už nedokázal udržet a pokusil se více s Pihangou sblížit.To vyvolalo konflikt s Tongariro, který na pomoc povolal sílu Země. Hory daly průchod své zlosti a nebe se zahalilo do tmy. Když se země konečně zklidnila, Tongariro o poznání nižší než dříve stál po straně Pihangy. Taranaki, plný hoře a zlosti, vytrhl své kořeny s mohutným škubnutím ze země a opustil svoji domovinu. S pláčem, zanechávajíce za sebou řeku Wanganui, se ledabyle vydal za sluncem a když dorazil k moři, obrátil se na sever. Když ulehl ke spánku, Pouakai Ranges se kolem něj semkli a uvěznili ho na místě, kde odpočíval. A tam stojí do dnes. Podle této legendy se má Taranaki jednoho dne k Pihanga vrátit, a proto je nemoudré bydlet na cestě mezi těmito dvěma horami.

Tato majestátní hora má dvě jména – Taranaki je maorské označení a název MtEgmont získala od Jamese Cooka v roce 1770, který ji pojmenoval po Earl of Egmont, který podporoval jeho cestu. O sopce se také říká, že je horou nejvíce navštěvovanou horolezci.

Je obklopena bujnou, zelenou přírodou, modrým mořem a nebem. Vládne počasím a ovlivňuje každodenní život obyvatel, nabízí výtečné podmínky pro horolezení, lyžování, turistiku a fotografování. Pramení na ní více než 50 řek a potoků a je to botanický unikát, který obsahuje širokou škálu vegetace od subtropické a středomořské v Kaitake Ranges po subalpinskou a alpskou louku v nadmořské výšce 1800 m.n.m. včetně nesčetného množství ptačích druhů. Celá oblast je tvořena několika sopkami (MtTaranaki – 2518m, Fanthams Peak – 1692m, Kaitake Range, Pouakai Range) a poslední sopečná aktivita byla zaznamenána někdy v roce 1755, jak praví zdroje na Internetu. Proto se dnes tato oblast považuje za sopečně nečinnou. Na úbočí hory je několik krásných procházek přirozeným lesním porostem – pralesem s mnoha vodopády, močálem (Ahukawakawa Swamp – 20 minut od Holly Hut) a kouzelnými vyhlídkami. Pro více zdatné jsou zde celodenní a několikadenní pochody včetně výstupu na vrchol, ke kterému je ale potřeba horolezecké vybavení, zkušenost s horolezením a zimním lezením a výtečná kondice.

První přírodní rezervace zde byla založena v roce 1881. Následovalo budování chat na přespání, tracků a cest. Postupně se rezervace rozšiřovala a v roce 1900 bylo území vyhlášeno národním parkem, druhým v pořadí (první byl Tongariro).

Po neúspěšném pokusu získat seznam DOC kempů jsme se na krátkou chvíli rozloučili s MtTaranaki a uháněli na její druhou stranu, přes Stratford do Dawson Falls. Po cestě sopka občas vykoukla z mraků, ale nejkrásnější pohled na ni byl od informačního střediska v Dawson Falls. Tady jsme si taky dali něco malého na zub a po krátké procházce k vodopádům jsme pokračovali k Wellingtonu.

Jeli jsme po pobřeží, které je hojně využíváno surfaři, ale měli jsme smůlu – byl odliv a nikdo nesurfoval. Bez problémů jsme uháněli dál a dál na jih, krajina se nám měnila před očima – ze zelených kapradin, přesliček a lesů přes pastviny se stádečky oveček a kraviček až po téměř suché a holé kopečky na Kapiti Coast. Asi 30 km od Wellingtonu jsme začali hledat místo k přenocování, ale tentokrát jsme neměli štěstí na žádný kemp. Nakonec jsme si ustlali na bývalém dálničním odpočívadle od silnice odděleném řadou keřů, užili jsme si západ slunce nad Kapiti Island a po něčem k jídlu jsme šli spát. Za hlavami nám celou noc jezdily náklaďáky a tak jsme měli zajištěno, že ráno brzy vyrazíme.

Den čtvrtý – Z Wellingtonu přes Nelson a Takaka Hill do Pohara Beach Camp v Abel Tasman NP (26.února – úterý)

Ráno jsme vstávali opravdu brzy, dřív jak sluníčko. Díky tomu i přes raní zácpu na dálnici, kdy jsme zbývajících 30 km jeli zhruba hodinu, jsme ve Wellingtonu u trajektu byli před devátou.

Trajekt mezi ostrovy zajišťují dvě společnosti – The Lynx a The Interislander (více na http://www.interislandline.co.nz ). Přeplutí Cookovy úžiny trvá 3 hodiny, The Lynx to zvládne za dvě a půl, jenže je dražší. Pokud chcete na trajektu ušetřit, nekupujte lístky až v den odjezdu. Existuje (alespoň u společnosti The Interislander) systém slev, které ovšem platí pouze v předprodeji.

Nejdříve jsme se snažili najít terminál Lynxu, ale to nás po chvíli přestalo bavit, protože jsme se dostávali čím dál tím více do centra Wellingtonu. Tak jsme se vrátili na začátek města a sjeli jsme k terminálu Interislander. Nejbližší trajekt do Pictonu jel v 9:30 (je to současně první trajekt dne), ale ten byl již plný, co se aut týká. Tak jsme koupili lístky na následující, někdy odpoledne, s tím, že si máme s autem stoupnout do fronty a čekat, jestli náhodou ještě nezůstane místo v 9:30. Místo bylo, takže ve 12:30 jsme přistáli v Pictonu na Jižním ostrově.

Ferry je nejlepší a nejjednodušší způsob, jak cestovat mezi Severním a Jižním ostrovem. 83 km dlouhá cesta mezi Wellingtonem na Severním a Pictonem na Jižním ostrově se považuje za jednu z nejmalebnějších plaveb na světě. Po vyplutí z Lambton Harbour ve Wellingtonu loď míjí rozeklané jižní pobřeží Severního ostrova. Ostrovy jsou od sebe odděleny Cookovou úžinou, která nabízí ohromující výhledy na pohoří v okolí Kaikoura a často se z lodi dají zahlédnout velryby, delfíni a mnoho mořských ptáků. Po vstupu do Queen Charlottte Sound, který je součástí majestátního Marlborough Sounds, vezme cestujícím dech první setkání s přírodou Jižního ostrova. Projíždíte rájem plným zálivů ohraničených stromy, malýkmi zátokami a křišťálově čistou vodou. Cesta končí v Pictonu, malebném a malinkém městečku (3.000 obyvatel), který je základnou pro prozkoumání Marlborough Region, proslaveného svými vinohrady a scénickými procházkami a pochody.

Z Pictonu jsme si to po pobřežní silnici namířili přímo do Havelocku, mušlařského centra. Pobřežní silnice v podání Novozélanďanů je klikatá a kopcovitá. Není to žádné prudké stoupání, ale o to častější. Tato silnice (a to jsme vůbec netušili, že to není ani zdaleka naše jediná a poslední silnice takového typu) je:

· pomstou řidičů – klikatí se jako had

· pomstou cyklistů – neustále se střídající stoupání a klesání, navíc na poměrně úzké silnici, dovede s cyklistou udělat své

· rájem spolujezdců – nabízí nádherné pohledy do fjordu

Není divu, že nás tato silnice na zhruba 40 kilometrech, které jsme zdolali tak za hodinu a půl, značně vyčerpala. V Havelocku, což je centrum mušlí, jsme si dali pauzu a chtěli jsme ochutnat některou z mnoha místních specialit. Bohužel se nám nepodařilo najít žádné vhodné Take Away, všude byly pouze restaurace s místem na sezení, což vypadalo sice lákavě, ale vyžadovalo by to aspoň hodinu. A protože před námi byla dlouhá cesta do Takaky a Abel Tasman NP, mušlí jsme se museli zříct.

Cestou do Takaky jsme se stavili v Nelsonu a v obchoďáku doplnili zásoby jídla. Pak už cesta ubíhala rychle a bez zvláštních událostí až do Motueka, jednoho ze vstupních míst do Abel Tasman NP. A tam to začalo být veselé. Z Motueka do Takaka cesta vede přes mramorovou horu Takaka Hill (791 m) a přilehlou vrchovinu, ale to z našich map nebylo poznat. Když už jsme ¾ hodiny jeli do kopce, po úzké horské silničce kroutící se jako had, měli jsme toho tak akorát. A to nás podobná cesta čekala ještě dolů (a druhý den nazpět). Poblíž vrcholu Takaka Hill jsou jeskyně Ngarua Caves, ve kterých je možno vidět kosti ptáka Moa. Tam jsme se ale nestavovali, protože před námi bylo ještě kus cesty a pomalu se chýlilo k večeru.

Každopádně jsme hřeben přejeli, 54 km jsme jeli dvě hodiny a byli jsme zralí tak někomu vynadat. Do kempu v Pohara Beach Top Ten Holiday Park & Motels jsme dorazili poměrně pozdě, při večeři se seznámili se všudypřítomnými žravými muchami sand flies a se západem sluníčka šel Tom zkusit teplotu moře. Pak už jsme myšlenky měli jedině na spacáky. Ještě před usnutím jsme museli ovšem vytvořit krizový scénář naší cesty pro případ, že by nás na cestě zdržely další utajené serpentýny. Jedním bodem krizového scénáře bylo sehnat pořádnou automapu, kde budou zakreslené vrstevnice. Stačila by nám i taková, ze které by se člověk dočetl, kdy ho čekají serpentýny.

Den pátý – Pupu Springs, Buller Gorge a Pancake Rocks (27.února – středa)

Noc jsme tedy strávili v Golden Bay.

Tato zátoka mezi mezi Abel Tasman NP a Kahurangi NP je na první pohled zapomenutou oblastí, ale nabízí mnoho nádherných míst. Z vrcholku mramorové hory Takaka Hill je krásný rozhled nejen na celé okolí Takaka Valley. Dá se vidět třeba až Waikoropupu Valley, kde jsou prameny Te Waikoropupu Springs. Nedaleko od Takaka Hill jsou jeskyně Ngarua Caves. Na opačné straně zátoky, na jejím konci, je úzký písečný výběžek Farewell Spit. Je asi 800 metrů široký, 6,5 kilometrů dlouhý a je tvořen písečnými dunami v průměru 20 metrů vysokými. Dále se směrem na jih táhnou mokřiny. Toto místo je přírodní rezervací a žije zde mnoho chráněných ptáků.

Ráno jsme vyrazili brzy, abychom toho hodně stihli. Jako první jsme si dali raní procházku k Wainui Falls. Cesta k nim vedla přes pastviny, kde na nás občas zvědavě z trávy vykukovaly hlavičky ptáků pukeko. Pokračovali jsme hustým pobřežním lesem a po překonání prvního houpacího lanového mostu nám vodopády bez jediného turisty vzaly dech. Od vodopádů jsme chtěli po pobřeží pokračovat dál do Abel Tasman NP, ale asfaltová silnice se najednou změnila na štěrkovou a ještě navíc klikatou, tak jsme to otočili a vyrazili na Te Waikoropupu Springs, místňáky nazývané Pupu Springs. Nacházejí se asi 7 km od městečka Takaka (1.200 obyv.), které je centrem celé oblasti. Jsou to největší prameny na světě, mají nejčistší vodu, kterou kameny na dně zbarvují domodra a vodní rostliny zase dozelena. V těchto pramenech, vlastně malém jezírku, je dovoleno se potápět, ale už ne plavat. Potopit se dá až k vlastním pramenům, které vyvěrají téměř přímo uprostřed jezírka. S otevřenou pusou se člověk musel zastavit u Dancing Sand, kdy skrz vodní hladinu byly na dně vidět kameny jakoby obarvené modrou skalicí. Další šok nás čekal o kousek dál – byl zde instalován periskop, díky jemuž jsme mohli vidět téměř až k samotným pramenům – dokonalá iluze potápění se.

A od půvabných posvátných Pupu Springs nás čekala opět klikatá cesta z městečka Takaka nahoru na Takaka Hill. V městečku jsme si dali rychlou přestávku zaměřenou především na získání podrobnější mapy. To se nám bohužel nepodařilo a ukázalo se, že mapy, podle kterých jsme cestovali my, byly v kategorii těch lepších, dostatečně podrobných na to, abychom nezabloudili (ono se to ani moc nedá, když jedna cesta vede na jih po západním pobřeží a druhá na sever po východním – nebo naopak).

Cestovali jsme za pomoci map JASONS, které jsme získali zadarmo na informačním centru na lodi. Později jsme zjistili, že jsou zdarma na každém informačním centru. Velkým pomocníkem se ukázaly být také plánky v Lonely Planet, nakonec to bylo to nejlepší. Lepší mapy jsme prostě nesehnali a už vůbec ne takové, které by měly zaznačené vrstevnice.

Kolem posvátné mramorové hory Takaka vede stezka, jejíž zdolání ovšem vyžaduje dle informační tabule 2 hodiny. A ty my jsme bohužel neměli. Takže jsme pokračovali dál do Motueka a odtud směrem k Nelson Lakes NP. Naše cesta vedla v těsné blízkosti jezerera Rotoroa a tak jsme si u něj udělali krátkou kochací přestávku. Přestávka byla opravdu krátká, protože na březích jezera se na nás vrhla hejna hladových sand flies a tak jsme v rychlosti udělali jen pár záběrů a utekli do bezpečí do auta.

Nelson Lakes National Park se rozkládá na 102.000 hektarech. Je to oblast tvořená ledovcovými jezery ukrytých uprostřed poklidných hustých bukových lesů. Jsou zde hluboká údolí obklopená skalnatými vrcholky a po staletí vytvářená činností ledovců z nejsevernější části Jižních Alp. Čisté zurčící potoky v nižších polohách měnící se na dravé řeky dokreslují pohádkovou atmosféru tohoto kraje. Během poslední doby ledové masivní ledovec kolem horských pramenů Buller River vyhloubil hluboká údolí, dnes zaplavená vodou a tvořící tak dvě jezera - Lake Rotoiti a Lake Rotoroa. Jsou to největší jezera národního parku, který je podle nich pojmenován. Jezera jsou obklopena skalnatými horami, břehům dominují bukové lesy. Za zmínku určitě stojí přechod mezi lesem a alpinskou částí hor – změna je náhlá a rovnoměrná, jako kdyby linii buše oddělujícího les od alpské části někdo nakreslil podle pravítka.

Národní park nabízí nespočet příležitostí pro pěší túry, horolezectví, zimní sporty, delší a několikadenní pochody, rybaření a jízdy na lodi (není ale dovoleno při březích jezer kotvit), na Rotoroa Lake je povoleno i vodní lyžování. Výchozími místy do parku jsou St.Arnaurd Village a Murchison.

Od jezera Rotoroa jsme pokračovali podél Buller River dál směrem k Westportu na západním pobřeží. Buller River protéká Buller Gorge a kousek od Murchisonu, výchozího místa do Nelson Lakes NP je na ní vystavěn nejdelší houpací most na Novém Zélandu.

Kousek před Westportem jsme odbočili na Cape Foulwind. Ale tam jsme nedojeli, měli jsme totiž namířeno do Tauranga Bay, kde se na pobřežních kamenech povalovala tulenní kolonie, v době naší návštěvy čítající asi deset členů z toho 3 mláďata. Lachtani nebyli skoro vidět, jejich hnědá srst jim umožňuje skvělé maskování na pobřežních skaliscích. Kolem zálivu vede čtyřkilometrová naučná stezka s výhledy na kolonii a s informativními panely, které podávají přehled jak o životě lachtanů, tak i o historii místa. První Evropan, který se zde objevil v prosinci 1642, byl Abel Tasman a místo nazval Rocky Point. V roce 1770 zde zakotvil James Cook svoji Endeavour a protože ho tady zastihla nepřízeň počasí, dal tomuto mysu název Cape Foulwind.

Z Tauranga Bay jsme po západním pobřeží Jižního ostrova pokračovali dál na jih k Punakaiki. Tato oblast se nazývá West Coast/Západní pobřeží a domorodci jí říkají taky Wet Coat/Deštivé pobřeží.

Na územíWest Coast http://www.west-coast.co.nz je chráněno více než 1,8 mil hektarů země, což tvoří 76% této oblasti. Leží zde dva národní parky

· Paparoa National Park (31,000 ha)

· Westland National Park (18,000 ha)

a částečně sem zasahují další tři

· Kahurangi National Park (12,885 ha)

· Arthur's Pass National Park (31,000 ha)

· Mt Aspiring National Park (63,000 ha).

Mt Aspiring a Westland National Parks společně s Fiordland National Park a Mount Cook National Park tvoří The South West New Zealand World Heritage Area, jejíž celková plocha je 2,6 mil hektarů. Tato oblast je organizací UNESCO považována za jednu z nejdůležitějších světových významných přírodních oblastí.

Celá oblast je tvořena 600 km dlouhým větrem ošlehaným pobřežím, majestátními Jižními alpami, mokřinami, čarokrásnými jezery, pobřežními planinami, které přecházejí do říčních údolí. Jižní části dominují ledovce – Fox a Franz josef Glacier, zatímco centrální a severní část je pustou krajinou, ve které je ukryto nespočet jeskyní.

Městečka, kterými jsme projížděli, byla docela legrační – počet jejich obyvatel stěží přesahoval 10. Cesta ubíhala poměrně rychle a už jsme se těšili na Pancake Rocks a Blowholes. Pancake Rocks jsou skály, které působením větru, deště, mrazu a mořských vln zvětraly do podoby vysokých věží jakoby poskládaných ze samých palačinek. Mezi jednotlivými věžemi jsou díry, které za přílivu umožňují vodě stříkat až do 20ti metrové výšky. Těchto mořských gejzírů jsme se bohužel nedočkali, na místě jsme sice byli za přílivu, ale ten teprve začínal. Vrchol přílivu a tedy i gejzíry mořské vody se dal očekávat až pozdě večer, a to by už stejně nebylo světlo. Tyto neuvěřitelné útvary jsou součástí Paparoa National Park, který byl založen v roce 1987. Jeho rozloha je pouze 30.000 hektarů. V tomto národním parku je i mnoho jiného k vidění - hory, řeky, divoká příroda, vápencové útvary zahrnující útesy i jeskyně a mnohé další. Je zde dvoudenní 30ti kilometrový track Inland Pack Track, který vede podél stezky založené zlatokopci kolem roku 1867, aby obešli skalnatější pobřežní cestu.

Protože se už pomalu stmívalo, tak jsme na noc zakotvili v Motorcamp v Punakaiki. Ačkoliv to byl DOC kemp, byl plně vybavený, nechyběly sprchy s teplou vodou, kuchyňka s mikrovlnnou troubou, sporáky, topinkovači a jinými nezbytnými věcmi. V sousedství kempu byla i pláž, ale na koupání to nebylo. A protože se na nebi začínaly stahovat mraky, spát jsme šli trošku s obavami, co přinese další den.

Den šestý – Ledovce Franz Josef a Fox (28. února – čtvrtek)

Ráno jsme se vzbudili do zamračného dne a mraky na obloze hrozily, že každou chvíli začne pršet. A taky že jo. Než jsme přijeli do Greymouth, začalo mrholit.

Kdybychom měli štěstí a svítilo sluníčko, mohli jsme se na 44 kilometrů dlouhé cestě z Punakaiki do Greymouth kochat pohledy na MtCook, takhle jsme viděli pouze mraky a stírající stěrače. Z Greymouth se návštěvník může vydat za hector delfíny, kormorány, lachtany nebo k jezeru Lake Brunner. V Greymouth má svoji stanici také železniční trasa Tranz Alpin Express (http://www.tranzscenic.co.nz/) , který na své cestě z Christchurch na opačném konci ostrova projíždí divokou a čarokrásnou krajinou Jižních Alp, které překonává přes Arthur’s Pass. Tato cesta je považována za nejmalebnější železnici na světě. Okolí Greymouth a samo městečko je známé i svojí zlatokopeckou historií. Ta vrcholila v padesátých letech 19.století. Především se tato oblast proslavila zpracování jadeitu. Tento velmi tvrdý kámen hrál velkou roli v maorské kultuře. Vyráběly se z něho různé přívěšky a šperky. Greymouth i Hokitika (menší městečko jižně od Greymouth) jsou plné galerií, dílniček na zpracování jadeitu a obchůdků, kde turista může poměrně levně tento kámen a výrobky z něj zakoupit (především v Hokitika).

Greymouth má dlouhou zlatokopeckou historii. Je to největší město na západním pobřeží Jižního ostrova. Leží v ústí řeky Grey do moře a za prudkých dešťů býva postiženo záplavami. V Greymouth jsme se stavili v informačním centru, kde jsme objevili přístup na Internet. Přece jen jsme na N.Z. byli již několik dnů a tak by se slušelo ozvat se domů. Chvilku jsme tedy strávili psaním mailů a pak se pustili na výzkumnou cestu za jadeitem. V centru města je muzeum, nebo vlastně taková malá galerie s kavárnou, podávající přehled o nejrůznějších formách jadeitu a místech jeho výskytu. Taky se tady dá utratit pár dolarů za šperky nebo třeba jen vyleštěné kameny.

Z Greymouth nás cesta zavedla podle plánu do městečka Shantytown http://www.shantytown.co.nz . Je to bývalé zlatokopecké městečko, které je udržováno ve své podobě z 19. století. Mezi jeho třiceti historickými budovami najdete saloon, vězení, kostel, nemocnici a školu nebo taky nádraží s parní lokomotivou. Na příjezdové cestě se můžete seznámit s historickými zemědělskými i důlními stroji, které jsou vystaveny v bezprostřední blízkosti silnice pod ochranou několikametrových kapradin. Na městečko jsme zběžně mrkli přes vstupní bránu, zamávali supící parní lokomotivě z roku 1897 a v dešti uháněli dál k ledovcům.

Na cestě nám ale ještě překáželo městečko Hokitika, další významné centrum jadeitové oblasti. Místo bylo osídleno v šedesátých letech 19. století po objevení zlata a stalo se velmi významným přístavem. Hokitika bylo první novozélandské město, které mělo pravidelnou leteckou dopravu. Letecký provoz zde byl zahájen ve 40tých letech a pokračoval až do roku 1967.

Ve městečku jsme za neustále sílícího deště navštívili kiwihouse – expozici s živými symboly Nového Zélandu, nelétavé ptáky kiwi. Tato noční stvoření patří mezi ptáky, i když nelétají a jejich peří připomíná spíše srst. Protože jsou to noční živočichové a na Novém Zélandu jich žije už jen velmi malé množství, je velmi obtížné je potkat ve volné přírodě. Ve volné přírodě jsou jejich největším nebezpečím psi a kočky, které plení hnízda s mláďaty.

V oblastech s výskytem kiwi byly vystavěny kiwihouses. Jejich hlavním cílem je studium života těchto podivuhodných ptáků, zachování jejich populace i pro příští generace které obrátily život těmto zvířátkům naruby. V noci se jim svítí umělým sluníčkem, aby spali a ve dne jim zase naopak svítí umělým měsícem, aby kiwiové mohli jíst a aby se turisti na ně mohli dívat. V dešti jsme se ještě vydali obhlédnout místní dílničky na zpracování jadeitu, koupili surový jadeit a spěchali zpět k autu.

Hokitika je bránou do South Westland World Heritage National Park. Řeka Arahura, která se vlévá do Tasmánského moře 8 kilometrů severně od Hokitiky, je pro Maory tradičním zdrojem jadeitu a v současné době množství jadeitu z této řeky činí velký podíl na pokračující celkové pobřežní produkci. Město prosperuje především z prodeje šperků a nejrůznějších soch z jadeitu, dále šperků ze zlata, výrobků ze dřeva a porcelánu. Turistika, farmářství, těžba rašeliny a rybářství rovněž přispívají k blahobytu obyvatel Hokitiky. Jižně od Hokitiky se nacházejí dvě půvabná jezera – Kaniere a Mahinapua. Ačkoliv my jsme je nenavštívili, určitě chybu neudělá ten, kdo se u nich zastaví.

V dešti, který teď už trval celého půl dne a nevypadalo to, že by se to mělo v dohledné době změnit, jsme uháněli dál k ledovcům nacházejících se v národním parku Westland. Řeky, jejichž koryty včera tekly potůčky s průzračnou vodou, se teď proměnily na dravé a kalné veletoky. Mraky nad našimi hlavami vytvářely neprostupnou vrstvu a na silnici jsme dokonce minuli úklidovou četu, která odklízela bahno po sesuvu svahu.

Nakonec jsme dorazili k prvnímu ze dvou naplánovaných ledovců, ale protože z nebe padaly provazy deště, nakonec jsme se ani k jeho terminálu nevypravili. Další šanci na sáhnutí na novozélandský ledovec jsme měli u Fox Glacier. Naštěstí již po cestě k němu jsme sledovali, jak se u pobřeží začíná vyjasňovat. Přestalo pršet a tak jsme se vypravili k ledovci. Ale chyba lávky, asi jsme se na něj moc těšili, a to se nemá. Cestu nám zatarasila závora s nápisem, že stezka k čelu ledovce je uzavřena z důvodu sesuvu kamenného pole. Tak jsme se se smutkem v očích rozloučili i s tímto ledovcem, jehož konec jsme viděli mezi někde v dáli za morénou, sedli do auta a vyrazili k jezeru Matheson, které je od Fox Glacier vzdáleno asi 6 km. Na jeho modré hladině se jako v zrcadle odráží majestátní MtCook a MtTasman. Tento obrázek se nachází ve všech turistických brožurách o této oblasti.

Oba ledovce se nacházejí ve Westland NP nebo taky Tai Poutini National Park. Tento park o rozloze 117.547 hektarů nabízí turistům snad všechny krásy přírody, možná jenom písečná poušť tady chybí. Z dálky se na vás dívají zasněžené vrcholky Jižních Alp, v jejichž průsmycích se skrývají průzračná jezera a na pobřeží s čarokrásnými plážemi a skalisky zase projíždíte hustými lesy protkanými nitkami řek. Nachází se zde více jak 60 ledovců. Z historického hlediska je zajímavá laguna Okarito, která je nejenom rájem pro mnoho různých druhů ptáků, ale je to současně místo, kde poprvé Abel Tasman uviděl Nový Zéland.

Nejznámější ledovce (Franz Josef a Fox) končí ve výšce jen 300 m nad mořem. Jsou to jediné ledovce na světě, které se v mírném podnebném pásmu nacházejí v tak nízké nadmořské výšce. Jsou obklopeny deštnými lesy, což jim dodává zvláštní kouzlo. Pohybují se až 10krát rychleji než většina údolních ledovců. Byly doby, kdy za den urazily něco kolem jednoho metru.

Fox Glacier vzniká spojením jiných čtyř ledovců. Na své 13ti kilometrové cestě k pobřeží překonává výškový rozdíl 2.600 metrů. Je pojmenován po Novozélandském premiérovi Williamu Foxovi. Je 300 m silný a jeho čelo je od stejnojmenného městečka vzdáleno pouze 5 kilometrů. Silnice vedoucí k ledovci překračuje starou morému, která je pozůstatkem dřívějších poloh ledovce. Dnes ledovec za den urazí něco kolem 40 cm.

Ledovec Franz Josef Glacier byl objeven rakouským geologem a cestovatelem Juliem von Haastem v roce 1863. Tento ledovec vzniká spojením tří jiných a je dlouhý 12 kilometrů. Je asi 7000 let starý a je pozůstatkem mnohem staršího a většího ledovce, který původně dosahoval až k moři. Dnes je čelo ledovce od moře vzdáleno asi 19 kilometrů a pouze 5 kilometrů od stejnojmenné vesnice. Pohybuje se rychlostí asi 70 cm za den.

Maorská legenda

Maorové toto místo nazývají Ka Roimata o Hinehukatere – Slzy dívky Laviny. Legenda vypráví o tom, že Lavina milovala chození po horách a jejich zdolávání. Přesvědčila i svého milého Tawe, aby chodil s ní. Tawe ale z jednoho vrcholu spadl a zabil se. To Lavině zlomilo srdce a tisíce jejích slz vyplakaných nad jeho milého zmrzlo a vytvořilo ledovec.

Od jezera Matheson jsme uháněli dál k průsmyku Haast, přes který jsme se měli dostat do MtAspiring NP a nakonec až do Fiordland.

Pobřeží jsme opustili v městečku Haast, kde byla poslední šance vzít benzín. Další benzinka podle varovných tabulí byla totiž až za 83 km. Cesta průsmykem vedla proti toku řeky Haast, u které jsme chtěli najít útočiště na noc. Průsmyk je nejníže položeným průsmykem v oblasti Main Divide, je totiž pouze 563 m nad mořem. Silnice přes něj byla otevřena v roce 1965. Před tím tady byla jen stará dobytčí a jadeitová stezka schůdná pouze pěšky nebo koňmo. Jadeit byl ceněn především jako surovina pro zbraně, nástroje a šperky.

V jedné říční zátočině někde uprostřed průsmyku byl DOC kemp Davis Flat a tam jsme i zakotvili. Z kempu byl nádherný pohled na zasněžený vrcholek neznámé hory v MtAspiring NP a tak se není co divit, že jsme fotili jak o život (hlavně Olouš). Byl to jeden z těch nejjednodušeji vybavených DOC kempů – pár míst na stany, záchod (který bohužel nefungoval), pitná voda a nefungující umyvadlo. To nám ale zas až tak nevadilo, protože za stanem nám tekla řeka, ve které bylo vody požehnaně..

Den sedmý – Wanaka labyrint a Milford Sound (1.března - pátek)

Prvních pár dnešních kilometrů jsme projížděli MtAspiring NP. Stále jsme se drželi řeky Haast, užívali výhledů na skalnaté štíty hor, sem tam vykukující ledovce, zalesněná údolí lákala k procházkám, průzračné říční bazénky zase k vykoupání (až na tu ledovou vodu). No jedním slovem pohádka. Taky jsme se už naučili, že když je u silnice ukazatel k nějaké přírodní kráse, tak není dobré jej minout jen tak bez povšimnutí. A tak jsme se mohli těšit z nádhery vodopádů Thunder a Fantail Falls. Národní park MtAspiring jsme opustili v městečku Makarora. Zrovna se tady chystala skupinka turistů na vyhlídkový let nad MtAspiring NP, Fiordland a kolem MtCook. Letadýlko bylo malinké, jako startovací dráha posloužilo kus louky, ale letuchtiví turisté nedávali najevo žádné obavy. Pravda ovšem je, že pouze a jedině z letadla se dá přehlédnout celá nádhera této části Jižního ostrova. Fjordy totiž nejsou vůbec přístupné autem (až na Milford Sound) a jediná možnost jejich poznání je po vlastních nohou (nebo letadlem).

Z Makaroa nás cesta vedla po břehu jezera Wanaka a asi tak v jeho polovině překročila šíji k jezeru Hawea. Jezero je 35 km dlouhé a 410 m hluboké. Jeho hladina byla v roce 1958 zvednuta o 20 m, aby dodávala důležité kubíky vody elektrárnám vybudovaným níže na řece. Hladiny jezer byly jako zrcadla, v kterých se odrážely okolní kopce a zasněžené vrcholky hor, sluníčko svítilo, foukal studený vítr a krajina se najednou jakoby mávnutím kouzelným proutkem změnila z lesů na stráně pokryté trsy trávy a kosodřevinou, mnohdy využívané jako pastviny. Na spodním konci jezera Wanaka leží stejnojmenné město, přírodní ráj plný dobrodružství a vzrušení. Rybaření, vyhlídkové lety, turistika, tenis, jízda na koni, heliskiing, rýžování zlata – to všechno nabízí okouzlující okolí jezera Wanaka. Na tomto území se také našly pozůstatky ptáka moa.

Tento pták dorůstal výšky až 2,5 m. Muselo to být opravdu působivé, vidět toto zvíře pobíhat po kraji. V době od přistěhování Maurů (kolem roku 700) do doby krátce před připlutím prvních Evropanů moa představovalo obrovskou zásobu masa. A ačkoliv zde žilo zhruba 24 druhů moa od velikosti krocana až po dvouapůlmetrové, jeho obrovské využívání jako zdroje obživy vedlo k jeho zániku. Stále ale existují vzorky neporušeného peří, kostí a kůže, které jsou základem intenzivního výzkumu a snah objevení jeho genomu. Tento by v budoucnu mohl znamenat návrat tohoto ptáka do přírody.

Na jižním konci jezera nás upoutal Puzzle World a Great Maze (Labyrinth) (http://www.puzzlingworld.com/). Tak jsme si tam dali pauzu a šli si zahrát. Puzzle World sestává ze čtyř věží postavených tak, že se zemí svírají úhel 15°. Uvnitř jsou instalovány hrátky typu: kulečníková koule se na kulečníkovém stole kutálí do kopce, voda v trubkách teče do kopce, Olouš na židli s kolečky taky jede do kopce apod. Taky je tady místnost se sádrovými podobiznami významných osobností, např. Einsteina. Když se člověk na ně díval, vždycky se oči onoho dotyčného otáčely za ním. Docela jsme si tyto blbůstky užili.

Jako další krok za dobrodružstvím nás čekalo bludiště. Za posledních několik let se novozélanďané zbláznili do bludišť. Taky na tom vydělávají hezké peníze jako na exportním artiklu. Bludiště ve Wanaka je první ze všech. Má 4 věže (žlutou, červenou, modrou a zelenou), které se mají postupně najít. Součástí bludiště jsou i mosty, které se musí používat, aby se vůbec dalo k věžím dojít. Cesta bludištěm je dlouhá 1,5 km, ale turisté zde většinou ujdou daleko víc (informační cedule na začátku bludiště hovořila o až 5ti kilometrech). Najít věže nebyl zas až takový problém, to byla chvilka. Problémem bylo najít cestu ven. Zoufalství Vilibaldů postupně narůstalo, když jsme věděli, kde přesně východ z bludiště je a ne a ne se k němu dostat ani po 20 minutách hledání.

Stuart Landsborough`s Puzzling World – místní podnikatel Stuart Landsborough vytvořil zvláštní svět záhad, bludišť, hlavolamů a jiných „mozkových záležitostí“. Jejich autor je proslavený v mnoha zemích světa, kde budoval na zakázku bludiště, ve kterých se opravdu ztratíte. Ve zdejším areálu můžete strávit hodiny skládáním různých hlavolamů, jsou zde vyhlašovány různé soutěže, jako například stále probíhající soutěž o 50 000 novozélandských dolarů ve čtení mysli. Najdete zde také výstavu hologramů, místnost pohybujících se tváří, kdy se na vás dívá tvář ve stále stejném úhlu, voda teče do kopce, hodiny se zde pohybují opačným směrem a místní bludiště, je opravdu promyšlené do detailu. Je až deprimující, když se třeba podvacáté ocitnete na stejném místě.

Nakonec se ale podařilo z bludiště uniknout a my jsme se mohli zastavit ještě na starých římských toaletách. Byla to místnost, podél jejichž stěn byly dřevěné lavice s pravidelně rozmístěnými dírami pro vykonání potřeby. Místnost končila obrazem, přibližujícímu účel této místnosti zobrazením sedících lidí.

Při hledání cesty z Wanaka jsme narazili na sídlo a jedinou kancelář na světě společnosti Adventure Consultants. Tato společnost pořádá expedice do celého světa a garantují jejich úspěšné absolvování. V jejich nabídce se objevuje rovněž zdolání nejvyšší hory světa – MtEverestu. Tato výprava se jim ovšem vymstila v roce 1996, kdy na ní zemřel kromě téměř celé výpravy i sám zakladatel společnosti.

Cesta ubíhala dále pustou krajinou, nikde ani živáčka, kolem dokola jenom holé kopce, až najednou někde v dáli začala probleskovat vodní hladina. A to bylo jezero Wakatipu, na jehož břehu leží město Queenstown (7.500 obyv.). Toto město a přilehlá oblast jsou považovány za centrum dobrodružství na světě. Začalo to vše vynalezením bungee jumpingu a jeho komerčním využitím. Od té doby tady vznikají stéle nové a nové aktivity a blázniviny a různě se kombinují. Výhodou města je to, že se nachází na břehu nádherného jezera obklopeného prstencem pohoří Remarkables. Dá se tady podnikat cokoliv od vodních sportů přes turistiku až po zimní radovánky. Město bylo zařazeno mezi 20 nejlepších měst na světě, které stojí za to navštívit. Anketu organizuje prestižní časopis o cestování Conde Nast Traveller a Queenstown se zařadil po bok měst jako Vídeň, Paříž, Hongkong nebo Londýn.

V Queenstown jsme pouze utišili žaludky, které si zpívaly hladovou písničku, a spěchali jsme dál do TeAnau, výchozího bodu pro Kepler Track v oblasti Fiordland (http://www.fiordland.org.nz/).

Fiordland je jedna z nejdivočejších oblatí jižní polokoule. Je tvořena horami se sněhovými čepicemi, ledovci, hlubokými jezery, nedotčenými lesy, stráněmi zarostlými pouze trsy trávy nebo kosodřevinou. Díky izolovanost oblasti je zde mnoho endemických druhů rostlin a živočichů. Jenom z rostlinné říše je tady na 700 endemických druhů. V roce 1948 zde byla znovuobjevena nelétavá slepice takahe. Jsou tady chráněny i nejrůznější druhy hmyzu, kromě ovšem kousavých sandflies. Fiordland se rozkládá na ploše 3,75mil akrů a je tak největším národním parkem na Novém Zélandu a současně patří mezi největší národní parky světa.

Oblast je proslavená svými několikadenními tracky (podrobnosti o všech tracích na Novém Zélandu, jako např. huts, poplatky za noc, trasy, časové údaje mezi jednotlivými úseky,... jsou na stránkách DOC http://www.doc.govt.nz ). Nejznámější z nich je Milford Sound Track a je vyprodán na několik měsíců dopředu (http://www.milfordtrack.com/) . Když jsme tady byli my, byl zaplněn do 11.dubna. Chtěli jsme si projít Kepler track, ale bohužel se proti nám spiklo počasí a předpověď hlásila 4 dny dešťů. Rozhodli jsme se proto počkat do rána a definitivně se rozhodnout až zítra. Na noc jsme si vybrali další DOC kemp, tento byl ukryt v lese na břehu jezera TeAnau, vybaven pouze kadibudkou a jmenoval se Ten Mile Bush. Jezero TeAnau je ledovcového původu a na západní straně se na třech místech zakousává hluboko do zalesněných břehů. Je 417 m hluboké, 53 km dlouhé a na svém nejširším místě je 10 km široké. Tyto míry jej činí druhým největším jezerem na Novém Zélandu, hned po jezeru Taupo. Jezero a městečko na jeho jičním konci jsou pojmenovány po jeskyních TeAna-au, které se nacházejí na jeho západním břehu.

Zbývající čas před ulehnutím jsme vyplnili cestou do Milford Sound, o kterém Rudyard Kipling řekl, že to je osmý div světa, a zpět. Z TeAnau do Milford Sound vede silnice, která prochází krajinou mnoha tváří. Nejdříve vede po břehu jezera TeAnau, míjí pastviny a za sebou zanechává údolí, noří se do bukových lesů, ve kterých jsou na okraji křišťálových jezer ukryta malebná zákoutí (např. Mirror Lakes), pomalu stoupá do hor, kde vás obklopují majestátní skalnaté vrcholky, mezi kterými zurčí vodopády a v sedlech září ledovce a po zdolání neosvětleného 1200 m dlouhého Homer Tunnel padajícího do neviditelné hloubky vás po chvíli opět pohltí hluboké lesy, aby vás nakonec uchvátil 330 m hluboký Milford Sound, na jehož lesklé hladině se jako v zrcadle shlíží 1710 m vysoký Mitre Peak, který je nejvyšší horou světa, která se zvedá přímo z moře. Škoda jen, že při naší návštěvě se trochu cudně halil do mraků.

Den osmý – Útěk před deštěm z Fiordlandu do Dunedinu (2.března – sobota)

Konec světa, kde se nachází ráj – to je Fiordland. Osamělé fjordy, které vyryly ledovce před mnoha tisíci lety, průzračná voda skrytých jezer, ve které se zrcadlí skalnaté vrcholky hor, hustý a těžce přístupný les, skrývající bezpočet potůčků a vodopádů, z nichž mnohé padají do údolí z nepřístupných štítů horských velikánů, moře obklopené majestátními vrcholy – to je Fiordland. Za svůj vznik vděčí skutečnosti, že leží v místě, kde se setkávají dvě tektonické tesky navzájem se vytlačující. Národní park se svými dech beroucími krásami zabírá 120.000 hektarů a tvoří tak největší národní park Nového Zélandu (a pátý na světě). Pobřeží je rozekláno 14ti fjordy, do kterých je přístup pouze na lodi nebo pěší tůrou (výjimkou je Milford Sound, kam vede silnice). Současně je to ale jedno z nejdeštivějších míst na světě a kromě toho je proslaveno i obrovským výskytem neustále hladových sandflies. V celém Fiordlandu je 483 km pěších tůr, které vedou po březích jezer, lesy i přes alpskou louku.

Podle plánu jsme dnes měli vyrazit na čtyřdenní Kepler track. Po nepříliš valné noci, neb jsme si ustlali pravděpodobně v líhni komárů, nás vítalo o nic příjemnější ráno. Nejenom že v noci pršelo a tak jsme měli dokonale mokrý stan (naštěstí ne zevnitř), ale ještě navíc bylo stále zamračeno a vypadalo to, že se včerejší předpověď počasí opravdu splní. A taky že jo. Po příjezdu do informačního střediska v TeAnau nás vůbec nečekala optimistická předpověď – déšť a déšť a déšť, celé čtyři následující dny. A taky zamračeno a zima a ve vyšších polohách studený vítr. Vyhlídky na track byly mizivé a proto jsme si vzali knížku „60 Walks in NZ“ a hledali, co se dá v tomhle nehezkém počasí podniknout. Rozhodli jsme se jet do Rainbow Reach, které se nalézá asi 12 km od TeAnau směrem do Manapouri a odtud jít k jezeru Manapouri, které je svou hloubkou 433 m druhým nejhlubším jezerem na Novém Zélandu. Cesta začala zdoláním houpacího lanového mostu, pak vedla deštným pralesem po břehu řeky Waiau, která do svých břehů vykousala malebné zátočiny, potom kousek přes bažinu a nakonec po písečném břehu jezera. A stejnou cestou zpátky. Jezero je poseto 35 korálky – ostrůvky a v jeho zálivu Shallow Bay je postavena hut pro 6 lidí, která je součástí Kepler Track. A samozřejmě jsme na naší procházce zmokli, přesně v poledne.

Po návratu k autu jsme se vydali na další cestu a zbaběle jsme prchali před deštěm a zataženou oblohou. Vydali jsme se na východ, přes Lumsden, Gore a Balclutha do Dunedinu. Po cestě jsme využili občas vykouknuvšího sluníčka a rozhodli se usušit stan. Vybrali jsme si jedno již nefungující odpočívadlo a snažili se postavit náš příbytek. Jenže silný vítr nám rval stěny stanu z rukou a tak jsme zanechali marné snahy a stan jsme pouze drželi proti větru. Občas při silnějším nárazu jsme měli co dělat, aby nám neulítl a to vše ke všeobecnému pobavení míjejících řidičů. Díky mohutnému větru ovšem jsme během krátké chvilku vysušili jak stan tak i tropiko a mohli se těšit na noc se suchým stanem.

Vilda jel jako drak a tak není divu, že jsme zakrátko byli poblíž Dunedinu. Dlouhá cesta Vildu nakonec zmohla a na náměstí v Dunedinu už dorazil Olouš. Náměstí Octagon je ve tvaru osmiúhelníku a ještě navíc do kopce, což z něj činí jistě zajímavé místo. Bez potíží jsme našli informační středisko, popadli plánky města a Otago Peninsuly i s vyznačenými kempy a dali jsme se do hledání jednoho z nich. Podařilo se nám jej najít celkem bez potíží (pouze s jedním nesprávným odbočením) a dokonce jsme zahlídli nejstrmější ulici na světě – Baldwin Street.

Dunedin (http://www.cityofdunedin.com/) vznikl před 150ti lety, kdy se tady usadili první skotští přistěhovalci. V jednom z galských jazyků znamená „Dunedin“ Edinburg, hlavní město Skotska. Dnes je Dunedin centrem oblasti a je třetí největší na Novém Zélandu. Ve městě je řada historickcýh budov ve viktoriánském, edwardském nebo neogotickém slohu. Nejkrásnější stavbou je nejspíš železniční nádraží, které je dokonce považováno za nejkrásnější kamennou stavbu na Novém Zélandu. Dunedin je sídlo první novozélandské univerzity a taky Speights Brewery (http://www.speights.co.nz).

V kempu měli bohužel obsazeny všechny kabinky a tak jsme si opět ustlali ve stanu. Při večeři jsme využili prádelnu a dali oprat to, co se nám dosud podařilo zašpinit. Nebylo toho zrovna málo. A protože v prádelně byly i sušičky, neváhali jsme ani vteřinu a prádlo jsme rovněž usušili. Proces sušení trval podle informací zkušenějších uživatelů zhruba hodinu a tak jsme se bez obvav, že by nám naše trička někdo ukradl, vypravili na pláž k Pacifiku. Moře se jevilo jako velmi studené a navíc rozbouřené, proto jsme se po chvíli rozhodli pro zpáteční cestu do kempu. Po cestě jsme hledali nějakou místní hospodu, přece jenom jsme na Novém Zélandu byli již dva týdny a ještě jsme v žádné nebyli. A tato chyba se musela urychleně napravit. Hospodu jsme celkem bez potíží našli a tak jsme vstoupili dovnitř. První věc, která nás udivila, byly vysoké stoly připomínající barové pulty rozmístěné po celé ploše hospody. Za nimi seděli na vysokých židličkách místní štamgasti, všichni otočeni jedním směrem a to ke dvěma televizím. To byla druhá věc, která nám padla do očí, hned při vstupu. Vysvětlení bylo jednoduché – hrál se mezinárodní zápas v rugby, navíc hrál Dunedin proti JAR. Dali jsme si pivčo a rozhodli se připojit k místňákům. Sice této hře vůbec nerozumíme, ale přece nebudeme sedět stranou. Po několika vteřinách se s námi dal do řeči jeden místní konzument piva a zpočátku nám dělalo velké problému mu aspoň trochu rozumět. Trvalo nějakou dobu, než jsme byli schopni s ním kecat, ale nakonec slovo dalo slovo a on nejenom že nám poradil, jaké pivo máme pít, nejenom že s námi šel k barmance a vysvětlil jí, jaké pivo chceme, ale taky se rozhodl s Tomem v místní lednici hledat české pivo. Mě nechali u stolu, zdálky mi zamávali a byli fuč. Přišli po několika málo minutách, Tom naprosto konsternovaný takovým bezprostředním chováním. No a nakonec nás člověk ubezpečil, že když okamžitě roztrháme a spálíme naše pasy, nebudeme mít problém najít práci, když už oba děláme v oblasti IT. A proč prý to neudělat, když je na Novém Zélandu tak hezky. :-)

Po několika pivech a taky po skončení zápasu jsme usoudili, že je načase vrátit se do kempu, vyzvednout usušené prádlo a zalehnout. Po návratu ke stanu jsme zjistili, že pršelo a je zase mokrý. Tak jsme se pomalu soukali dovnitř, když v tom Olouš zase zničehonic vypálil ven. Důvod byl prostý – sedla si do kaluže vody, která zabírala asi tak třetinu stanu. Protože stan byl naprosto odolný dešti, nemohla to být dešťová voda. A taky že ne. Při stavbě stanu se nám totiž nechtělo hledat kolíky na upevnění ve větru, který nebyl zas až tak zanedbatelný. Proto jsme dovnitř postavili kanystry s vodou. Ale protože vítr byl silnější, než jsme si mysleli, tak nadzvedl stan i s kanystry, které se tímto převrátili. No a jeden z nich nebyl dobře zavřený. A proto ta louže. Takže jsme ještě dobrou čtvrthodinu uváděli vnitřek stanu do obyvatelné formy, namáčkli se na suchou stranu a snažili se usnout. Vítr postupně sílil až dosahoval opravdu značné síly. Po hodně dlouhé chvíli se nám konečně podařilo usnout a teprve ráno jsme zjistili škody napáchané větrem. Naprosto neuvěřitelně nám ohnul tyčky od stanu – pro jistotu všechny. Ale to jsme zjistili až ráno při balení stanu.

Den devátý – Hledáme tučňáky na Otago Peninsula (3.března – neděle)

Podle plánu jsme měli být na Kepler Track. Ale protože pršelo, byli jsme na docela opačné straně Jižního ostrova – byli jsme v Dunedinu. K tomuto městu příléhá Otago Peninsula, kde jsou rezervace kolonií tučňáků, lachtanů a albatrosů. Taky se zde nachází hodně zahrad a mimo jiné i Larnach Castle, jediná stavba podobného typu na Novém Zélandu (http://www.larnachcastle.co.nz). A tak jsme dnešní den věnovali toulání po Otago Peninsula, návštěvám zahrad a hledáním tučňáků.

Na Otago Peninsula žije několik vzácných přírodních druhů a návštěvník se může dostat téměř až do jejich bezprostřední blízkosti. Žlutoocí tučňáci se dělí o pláž s lachtany, kormorány nebo nejmenšími tučňáky na světě - modrými tučňáky.

První zastávkou na naší okružné cestě po poloostrově byla Glenfalloch Woodland Garden, která je proslavená především rododendrony a azalkami, a kde se (podle průvodce) zdomácnělí ptáci docela klidně procházejí po trávnících mezi návštěvníky. Bylo poměrně brzy, zataženo a vůbec nějak pošmourno a tak není divu, že jsme tady byli naprosto sami. Relaxující procházka mezi neznámými stromy a keři, v bylinkové zahrádce, se zpívajícími ptáky nad hlavou, zurčícím potůčkem pod nohama, to vůbec nebyl špatný začátek dne. .

Další krátkou přestávku jsme udělali v zahradách Larnach Castle. Zámek nechal postavit William Larnach, královský ministr, finančník, bankéř a obchodní baron, pro svoji milovanou první ženu Elizu Jane Guise. Stavba začala v roce 1871 a pokračovala následujících 5 let, kdy na ní pracovalo 200 lidí. Po nastěhování rodiny a po následujících 11 let zde dále pracovalo množství nadaných evropských řemeslníků, aby zkrášlili interiéry zámku prvotřídním materiálem z celého světa. Na zámku je 43 pokojů a velký taneční sál, ve kterém je dnes umístěna restaurace a jejíž součástí je i taneční parket.

Na samém konci poloostrova je Taiaroa Head, kde sídlí velká kolonie albatrosů královských, největších mořských ptáků na světě, jejichž rozpětí křídel je až tři metry, rychlost letu pak až 115 kilometrů v hodině a za rok dokáže nalétat kolem 190 tis.kilometrů. Tato kolonie je jedinou kolonií hnízdící na pevnině na celém světě.

Donedávna vědci rozlišovali 14 druhů albatrosů, ale nové výzkumy vycházející z DNA hovoří nejméně o 24 druzích. 14 typů z toho hnízdí na Novém Zélandu – více než kdekoliv jinde na světě. Někteří z nich jsou opravdu vzácní – např. Chatham Islands mollymawk, který hnízdí pouze na jednom malinkém ostrově v Chathamském souostroví.

Albatrosi obvykle hnízdí na vzdálených a těžce přístupných ostrovech a až 85% života tráví na moři. Jejich potrava se skládá z ryb a olihní. O výchovu mláďat se rovným dílem dělí samice se samci. Dospělosti dosahují v šesti letech a dožívají se kolem 45 let. Páří se v říjnu, v listopadu snese samice jedno vejce, na kterém sedí 79 dnů. Ptáčata jsou hlídána prvních 6 týdnů a hnízdo opouštějí na konci září. Jsou to pověstní mořští poutníci a za potravou létají daleko od svých hnízdišť.

Novozélandští albatrosi zahrnují dva druhy kálovských albatrosů – největších ze všech albatrosů. Severský královský albatros si domov našel na Chathamských ostrovech a na Taiaroa Head na Otago Peninsula, což je jedno ze dvou míst na pevnině na celém světě, kde albatrosi hnízdí. Jižní druh královského albatrosu hnízdí na subantarktických Aucklandských a Cambelových ostrovech. Tyto ostrovy patří mezi světově nejdůležitější rezervace mořských ptáků.

Albatrosi většinu svého života stráví na moři a na pevninu se vracejí pouze v období hnízdění a výchovy mláďat. Královský albatros začíná hnízdit ve stáří asi deseti let, jeden pár vychová jedno mládě pouze jednou za dva roky. Jejich přirozeně nízká reprodukční schopnost v kombinaci se změnami klimatu a prostředí je činí velmi zranitelnými. Na jejich úbytku se rovněž podepsalo rybaření. V současné době se severský královský albatros řadí mezi ohrožené živočichy.

Rovněž je tady umístěna Armstrong Disappearing Gun. Dělo, které bylo vyrobeno, aby odrazilo Ruskou invazi v roce 1880 a později bylo použito při obraně země v obou světových válkách (dělo jsme ale neviděli).

Naše první setkání s „divokou“ zvířenou bylo setkání s lachtany. Na pláži Pilots Beach pod ochranou majáku je jejich kolonie. Tato je sice od cestičky vedoucí ke kamenům na břehu s vyhřívajícími se zvířaty oddělena plotem, ale přesto se někteří povalovali přímo na ní. A tak jsme se mohli podívat do očí odpočívajícího lachtana ze vzdálenosti asi 3 metrů. V trávě nedaleko cestičky nás již poučení turisté upozornili na malou díru do země. A bylo tam zvířátko. A bylo malé. A byl to ptáček. A bylo to mládě tučňáka modrého.

Na rozdíl od tuleně má lachtan špičatý nos, malé ušní boltce a ten místní i dvojitou vrstvu kožešiny. Živí se převážně olihněmi, chobotnicemi a baracudami. Dokáže se potápět až 11 minut. Páří se od poloviny listopadu do poloviny ledna. V listopadu si samci na břehu vyznačují teritoria, v prosinci na břeh přicházejí samice a páří se. Mláďata se rodí po třech měsících a jsou kojena 10 měsíců. Potom opouštějí břeh a stávají se samostatnými. Samice měří 1.2 m a váží 40 kilogramů, dospělosti dosahují v pěti letech a dožívají se 16 roků. Samci jsou polygamní, jsou větší a měří 1,6 m, váží 60 kg, dospělosti ale dosahují až v osmi letech a dožívají se pouze 13 let

V informačním středisku na vrcholu Taiaroa Head jsme se dozvěděli, že kolonie tučňáků je nejlepší navštívit s průvodcem (bodejť by ne, když se za to platí). Ale to my jsme rozhodně neměli v úmyslu pozorovat tučňáky s haldou jiných turistů. Nakonec nám nevrlá DOC paní za pultem řekla, kde můžeme vidět tučňáky i bez průvodce. Bylo to na Sandfly Beach. Ale prý nesmíme k nim chodit moc blízko, a že se nesmíne divit, že vypadají jako nemocní, protože zrovna mění peří, a že se máme z pláže vrátit za světla, protože bychom tam mohli zabloudit. No, byla to hodně „starostlivá“ paní, nevím jestli se bála o nás nebo spíš o ty tučňáky.

Pomocí šikovné mapy z Dunedinu jsme našli přísupovou cestu k Sandfly Beach. Cestou jsme se opět obdivovali trpělivosti a toleranci novozélandských řídičů. Na jedné křižovatce tvaru písmene T jsme se tak trochu nemohli domluvit, na kterou stranu odbočit. Na pomoc jsme si vzali pouze přibližný plánek celého poloostrova. No, mapka opravdu nic moc. Zastavili jsme přímo uprostřed křižovatky a snažili se podle mapky zorientovat. Moc se nám to nedařilo a tak jsme na křižovatce trčeli pár pěkných minut. Nakonec jsme se ale rozhodli pro odbočení doleva. Řídila Olouš a když se při opouštění křižovatky mrkla jen tak na půl oka do zpětného zrcátka, zjistila, že za námi stojí nějaká dodávka. A stála, a nic, a klidně, a žádně troubení, a žádné neslušné posunky. Prostě jen tak tam stálo auto s řidičem a čekalo až se nějací zmatení turisté rozhodnou, kam vlastně pojedou.

Autem se až k Sandfly Beach dojet nedalo. A tak jsme našeho červeného Žabáčka nechali na polní cestě někde mezi roztroušenými farmami obklopenými pastvinami. Cesta na pláž vedla přes několikero soukromých pastvin, kde byla vyznačena tyčemi s oranžovýma šipkama. Bohužel ale tady neplatilo zlaté pravidlo Klubu českých turistů, že se má vidět od značky ke značce. Jednotlivé značky byly rozmístěny tak ve 300 metrových vzdálenostech, rozhodně nebyly rozmístěny na dohled od sebe, a tak jsme šli spíše podle citu. Jednou jsme dokonce narazili na kostru něčeho, co vypadalo jako ovce uhynulá při záplavách. Pak jsme zase vystrašili ovečky, které se rychle nedokázaly rozhodnout, na kterou stranu utéct. Až jim potom Olouš musela napovědět že musejí doleva, protože my jsme šli doprava.

Jednotlivé pastviny byly od sebe odděleny ploty, přes které vedly schůdky označené již výše zmíněnými značkami, a to nás čas od času ubezpečilo o tom, že jdeme správně. Nakonec pastviny skončili a my jsme se zanořili do buše. A byl to opravdový buš, ve kterém se Olouš najednou propadla o půl metru a větve se nad ní neprodyšně uzavřely.

V přítmí větví stromů a křovin nebylo moc dobře vidět, kam člověk vlastně šlape. O přibližném směru cesty jsme si taky mohli nechat jedině zdát. Vlastně nezbývalo nic jiného, než se držet již vyšlapaných cestiček a v jejich množství se snažit neztratit. Občas se stezka propadala až do metrové hloubky mezi keře neznámého původu, ale stále to vypadalo, že tudy již někdy někdo šel. Nakonec nás buš doslova vyplivla na břehu zátoky. Tento poslední úsek cesty byl oproti předešlému úseku naprosto bez vegetace. Na druhou stranu byl ovšem schůdný jen díky tomu, že byl zrovna odliv. Přijít v jinou dobu, tak bychom snad museli plavat. Konečně jsme dorazili na pláž! Kolonie tučňáků se samozřejmě nacházela na zcela opačné straně pláže, než kde jsme se vyloupli z pobřežního buše.

Když jsme se pomalu blížili celí zmožení z buše a nakonec i docela unavení z brodění se v hlubokém písku na pláži k dlouho vyhlížené kolonii, tak nás zastavila jedna paní a upozornila nás na žlutookého tučňáka v trávě na břehu. Byl od nás vzdálen zhruba 100 metrů a tak jsme ocenili, že jsem si tentokrát nezapomněli vzít dalekohled. Díky dalekohledu jsme pak objevili ještě i další tučňáky: jeden z nich spal asi 200 metrů před námi na pobřežních kamenech a ještě další si čistili peří v trávě na vysokých březích zálivu.

Při zpáteční cestě jsme se rozhodli, že se nám rozhodně nechce prodírat se bušem a vybrali jsme si směr, který sice byl trošku na opačnou stranu, než odkud jsme přišli, ale zase vypadal trochu schůdněji. Byl označen šipkou „Sandy Mount“ a někde tím směrem jsme nechali i auto (mapu jsme s sebou ovšem neměli). Z počátku jsme šli po vyšlapané cestičce, která nás zavedla do přístřešku, který byl určen k pozorování tučňáků. Dále od pobřeží cestička pokračovala všemi směry a tak jsme si zase vybrali ten, který se zdál být nejvhodnější. Pohodlná cestička nás dovedla po písečné duně, na které se uchytily různé keře a trávy, až do malého ďolíku. Tom šel jako první a najednou zůstal stát jako opařený. On tam totiž spal tučňák a my jsme ho vyrušili. Tučňák se vydrápal na vrchol ďolíku a zastavil se tam. I přes to, že byl od nás vzdálen ne více jak 5 metrů, cítil se na vrcholu svého úkrytu nejspíš v bezpečí, protože se zastavil a zvědavě se nás prohlížel. My jsme se vzpamatovali z počátečního překvapení a po nezbytném fotu a filmečku jsme pokračovali v původním směru na Sandy Mount.

Ukázalo se, že je to opravdu Mount - hora a je opravdu Sandy – písečná. Cesta totiž vedla ostře vzhůru (jak už to u hor bývá) a navíc uprostřed obrovské písečné duny. Ten kopec jsme zdolávali asi 40 minut, ne-li déle. Odměnou za zdolání duny byl krásný rozhled po krajině – na jednu stranu záliv se zlatou pláží, na druhou vnitrozemí poloostrova zarostlé bušem, a někde v dáli pastviny a stromy lemující cestu vedoucí snad k našemu autu. Na vrcholku duny jsme zjistili, že cesta na Sandy Mount pokračuje teď už absolutně opačným směrem, než bychom potřebovali. Nedalo se nic dělat a museli jsme se zanořit do neprostupného buše. Ovšem teď už to nebylo tak jednoduché, jako poprvé, protože jsme byli zaručeně první lidé, co tudy šli. Buš byl tvořen nejrůznějšími keři a stromy rostoucími tak hustě, že by se mnohdy hodila mačeta. Některé keře byly ale záludné a jejich větve byly tvořeny asi dva centimetry dlouhými trny. Mezery mezi keři byly vyplněny trávou a různým podobným šáším, dokonce jsme tam objevili něco, co vypadalo jako naše kopřivy, ovšem asi tak desetkrát větší. Hustota keřů byla někdy taková, že se nedaly překonat jinak, než přelézt. V takových případech (a nebylo jich málo) jsme aspoň získali přehled o krajině a vzdálenosti mezi námi a stromy v dálce, ke kterým jsme měli namířeno. Konečně jsme překonali zelené moře a před námi se otevřely rozlehlé pastviny. Po přelezení několika plotů jsme se ocitli na cestě mezi pastvinami a pustili se po ní doufajíce, že za chvilku dorazíme k autu. Co čert ale nechtěl. Olouš mrkl do jednoho údolí v dáli (přece jenom výstupem na písečnou dunu jsme nastoupali pěkných pár výškových metrů) a uviděl v něm malou červenou tečku. Na její zoufalou otázku: „Tome, nechceš mi tvrdit, že tam to malé červené dole je naše auto, že ne?“ Tomáš vytáhl dalekohled, a to jenom proto, aby Oloušovy nejčernější obavy potvrdil. Samozřejmě, že to bylo naše auto a bohužel se nacházelo na zcela opačné straně, než jsme předpokládali. Cesta, na které jsme se zastavili, se před námi zatáčela čert ví kam, a tak jsme ji opustili a vydali se přímo přes pastviny k autu. Stačilo překonat ještě několik dalších plotů, přejít podmáčené pastviny, na kterých rostly půlmetrové bodláky a mezi nimi pospíchal skrytý potůček, polekat několiv oveček a konečně jsme byli u auta. V tu ránu v nás zmizela flaška teplé vody na pití, byli jsme totiž tak žízniví, že bychom vypili snad cokoliv. Z výpravy za tučňáky, která měla podle mapy trvat jenom 45 minut, se tak vyklubalo docela pěkné čtyřhodinové dobrodružství.

Novozélandský mazlíček, tučňák žlutooký, je Maory nazýván Hoiho. V maorštině to znamená „křikloun“ a souvisí to s jeho hlasovými projevy. Obvykle je totiž možné tyto tučňáky dříve slyšet než vidět. Je to nejstarší a nejvzácnější tučňák na světě, který se navíc nachází pouze na Novém Zélandu. Předpokládá se, že se vyvinul před 60 miliony lety. Své označení získal díky žlutým peříčkům okolo očí. Jinak vypadá tak, jak tučňák vypadat má – černomodrý fráček, bílé bříško, červené ťapky a žlutý zobák. Mláďata jsou pokryta hustým hnědým nadýchaným peřím a dospělý kabátek dostanou až ve stáří 14 – 16 měsíců. Žlutooký tučňák patří k ohroženým živočichům a je zařazen do stupně ochrany B. Je to dlouhověký tučňák, dožívá se až 20ti let. Dospělí jedinci dorůstají výšky 65 cm a váží okolo 5-8 kilogramů. Živí se rybami - šproty, treskami a nepohrdne ani olihněmi. Je to jediný druh tučňáků, který se nedá ochočit. Zároveň je to nejméně společenský tučňák a je spíše samotářský. Je závislý na moři a přirozeném prostředí na pobřeží. V moři nachází potravu a místo pro hraní a rozptýlení. Jeho přirozené prostředí na pevnině zahrnuje lesy, buš a pastviny. Poskytuje mu jak hnízdící možnosti tak i místo pro odpočinek. Tito tučňáci se nacházejí podél jihovýchodního pobřeží Jižného ostrova, na Stewartově ostrově a přilehlých ostrůvcích, v okolí Aucklandu a na Campbellově ostrově. Odhaduje se, že jich zde žije v rozmezí 5930-6970. Rozhodující je ale počet pářících se párů. V roce 1980 rozsáhlý výzkum na Otago Peninsula ukázal, že počet rozmnožujících se párů vážně poklesl a vzbudil obavy o budoucnost těchto ptáků. V současné době je zde evidováno asi 600 až 650 párů. Nebezpečí pro tučňáky znamená ničení jejich přirozeného prostředí, především ze strany lidí, a také psi, lasičky, fretky a kočky, kteří zabíjejí bezbranná mláďata.

Po našem dobrodružství v buši na Otago Peninsula jsme pokračovali dál na sever a krátce k večeru jsme dorazili do Moeraki. Na tomto místě se nachází velká geologická záhada, které se říká Moeraki Boulders. Na nevelké pláži (asi 250 m) jsou tady nepravidelně rozmístěné kameny. Jsou několik milionu let staré a všechny mají téměř pravidelný tvar koule. Jak tyto kameny vznikly, není do dnešní doby stoprocentně známo – Maorové mají své vysvětlení, geologové rovněž předkládají svá řešení.

Podle Maorské legendy jsou to dýně a košíky na jídlo vyplavené z velké kanoe Arai-te-uru, když při hledání jadeitu ztroskotala u pobřeží před nějakými 1000 lety. Vědci počátek jejich vzniku vidí už před 65 mil lety na bahnitém mořském dně, které bylo kdysi vyzdviženo nad vodní hladinu.

Vypadá to, jako by je mořské vlny dolovaly přímo z jílovitého břehu. Na povrchu kamenů jsou výrazné „zlaté žilky“ vykrystalizovaných nerostů, které vytvářejí charakteristickou kresbu, pro kterou se vžilo označení „želví záda“. Nejlépe je kameny vidět za odlivu, samozřejmě my tam byli, když už byl příliv a kameny byly zalévány jednou přílivovou vlnou za druhou.

Na noc jsme zůstali ve vesničce Moeraki. Po večeři jsme si ještě zajeli k majáku, který strážil bezpečí kolonie žlutookých tučňáků a lachtanů. Na prvního tučňáka nás upozornili kolejdoucí, kteří se vraceli z pozorovacího přístřešku. Tučňák pohodlně odpočíval za plotem asi 3 metry od cestičky vedoucí k přístřešku nad pláží. Další se ukrýval v křoví nedaleko od toho spícího, stačilo by natáhnout ruku a člověk by se jich mohl dotknout. Z přístřešku už jsme žádného neviděli, ale aspoň jsme se chvilku bavili hrajícími se lachtany. Když už se zešeřilo tak, že nebylo málem vidět na deset kroků, vrátili jsme se k autu zanechanému pod ochranou nyní již svítícího majáku. Před vstupem do rezervace tučňáků jsme si ještě všimli dřevěných přístřešků pro pejsky. To aby jenávštěvníci se čtyřnohými kamarády mohli zanechat před rezervací a ničím nerušit jinak klidný a pokojný život tučňáků a lachtanů.

Den desátý – Pod MtCookem (4.března – pondělí)

Protože jsme vynechali čtyřdenní track ve Fiordlandu, měli jsme najednou tyto dny k dobru. Podle původního plánu jsme měli na naší cestě z TeAnau do Kaikoura projet kolem MtCooku. Vzhledem k ušetřeným čtyřem dnům jsme se ale rozhodli, že pod MtCookem strávíme více času.

A tak jsme ráno za slunečného počasí vyrazili do Oamaru a přes severní část oblasti Otago k nejvyšší hoře Nového Zélandu MtCooku. První zastávku jsme si udělali přímo v Oamaru, koupili jsme pohledy a poslali domů, aby i doma měli aspoň něco z těch krás, které jsme potkávali na každém kroku. Taky jsme tady chtěli navštívit další kolonii tučňáků žlutookých a jejich menších příbuzných – tučňáků modrých, jejichž mládě jsme viděli už na Otago Peninsula. V informačním středisku měli na nástěnce dokonce časy, kdy je možné tučňáky nelépe pozorovat. My jsme to interně nazvali „jízdní řád tučňáků“. Bylo to časně ráno kolem šesté hodiny a někdy odpoledne při jejich návratu z moře. Jejich ranní vstávání už jsme pozorovat nemohli a do večera se nám čekat nechtělo, navíc trošku pršelo, a tak jsme pokračovali dál k MtCooku.

Pár kilometrů za Oamaru, za křižovatkou se silnicí SH83, která nás teď měla dovést až do blízkosti MtCooku, u městečka Takiroa, jsme u silnice uviděli obrovský blok pískovce. Jedete si takhle krajinou, kde převládají pastviny, sem tam jsou vidět skupinky roztroušených stromů a najednou bum, je tam skála. Vysoká vápencová skála, kterou eroze proměnila na bochník dobře proděravělého ementálu, se v krajině vyjímala opravdu jako pěst na oko a byla natolik podivuhodná, že se u ní prostě nedá nezastavit. Načež jsme zjistili, že se právě tady nalézají Maorské kresby, na které upozorňovalo několik informačních šipek. Některé kresby černou nebo červenou hlinkou byly dobře patrné a rozeznatelné, jiné hůře a někeré dokonce chyběly. Prázdná místa po nich ovšem nebyla zaviněna rukou vandalů, ale ochránci historického dědictví, a kresby byly převezeny do muzea ve Wellingtonu. Kresby se datují do období od 1000 do 1500, do období lovu ptáka moa.

Cestou po silnici 83 dále na západ se krajina opět pomalu měnila ze zelených pastvin na suché a holé zaoblené vrcholky okolních kopců. Projížděli jsme údolím řeky Waitaki, na jejímž toku bylo vybudováno několik vodních elektráren. Průzračná zelenomodrá voda přehrad a jezer, v ní zrcadlící se vrcholky okolních kopců, nás provázela až do městečka Omarama. Tady jsme si udělali zajížďku k čarovným útesům nacházejícím se asi 3 km jižně na silnici SH8. Bohužel se k nim nedalo zajet blíže, byly obklopené soukromými pastvinami a nevedla k nim žádná cesta. Podobné útesy (Clay Cliffs) se nacházejí ještě 15 km severně od městečka, ale vede k nim nezpevněná silnice a na ní jsme nechtěli naše autíčko trápit.

Krajina byla čím dál tím víc vyprahlejší a sušší. Však jsme taky projížděli oblastí Mackenzie, která patří k nejsušším částem Nového Zélandu. Jejím centrem je městečko Twizel (http://www.twizel.com/), odkud je to už jenom 45 minut jízdy k MtCook Village. V okolí Twizelu jsou ideální podmínky pro rybaření; pstruhy a lososy se to tady jenom hemží. Samotné město vzniklo v roce 1968 jako základna pro projekt vodních elektráren na horním toku řeky Waitaki. Je to největší projekt takového typu na Novém Zélandu. S jeho výstavbou se začalo v roce 1968 a byla ukončena o 18 let později. Nedaleko od města je jezero Benmore, které je největší lidmi vytvořené jezero na Novém Zélandu. Pokrývá 79 km² a jeho břehy mají délku 116km. Jezero je obklopeno horami a díky tomu v zimě zamrzá tak, že se na něm dá bez obav bruslit.

Dalších pět minut jízdy z Twizelu nás dovedlo k jezeru Pukaki, na jehož hladině se zrcadlí vrchol MtCooku. Sněžná čára v nadmořské výšce 1500 m, zelenkavá barva jezera, vrcholy Jižních Alp orámované oblohou a hladinou jezera: to vše byla neklamná znamení, že se blížíme k MtCook National Parku. Společně s Fiordland, Westland a MtAspiring národními parky tvoří jednu z mnoha oblastí světového dědictví UNESCO.

Na Novém Zélandu je celkem 27 vrcholů přesahující nadmořskou výšku 3050 m, z toho 22 je v národním parku MtCook. Jim vévodí nejvyšší z nich, 3755 metrů vysoký MtCook (Maorsky Aoraki), jehož vrchol je věčně pokrytý sněhem. Právě tady trénoval Sit Edmund Hillary na svůj prvovýstup na MtEverest v roce 1953.

Národní park MtCook (http://www.mtcook.org.nz/) se rozkládá na 700 čtverečních kilometrech a více jak jedna třetina parku je pokrytá sněhem i v létě. Podle Maorské legendy putoval Aoraki a jeho tři bratři kolem Papatuanuku (Matka Země). Potkalo je ale neštěstí a zůstali uvězněni uprostřed útesů. Bratři vyšplhali na špičku své kánoe, když tu přišel mrazivý Jižní vítr a oni zmrzli. Jejich kánoe se stala Jižním ostrovem. Aoraki, největší z bratrů, je dnes majestátní MtCook/Aoraki a jeho bratřispolečně s ostatními členy posádky tvoří Jižní Alpy.

MtCook NP je plný malebných a pohádkových scenérií, nachází se zde 140 horských vrcholků přesahujících 2000m, najdete tady nejdelší ledovec jižní polokoule –Tasman Glacier.

Oblast MtCooku vždy lákala horolezce. První pokus o jeho dobytí byl učiněn 2.března 1882, kdy se o zdolání nejvyššího vrcholu Nového Zélandu pokusili William Spotswood Green a další dva Švýcarští alpinisti. Jejich pokus po 62 hodinách skončil neúspěchem. O dva roky později, se tři místní horolezci, Tom Fyfe, George Graham a Jack Clarke, dozvěděli, že dva známí evropští alpinisté (Edward Fitzgerald a Matthias Zurbriggen) se pokusí o zdolání vrcholu. To uspíšilo jejich rozhodnutí stanout na vrcholu jako první. A tak byl MtCook pokořen 25.prosince 1884, kdy zmínění horolezci dosáhli ledovce Hooker a po severním hřebeni, kdy jim počasí přálo stanuli na vrcholu MtCooku. První žena se na vrchol dostala v roce 1913, byla to Australanka Freda du Faur. V roce 1914 zde lavina zavalila tři horolezce. Tělo jednoho z nich bylo o 12 let později nalezeno u Hochstetter Icefall, 200 m pod místem, kde byla výprava pohřbena pod vstvou sněhu a ledu. V roce 1948 částečně po severním hřebeni vystoupal Sir Edmund Hillary. Časně ráno 14.prosince 1991 se zřítila značná část východní stěny MtCooku (přibližně 14mil krychlových metrů). Suť se řítila 7,3 km po okolních ledovcích po cestě do Central Plateau a Hochstetter Icefall a zastavila se až téměř u Tasman Glacier.

Cesta pokračovala po břehu jezera Pukaki dál do středu Jižních Alp, přímo pod nejvyšší horu Nového Zélandu, do vesnice MtCook Village (http://www.mount-cook.com/). Ve vesnici je informační středisko a hotel The Hermitage. Podle průvodce Lonely Planet je to nejznámější hotel na Novém Zélandu, především kvůli svému umístění a výhledům na MtCook a okolní vrcholy. První hotel tady stál od roku 1884, ale byl zničen v roce 1913 nečekanou záplavou. Zbytky tohoto hotelu je možné navštívit asi 1 km daleko od dnešního hotelu. Druhý hotel zde vydržel do roku 1957, kdy podlehl zničujícímu požáru. Na jeho místě byl postaven současný hotel, moderní, drahý a do okolí naprosto se nehodící.

MtCook Village je výchozím místem pro vycházky a tůry do okolí MtCooku nebo vícedenní tracky a horolezecké výpravy zahrnující přechody nesčetných sedel, ledovců a morén. Veškeré informace poskytne DOC informační středisko (jedna ze dvou budov ve vesnici) nebo je možné navštívit jejich web stránky (http://www.doc.govt.nz/). Turista může podniknout výpravu za místními krásami buď na vlastní pěst nebo si najmout profesionálního průvodce. Všichni turisté se ale v zájmu vlastní bezpečnosti musí zaregistrovat na DOC centru s uvedením údajů o svém cíli, trase a čase. Taky se nesmí zapomenout odregistrovat při svém návratu, jinak by se taky mohlo stát, že jej bude hledat horská služba. A to by se nemuselo vyplatit, hlavně peněžence. My jsme si vybrali vycházku podél Tasman Glacier do Ball Shelter, kde jsme chtěli zůstat přes noc, a druhý den zase zpátky.

Tasman Glacier (http://www.glacierexplorers.com/) se svými až tři kilometry šířky a 29 kilometry délky je nejdelšmí ledovcem na jižní polokouli a jeden z největších na světě s výjimkou polárních oblastí. Ve své spodní části je poměrně nehezký, je pokrytý prachem a štěrkem, který na své cestě do údolí uvolňuje ze stěn okolních velikánů. Výš v horách ale bíle září a nenechává nikoho na pochybách, že je to opravdový ledovec a ne jen hromada štěrku a písku. Před 17 tis. lety dosahoval až k jezeru Pukaki, které je vlastně jeho pozůstatkem. Od té doby ledovec spíše jen ustupuje, nikdy se už nedostal až do údolí. Kdo se s ním chce blíže seznámit, může místo vlastních nohou použít letadlo. Právě zde totiž v padesátých letech minulého století vymysleli heliskiing. Takto se lyžařům zpřístupnilo 12 kilomterů lyžařských tratí.

Cesta, o které DOC píše, že trvá něco mezi 3-4 hodinami, nám zabrala 2,5 hodiny pohodlné chůze. Auto jsme nechali zaparkované na parkovišti u Blue Lakes, nedaleko od konce ledovce. Nejdříve jsme asi hodinu a půl šli po cestě, kudy jezdí i čtyřkolky s Japonci. Cestu lemovaly výstražné tabule upozorňující na nebezpečí lavin. To se nás ale netýkalo, široko daleko nebylo vidět jedinou krystalku ledu. Jenom někde v dáli před námi zářilo v odpoledním slunci pár ledovců. Cestu nám po pravé ruce lemovala hromada kamení, byla to vlastně postranní moréna ledovce, za kterou už byl samotný ledovec. Po levé ruce jsme zase měli vrcholky hor, za kterými se skrývalo sluníčko. Asi v polovině cesty jsme potkali džíp s japonskými turisty. K našemu překvapení řidič u nás zastavil a pustil se s námi do řeči. No, ještě jsme si za tu dobu nezvykli na otevřenost a přátelskost místních lidí. Krátce na to cesta skončila, nejspíš v důsledku sesuvu, ale její zbytky byly patrné ještě i v blízkosti Ball Shelter. Stezka se ztrácela v nepřehledné hromadě kamení, na vrcholku morény, ze kterého jsme konečně uviděli ledovec, podél kterého jsme vlastně celou dobu putovali. Směr dále určovali pouze kamenní mužíci. Po hodině skákání z jednoho kamene na druhý, od jednoho kamenného mužíka ke druhému, jsme morénu překonali a ocitli se na alpské louce, kde kvetly MtCook lily (druh blatouchu) a když člověk sešel z cesty, šlapal po měkkém koberci z mechu. No a po několika málo dalších minutách, kdy jsme už už chtěli doplnit vypocené tekutiny, se v zákrutě stezky objevila chaloupka, stojící několik metrů od okraje morény, nad ledovcem silným 600 m – naše útočiště na noc. Stezka dál pokračovala přes Caroline Hut a Ball Bass (http://www.alpinerecreation.co.nz/) někam na druhou stranu hor, ale to už nebylo pro nás. V chaloupce byly patrové postele, pohodlně by se tady vyspalo 8 lidí, ale vlezlo by se i 10. Na postel jsme shodili batoh a začali se chystat na noc. Postupně jsme také začali zjišťovat, co všechno jsme nechali v autě. Především to byly hrníčky na čaj, pak taky kartáčky na zuby a polívku jsme jedli jednou lžící. Spacáky jsme měli naštěstí oba a čepice jsme taky nezapomněli. Na stole jsme našli návštěvní knihu, kde se objevilo i pár zápisů od Čechů. Pitná voda byla v sudu, do kterého stékala voda ze střechy chalupy. K vybavení dále patřila vysílačka napájená solárními panely. Přesně v sedm hodin se z vysílačky ozvala předpověď počasí. Pak byly vyzvány jednotlivé horské chaty v okolí MtCooku, aby nahlásily počet lidí v nich nocující a případné problémy. Takže si Olouš pokecala s pánem na druhé straně vysílačky a pak jsme se už jenom při polívce dívali ze dveří chalupy na majestnátní horu vypínající se nad ledovcem a ozářenou zapadajícím sluncem.

Den jedenáctý – Tekapo a Peel Forest (5.března – úterý)

Po několika dnech strávených ve stanu se nám na postelích pod Alpskými velikány spalo opravdu dobře. Nakonec jsme se ze spacáků vymotali až po osmé hodině. Někteří z nás byli násilím odneseni na čerstvý vzduch, ve kterém už byl cítit nadcházející podzim. Chaloupku jsme po snídani zametli, zavřeli na petlici a upalovali zpět do údolí k čekajícímu autíčku. Po cestě nás překvapili papoušci Kea, kteří asi tak v polovině cesty posedávali na zaparkovaných autech, ale vyrušeni naším příchodem hlučně odletěli do buše na úpatí hor. Cestou jsme potkali horolezce s plným zimním vybavením, asi šli někam do průsmyků nebo na ledovec. Před odjezdem jsme si zašli ještě k Blue Lakes ukrytých mezi křovím u parkoviště. Ono to ani tak nebyla jezera jako spíše větší louže, a už vůbec nebyla modrá ale zelená. Na hladinách jezírek se jako v zrcadle odrážely vrcholky okolních horských velikánů. Člověk by tady mohl jen tak sedět na břehu, dívat se do křišťálové vody, hodit všechny starosti za hlavu a na nic nemyslet, jenom vnímat klid a ticho kolem sebe...

Ale my jsme museli dál. Z Tasman Valley Road byl nádherný výhled na majestátní MtCook se zářivou bílou čepicí, opravdu záviděníhodný pohled.

Dále ve vnitrozemí na nás čekalo jezeru Tekapo, ležící téměř v srdci oblasti Mackenzie. Byl zrovna čas na oběd, když jsme k němu dorazili. Jezero s prstencem vyprahlých kopců bez jediného stromu či keře zářilo ve vyschlé pustině jako tyrkysová perla uprostřed pouště. Fascinující barvu jezera má na svědomí jemný prach rozptýlený v jezerní vodě, důsledek ledovcové činnosti. Říká se, že v noci je nad jezerem nejjasnější obloha na Novém Zélandu. To jsme ale neměli možnost posoudit.

Stejnojmenné městečko na jižním konci jezera bylo zcela přizpůsobeno potřebám turistů – minigolf, několik restaurací, Take Aways, obchody se suvenýry, čerpací stanice. Na břehu jezera stojí jednoduchý kamenný kostelík Church of the Good Shepherd, skrz jehož okna se díváte na nádherné jezero a nedaleké vrcholky Jižních Alp. Kostel byl postaven v roce 1935, jako stavební materiál byl použit kámen a dubové dřevo. Nedaleko od kostela stojí socha ovčáckého psa – kolie, symbolu prvních ovčích farmářů v Mackenzie.

Poobědvali jsme na břehu jezera, každý jsme spořádali pořádný kus smaženého kuřete s hromadou hranolek, o kosti jsme se rozdělili s kamarádskou kočkou (rozumněla na „Čičí“) a dál pokračovali vyprahlou krajinou přes Burkes Pass na východ. V Burkes Pass je hřbitov, na kterém jsou k poslednímu odpočinku uloženi místní osobnosti a také někteří z těch, kteří zahynuli při dobývání MtCooku. Oblast byla nazvána po Michael John Burke, který jako jeden z prvních tuto oblast procestoval.

Za Burkes Pass jsme projeli městečky Fairlie a Geraldine.

Fairlie bylo založeno v roce 1866 a ná bohatou zemědělskou historii. Zavedením železnice do této oblasti v roce 1884 se stalo bránou k Aoraki Mount Cook a oblasti Mackenzie, která je pojmenována po Jamesi Mackenzie.

James Mackenzie se pravděpodobně narodil v roce 1820 ve Skotsku a na Novém Zélandu strávil asi jen 2 roky. Za tuto dobu ale dosáhl nevalné pověsti. V březnu 1885 se svým psem Friday hnal stádo 750 ovcí z Levels Station u Timaru, aby se pokusil je prodat ve středním Otagu. Když jeho zmizení a krádež stáda objevili ostatní farmáři v Levels Station, pustili se za ním a chytili ho na konci průsmyku, který se dnes jmenuje právě po něm-Mackenzie. Ačkoliv byl Mackenzie svázán, podařilo se mu uprchnout, ale za krátko byl znovu chycen v Lytteltonu, kde se skrývalna půdě jednoho domu. Byl souzen za krádež dobytka a odsouzen k pěti letům vězení. Z vězení se mu podařilo třikrát uprchnout a pokaždé tvrdil, že je nevinný. Po devíti měsících byl nakonec omilostněn, ale za podmínky, že opustí Nový Zéland. To údajně udělal a víckrát o něm nikdo neslyšel. Jeho svobodný duch ale vstoupil do novozélandského folkloru a nebyl nikdy zapomenut. Průsmyk a oblast dodnes nesou jeho jméno. Turisté se můžou vydat po stopách tohoto odvážného zloděje dobytka, když v Albury odbočí ze silnice SH8 na štěrkovou cestu klikatící se mezi farmami. Více o celé oblasti na http://www.southisland.org.nz/.

V okolí Fairlie se opět změnila krajina, místo vyprahlých kopců se kolem nás rozprostíraly nekonečné zelené pastviny s bílými chumáčky ovčích stád. V zimě se celá krajina stává atraktivním lyžařským středisekm. Je tady mnoho tzv. farmstays a kdo si chce zkusit, jaké to je být farmářem, tady má jedinečnou příležitost. My jsme si zajeli do kempu u Peel Forest. Je to jedna z nejdůležitějších oblastí Nového Zélandu s původním jehličnatým porostem. Kempovné se platilo v samoobsluze ve vesnici, přičemž samotný kemp byl ještě asi 7 kilometrů daleko. Ležel u řeky Rangitata a tak není divu, že už jsme se těšili. Bohužel jsme k řece ale z kempu nenašli přístup. Tak jsme jeli asi o pět kilometrů dál, kde jsme narazili na něco, co vypadalo jako soukromé tábořiště. Důležité ale bylo, že se odtud dalo sejít k řece. Ukázalo se, že to opravdu je místo na táboření. Stany měly postaveny asi tak deseti- až čtrnáctileté holčiny z Timaru, které se s námi při návratu od řeky živě pustily do řeči, dokonce zapomněly i na párky na grilu a trošku je přižahly. Ta, která nás oslovila, v mnohém připomínala Oloušinu kamarádku Stacy z Leicesteru v Anglii. Stejně ukecaná, téměř stejná intonace, otevřená, prostě bezva žába. Mile nás překvapily tím, že některé z nich věděly, že se Československo rozdělilo.

Řeka byla úžasná, jiného slova nenacházím. Křišťálově čistá ale ledová, jejíž proud byl ideální pro rafting, rozhodně ne pro plavání. Nicméně ti otužilejší se o to pokusili, ti méně otužilí si jen namočili nohy. Chvilku jsme jen tak lenošili na sluníčku, z vysokých břehů na nás zvědavě pokukovaly ovce, poslouchali hučení divoké řeky a když si žaludky začaly říkat o nakrmení, vyrazili jsme zpět do kempu. Večerní usínání nám zpestřovali hluční novozélandští holubi, kteří s našimi českými mají společné snad jen jméno. Novozélandští holubi dorůstají velikosti slepice, jsou to samozřejmě endemiti a jejich počet na některých místech Nového Zélandu klesl pod alarmující mez, především v důsledku nezákonného lovu.

Den dvanáctý – Christchurch a příjezd do Kaikoury (6.března – středa)

V noci nám za stanem běhala nějaká zvířátka a dělala velký rámus, vypadalo to, že se navzájem honí a koušou. Ale ráno po nějakém nočním boji nebyly vidět žádné stopy.

Kousek za kempem, na picnic area Te Wanahu, jsme se vydali za velkým stromem „Big Tree“. Byl to ohromný strom totara, v průměru přes tři metry, na vrchol jsme nedohlédli. A pak už jsme valili do Christchurch.

Christchurch (300 tis obyv.) http://www.christchurchnz.net/ je největší město na Jižním ostrově a je centrem oblasti Canterbury. Považuje se současně za nejvíc anglické a nejatraktivnější město na Novém Zélandu. Přistěhovalci sem přišli v roce 1840 a město vznikalo jako předem naplánovaná anglikánská osada. Rozsáhlé veřejné i soukromé zahrady a parky, nehluboká říčka Avon se svými meandry, pěší zóna v centru města, mohutná katedrála, historická tramvaj, muzea a galerie, to všechno jsou lákadla tohoto města. Dominantou města je Christ Church Cathedral, vysvěcená v roce 1881. Na špičku věže, která je vysoká 63m, vede 133 schodů a kdo je zdolá, může se z výšky 33 metrů nad městem nechat unášet výhledem na Canterbury Plains na obzoru ohraničených zasněženými vrcholky Jižních Alp. Věž byla několikrát zničena zemětřesením, jednou její vrchol spadl dokonce na Cathedral Square.

V roce 1905 se ve městě poprvé objevila tramvaj a jako veřejný dopravní prostředek tady sloužila 60 let. Dnes jezdí zrekonstruovaná historická tramvaj po 2,5 km okruhu městem, má devět zastávek a po zakoupení lístku se dá kdykoliv vystoupit a zase nastoupit.

V Christchurch začíná železnice Tranzalpine, která přejíždí Canterburské pláně, aby se na úpatí Jižních Alp zanořila do labyrintu průsmyků a kopců zvaných „Staircase/Schodiště“. Cestou přejíždí přes tři obrovské viadukty a nesčetné tunely. Do nejdelšího tunelu, 8,5 km dlouhého Otira, vjíždí vlak ve vesnici Arthur’s Pass. Za Arthur’s Pass, po břehu jezera Brunner se vlak dostává na West Coast a přes deštné lesy na pobřeží přijíždí do Greymouth. Tato železnice je zařazena mezi 6 nejkrásnějších železnic světa.

V Christchurch se nám podařilo zaparkovat asi 100 metrů od Cathedral Square, naproti internet centra. Protože se naše žaludky opět začaly hlásit o pravidelný přísun stravy, pokud se o pravidelnosti vůbec dá hovořit, tak jsme se postarali o doplnění energie – bagety s kuřecím masem a zeleninou, bylo to moc dobré. Pak jsme na náměstí koupili pár jablek (o poslední Olouš přišla při kontrole na letišti v Sydney), Tom šel na mail zjistit novinky z domova a Olouš se chvilku courala po městě.

Z Christchurch jsme pokračovali dál na sever, přes farmářskou část Canterbury Region. Na pobřeží nás lákaly nesčetné pláže, takže jsme nakonec neodolali a na jedné z nich jsme si udělali krátkou polední pauzu. Liduprázdná pláž se zlatým pískem, na dohled jenom pár osamělých rybářů, hučení příboje, nekonečně modrý oceán kdesi na obzoru splývající s jasnou oblohou bez mráčku. Cestou jsme narazili na informační cedule o Alpine Pacific Triangle, okružní cestě po východním pobřeží ostrova, mezi Christchurch a Kaikoura.

Cesta Alpine Pacific Triangle^TM je nová turistická trasa spojující tři nejpopulárnější rekreační města oblasti Canterbury. V Kaikoura se podíváte na velryby nebo si zaplavete s delfíny, pak se půjdete ohřát do oblíbených termálních lázní v Hanmer Springs a nakonec posedíte u pohárku vína v oblíbeném a rozvíjejícím seWaipara Valley. Celý okruh měří 370 km a je lepší, si na něj rezervovat více dní.

Nekonečnou rovinou s pasoucími se stády oveček jsme se dostali ke Kaikoura Range a v tu ránu se silnice opět začala kroutít tam a hned zase zpátky. Nakonec jsme dorazili do kempu v Goose Bay, asi 15 km od Kaikoura. Systém kempů v této části ostrova byl taky zajímavý. Celý komplex kempů zahrnoval asi 3 nebo 4 místa rozmístěná podél pobřeží na asi 20 kilometrech. Pouze jeden z nich byl plně vybaven – kuchyňka, koupelna se sprchami, prádelna. V něm byla současně i recepce, kde se platil poplatek za noc v kterémkoliv kempu z celého řetězce. Zaplatili jsme za kemp umístěný přío na břehu moře a paní na recepci přidala informaci o tom, že se ráno v 8 hodin máme určitě dívat na záliv. Že tam pravidelně bývá hejno delfínů. My jsme tomu sice moc nevěřili, ale přece jen jsme na ráno byli docela zvědaví.

Vybrali jsme si kemp ................, byla tam budka s vodou, záchod trošku nepoužitelný (ale na druhou stranu tam bylo dost stromů) a na pláži kameny, na kterých odpočívali lachtani. Jeden z nich dokonce ležel rozvalený necelých 10 metrů od stanu. Protože bylo ještě brzy jít do postele, zajeli jsme si do Kaikoura. Cestou jsme minuli jeskyně, jejichž součástí je i vinný sklep. Neměli jsme na ně ale čas.

Městečko je proslaveno tím, že se zde pozorují velryby (komerčně od roku 1987) a delfíni (jakož i na jiných místech Nového Zélandu), se kterými je dokonce možno plavat. A nejenom s nimi, ale taky s lachtany. A kdo s lachtany plavat nechce, může si půjčit kajak a pozorovat je, jak si hrají a ničeho si nevšímají. Olouš se těšila na plavání s delfíny, ale to je dlouho dopředu vyprodáno a zbylo na ni místo pouze na pozorování na palubě.

Kaikoura http://www.kaikoura.co.nz/ před 800 až 1000 lety patřila mezi místa, kde se lovili ptáci Moa. Byla zde nalezena největší skořápka moa vajíčka – 240mm dlouhá a 178mm v průměru. Kolem poloostrova proplul 15.února 1770 James Cook, ale nepřistál tady. Prvním Evropanem, který se tady usadil, byl Robert Fyffe, který tu v roce 1842 založil velrybí pozorovací stanici.

Den třináctý – Olouš pozoruje delfíny a Tom se prohání na jet-boat (7.března – čtvrtek)

Po probuzení jsme do sebe hrkli hrníček čaje, pozorovali východ slunce a v něm matné siluety lachtanů. Klidnou hladinu oceánu sem tam zčeřil skákající delfín nebo projíždějící rybářský člun.

Olouše jsme odložili u dveří Dolphin Encounters, protože se šla dívat na delfíny z lodi, a Tomík se usadil na pláži a pozoroval delfíny ze břehu.

Plavání s delfíny (i pozorování velryb) organizuje společnost Dolphin Encounters, která vám současně zapůjčí neoprény, ploutve, šnorchly a potápěčské brýle. Pak vás odvedou do promítací místnosti, kde se podíváte na instruktážní film – jak plavat, co ve vodě dělat, aby si vás delfíni všimli, nouzové signály, apod. Po filmu vás naloží do autobusu a odvezou do přístavu, kde nasednete do katamaránů a vyrazíte do zálivu za delfíny. My jsme na první hejno delfínů narazili asi po pěti minutách jízdy, asi kilometr od břehu. Plavci hupsli do studené vody (7°C) mezi delfíny a ostatní se na ně dívali z paluby lodi. V instruktážním filmu bylo kromě jiného řečeno i to, že delfíny k vám může přilákat i vydávání nejrůznějších zvuků. A tak po ponoření plavců do vody jste kolem sebe mohli slyšet samé kvičení, hučení a pištění. Po několika minutách se z lodi ozval klakson, znamení, že plavající se mají vrátit zpět na palubu. Delfíni ztratili zájem o neobvyklé hračky ve vodě a odplavali. No a my za nimi. A toto se opakovalo asi třikrát. Komu z plavců byla zima, mohl si na palubě za neoprén napustit teplou vodu, ale nejsem si jistá, že to zrovna dvakrát pomáhalo. Nakonec jsem byla ráda, že na mě při plavání nezbylo místo, protože z paluby byl krásný rozhled po okolí. Viděla jsme více delfínů než ti ve vodě a nebyla mi zima. Nakonec vyhlídková loď ještě asi tak hodinku jen tak křižovala po zálivu a najednou bylo kolem dokola delfínů nepočítaně. Plavali v bezprostřední blízkosti lodě a v dáli bylo vidět desítky dalších skotačících ve vodě. Vypadlo to, jako by se s námi hráli na honěnou a že největší radost mají právě z toho, když mohou s lodí změřit síly a uhánět jako s větrem o závod.

Delfíni (dusky dolphins) ( http://www.dolphin.co.nz/) v okolí Kaikoura patří k těm, kteří se vyskytují pouze na jižní polokouli. Kaikoura je jedno z nejlepších míst, kde lze tyto delfíny pozorovat v jejich přirozeném prostředí v průběhu celého roku. V zimě, v období mezi červnem a srpnem, se ale nacházejí dále v moři a není je tak snadné lokalizovat jako v průběhu letních měsíců. Každý den se v létě stahují z širého oceánu do pobřežních vod na jižní straně poloostrova, ne kterém leží městečko Kaikoura. Den tráví v hejnech okolo 100 až 800 jedinců, odpočívají, hrají si, sem tam něco uloví. Tito delfíni jsou považováni za jedny z nejlepších akrobatů mezi ostatními delfíny. Ačkoliv delfíni plavou velmi blízko k plavcům ve vodě, stále si udržují bezpečný odstup a není možné se jich dotknout. Jsou naprosto divocí.

Z Kaikoury jsme se vrátili do kempu, kde jsme sbalili pro jednou dokonale vyschlý stan, něco slupli a pospíchali do Hanmer Springs – termální oblasti Jižního ostrova. Cesta nás vedla malebným údolím řeky Waiau. Pár kilometrů před Hanmer Springs jsme narazili na společnost Thrillseekers http://www.thrillseekers.co.nz , kteří se usadili na břehu řeky Waiau. Tato poloha jim dává výtečné možnosti pro všechny vodní blázniviny – raftem počínaje a bungee jumpingem konče.

Pro bungee jumping se využívá historický most přes řeku. Odborní instruktoři vám vysvětlí techniky různých skoků a taky si tady můžete vyzkoušet skok ve dvojici. Skáče se z výšky 35 m.

Samozřejmě nechybí ani oblíbená jet boat. A protože Tom měl jmeniny, tak se na jednom takové tryskovém člunu neohroženě vydal do Thrillseekers kaňonu. Dostal žluťounkou plavací vestu, to aby se neřeklo, a za burácení tryskových motorů zmizel za zákrutem řeky jejíž břehy byly tvořeny desetimetrovými vápencovými skalami. Olouš se mezitím bavila s místními podnikateli, kteří se ji snažili přesvědčit, že když už nejela na jet boat, tak si má aspoň skočit bungee. Olouš se ale přesvědčit nedala a dál s připravenou kamerou čekala, až se vynoří člun s Tomem. Za nějakou dobu byl opravdu slyšet řítící se člun, který po chvíli vyrazil ze zatáčky a bleskově zmizel pod mostem na druhé straně řeky. Když se člun objevil naposled, přímo pod terasou informačního centra vystrouhl krásnou 180° otočku a bezpečně zakotvil u přístavního mola.

Na jet boat začal Bill Hamilton pracovat v roce 1951. Důvodem byla snaha cestovat proti proudu řeky a v roce 1956 se podařilo dosáhnout rychlosti 80 km za hodinu. Loď je poháněna tryskou a díky tomu může plout i na nehluboké vodě, stačí jen několik málo centimetrů vody. Člun se sotva dotýká vodní hladiny, sem tam dnem přejede po vyčnívajícím kameni a podél vysokých skal na břehu řeky se žene nebezpečně blízko. Oblíbeným zpestřením jízdy bývá Hamiltonova otočka o 360°. Jak to vypadá ve skutečnosti (ale v Christchurch), můžete vidět na stánkách http://www.jetstreamtours.co.nz nebo si zajet přímo do kolébky tohoto „sportu“.

Po tomto zpestření jsme pokračovali dál do Hanmer Springs (http://www.hotfun.co.nz), kam to z Thrillseekers Canyon nebylo už moc daleko. Měli jsme trošku problém najít bydlení, protože po několika nocích ve stanu jsme zatoužili po posteli. Všechny kabiny ve všech kempech v Hanmer Springs byly obsazené, ale nakonec se nám podařilo najít Hanmer Springs Forest Trust Camp, kde byl volný poslední pokoj.

Městečko se rozkládá na úpatí Hanmer Range, je jednou z několika lyžařských oblastí na Novém Zélandu a termálním místem, kde se dá strávit několik hodin lenošením v teplé sirnaté vodě. Teplota vody se v bazéncích pod širým nebem pohybuje v rozpětí 36-42°C, pro děti nechybí dětský bazén a jsou zde i dva vodní tobogány. Jeden z tobogánů je celý krytý, takže jízda v něm připomíná cestu černou dírou, kde směr ukazují neonové šipky na stropě. Trošku jsem to s tobogány přehnala a z oka mi vypadla kontaktní čočka. Naštěstí se mi ji podařilo včas zachytit a neutopit ani ji ani sebe. Při povalování se v teplé vodě jsme se seznámili s Kanaďanem, Novozélanďanem od Taupa a jinými lidičkami. Několik minut jsme s nimi vždycky pokecali, někdo se zvedl a šel se ochladit do chladnější vody (asi tak o dva stupně), pak jsme se potkali zase v jiném bazénku. Chlapík od Taupa nám poradil, co rozhodně u tohoto největšího novozélandského jezera musíme vidět. Kanaďan zase vychválil Kanadu, i když je tam prý dráž než na Novém Zélandu.

Po několika hodinách cachtání v teplé vodě jsme usoudili, že dost bylo rekreace a je potřeba jít spát, neb příštího dne nás čeká cesta do Abel Tasman NP. Přímo naproti lázním, kde jsme strávili něco kolem čtyř hodin, jsme objevili Take Away restauraci. Ono se ani nedá hovořit o objevení, protože centrální ulice městečka byla podobnými zařízeními přeplněná, stačilo si jen vybrat. V našem Take Away jsme ovšem narazili na menší nedostatek - neměla licenci na prodej alkoholu. Ve skutečnosti to ale nebyl problém, stačilo zajít do vedlejšího obchůdku a tam si vybrat mezi několika značkami ať už domácího nebo dovezeného piva. Náš večer v termálním městečku Hanmer Springs jsme tedy ukončili dobrou večeří, kterou jsme zapili pivkem.

Naše bydlení se ale bohužel v průběhu noci ukázalo jako špatná volba, moc jsme se z nějakého neznámého důvodu nevyspali a nebylo to proto, že by byl v okolí nějaký hluk (jenom celou noc někdo pral).

Není známo, odkdy Maorové znali léčivou moc pramenů v Hanmer Springs, ale první Evropan, který je navštívil, byl William Jones, šéf Culverdenovy farmy, který je objevil v roce 1859. První dřevěná šatna (spíše však jen kůlna) tady vyrostla v roce 1878 a lázně zde byly oficiálně otevřeny pro veřejnost o pět let později, v roce 1883. V roce 1907 zde byl postaven první hotel. Bazénky s termální léčivou vodou byly původně spravovány nemocničním personálem, který je využíval pro rehabilitaci zraněných vojáků z obou světových válek. Pět nových bazénků bylo vybudováno v roce 1978 a v roce 1992 rekonstrukcí vznikly bazénky ve skalách. V letech 1998 a 1999 další rozvoj přinesl bazén na plavání, dětský bazén a tobogány. Dnes je město vyhledávaným místem k rekreaci a patří k nejpopulárnějším turistickým místům.

Den čtrnáctý – Přes Lewis Pass zpět do Abel Tasman NP (8.března – pátek)

Z Hanmer Springs jsme vyjeli poměrně brzy, projeli jsme přes Lewis Pass a v deset jsme byli již v Maruia Springs, další oblasti s termálními bazénky, které jsou součástí hotelového komplexu. Zrovna otevírali a tak jsme v nich byli jako první a až do našeho odchodu taky jako jediní. Celkem jsme si mohli vybrat mezi čtyřmi bazénky s teplou vodou vysekanými přímo do skály, a jedním s vodou ledovou. Taky tam byla japonská masáž, která spočívala v tom, že si člověk sedl pod pramen teplé vody padající z výšky asi 8 metrů a tudíž mající dostatečnou sílu, a nechal si ji téct na krk a ramena. Kdyby kolem neotravovaly sand flies, bylo by to docela příjemné. Jako hodně osvěžující se ukázalo i střídání studeného a teplého bazénku. Když se člověk namočil ve studeném a pak hupl do teplého, jako by mu tělo propichovalo tisíce a tisíce drobounkých jehliček.

Z Maruia Springs do Springs Junction byla Olouš trošku nervozní, protože autíčko si říkalo o pití a to dost dlouho. Samozřejmě, že jsme tam dojeli a naštěstí tam byla i benzinka. Springs Junction je názorná ukázka toho, že kolečko na mapě nemusí vždycky znamenat vesnici (nebo snad dokonce město). Všechno, co tady bylo, byla právě jedna benzinová stanice (a podle toho taky vypadala cena benzinu). Ve Springs Junction jsme se stočili na sever a upalovali po silnici 65 do Murchisonu.

Oblastí, kterou jsme projížděli, vévodí řeka Maruia. Čistá, divoká, nezkrotná. Je na ní 10 metrů vysoký vodopád Maruia Falls, který se nedá minout, protože na něj upozorňuje ukazatel na silnici. Vodopád vznikl díky zemětřesení v roce 1929 a poprvé byl sjet v roce 1985 Mickem Hopkinsonem. Řeka těsně před vodopádem do břehu vydlabala bezpočet mělkých jezírek a postranních ramen, aby nakonec v oblaku kapiček vody padala do 10ti metrové hloubky.

Z Murchisonu jsme pokračovali dál do Motueka, stejnou cestou, kterou jsme v opačném směru jeli před čtrnácti dny. Projížděli jsme opět zemědělskou oblastí Nelsonu, kolem nekonečných jablečných sadů a kiwihradů. Farmáři plody své práce prodávají podél cest a mají na to postavené dřevěné boudičky na okraji silnice. V ní je na pultu v igelitových sáčcích vyloženo ovoce nebo zelenina, podle toho, jaká je zrovna sezona. U ovoce je pokladnička, kam stačí vhodit příslušný obnos, pak si vzít sáček s ovocem a zase pokračovat v cestě. Cena za jeden sáček je jednotná - NZ$2, ať je v něm co je. Takovýmto způsobem jsme si obstarali asi 4 kila obřích hrušek s červenou slupkou, které se na jazyku jen rozplývaly. Při filozofování, jestli takové množství sníme nebo ne, uviděl Tom pádit po polní cestě podél kiwihradu chlapíka na nějakém motorovém vozítku. Tak k němu přiskočil a začal vyzvídat, kdy je kiwi sezóna. Dozvěděl se, že ta je někdy v květnu až červnu. Že teď jsou kiwi ještě moc tvrdé na jezení, ale že je na to finta. Stačí je na několik hodin strčit do igelitového pytlíku s jablky a kiwi přinejmenším změknou. A že má nějaké takové pytlíky připravené doma na dvoře, tak ať na něj počkáme, že nám to ukáže. A odfrčel. Ale za chvilku se vynořil na malém traktůrku a namířil si to po polní cestě plné šutrů a výmolů přímo nahoru do kopce jako hrom. A my s naším Žabáčkem za ním. Moc jsme ale na té cestě nestíhali, naštěstí nebylo kam uhnout. Nakonec se mu podařilo nám zmizet ze jednou zákrutou. Ovšem to byla zrada, protože za ní už byl dvorek a na něm na vozíku stála loď jako barák. Ubrzdili jsme to, ale levou nohou. No a kdo někdy v autě s automatickou převodovkou šlápl levou nohou na brzdu v domnění, že to je spojka, tak ví, co to udělá. Málem jsme neprošli čelním sklem, ale do lodi jsme nevrazili.

Na dvoře měl chlapík plný sud zralých hrušek nachystaných na zabalení do pytlíků a daných k prodeji do přístřešku u silnice. Taky tam měl několik kýblů kiwi tvrdých jako šutr. Ale odněkud přinesl kiwi už měkké. Dal nám ochutnat a opravdu, kiwi byla dost dobrá. Měla příjemnou mírně kyselou osvěžující chuť. Výrobní technologie byla opravdu prostá – do igelitového pytlíku s kiwi vložil několik jablek a kiwi se stala jedlými. Takových pytlíků tam měl několik připravených k prodeji a nám nabalil jeden jenom z kiwi. To bylo na „Motueka Valley Highway“.

A dorazili jsme do Motueka. Protože jsme další dva dny chtěli strávit na Abel Tasman Coastal Track, stavili jsme se v DOC informačním středisku, abychom získali aspoň nějaký plánek tracku. Několik úseků na tomto pochodu vede přes zálivy a jsou schůdné pouze za odlivu, či spíše přesněji 2,5 hodiny před a po odlivu. Potřebovali jsme proto znát i časy odlivů a přílivů. Paní v infocentru ovšem těmito znalostmi zrovna neoplývala a její rada byla: „Když se podíváte a uvidíte vodu, není to bezpečné. Když vodu neuvidíte, můžete jít.“ Fakt, rada nad zlato. Ještě jsme se jí ale zeptali, jestli se dá dostat na Sandfly Bay, snad nejkrásnější pláž na Novém Zélandu (pokud se ovšem v tom množství zlatých, černých a růžových pláží dá vůbec najít nějaká nejkrásnější). Načež nás paní velmi zklamala, protože se podle ní na pláž dostat nedalo jinak než kajakem. Bohužel se to později ukázalo jako téměř pravda.

Z Motueka jsme odjeli do Marahau, jedné ze dvou bran do Abel Tasman National Park. Ubytovali jsme se na Old McDonalds Farm http://webnz.com/oldmacs/. Ačkoliv jsme věděli, že nejhorší varianta silnic je pobřežní cesta, do Marahau jsme vyrazili po právě jedné takové. Ne že bychom měli zrovna na výběr, sledovali jsme ukazatele a ty nás zavedly do pobřežních kopců. Takže jsme si opět procvičili postřeh a po několika ostrých zatáčkách, kdy po levé straně silnici lemoval strmý pobřežní prales a pravá strana končila propastí v moři, jsme toho měli tak akorát. Nakonec jsme dorazili na pobřežní rovinu a zjistili jsme, že z Motiueka vede do Marahau ještě jedna silnice. Tou jsme se rozhodli jet při naší zpáteční cestě.

Ubytovali jsme se v kempu Old McDonald‘s Farm ležícího zhruba půl kilometru od vstupní brány do národního parku Abel Tasman. Na chvilku jsme si ještě odskočili na nedalekou pláž a těšili se, jak si konečně zaplaveme v moři. Dosud se nám to totiž moc nepodařilo, protože většinou byla voda příliš studená na plavání nebo pobřeží bylo příliš skalnaté. Tady to ale bylo něco jiného, Tasman Sea je přece jen tady na severu o poznání teplejší než níže na jihu nebo než samotný Pacifik. Ale bohužel ani tady se nám naše přání nesplnilo. Pobřeží je totiž natolik mělké, že jsme šli několik minut, vody bylo stále po kolena, někdy nepatrně výš, ale vypadalo to, že bychom mohli dorazit hodně daleko, než se bude dát plavat. Tak jsme se chvilku čachtali na dohled našim věcem a pak se vrátili ke stanu. Zastávku jsme si udělali ještě v sousedním kempu, kde jsme si koupili lístek, opravňující nás k přespání v národním parku.

Kemp Old McDonald‘s Farm byl jeden z těch plně vybavených kempů, jenom v noci jsme toho moc nenaspali. Někde kolem, možná taky dokonce přes kopec, se dlouho do noci ne-li do rána ozývalo bubnování. Snad Maorové měli nějaký sněm, čert ví, co to bylo.

Den patnáctý – Abel Tasman Coastal Track (9.března – sobota, 10.března - neděle)

Tak jsme vyrazili na track, který patří mezi New Zealand’s Great Walks. Je to jediný pobřežní track v zemi. Celý se dá zvládnou za 3-5 dní, dá se kombinovat s dopravou po vodě (např. water taxi). Jsou k dispozici chaty v péči Department of Conservation, v létě je ovšem nutné si místo rezervovat. V opačném případě musí být turista připraven na nocování ve stanu. Je dlouhý 51 km.

Celý track trvá něco mezi 3 až 4 dny, záleží na tom jak se podaří trefit do odlivů a přílivů. Některé zálivy je totiž možné zdolat pouze za odlivu. My jsme chtěli dorazit do Bark Bay a druhý den zase zpátky. Po cestě nás čekal jeden záliv, který se obchází po okolních kopcích, ale který je schůdný i za odlivu. Přece jen 20 minut přes záliv za odlivu nebo hodina a půl podél pobřeží je docela znát. A toho jsme chtěli využít. Proto jsme před samotným zanořením se do pobřežního pralesa museli zjistit časy odlivů. To nebylo nic složitého, protože v přístřešku na startu tracku jsme tyto údaje lehce zjistili (13:26 v sobotu a 14:15 v neděli). Až dva měsíce předem se časy přílivů a odlivů dají zjistit na OceanFun's site. Pokud plánujete cestu ještě více dopředu, navštivte stránky Land Information New Zealand's site. Údaje přímo k Abel Tasman NP nejsou k dispozici, je nutné se podívat na přehled přílivů a odlivů v Nelsonu a odečíst 20 minut od každého údaje.

Track na svém začátku vede přes záliv po dřevěném chodníku postaveném na kůlech. Byl odliv a záliv bez vody vypadal dost smutně a depresivně, na jeho dně se povalovaly kameny, rostly trsy trávy, byly vidět kopečky písku od krabů. Po překonání zálivu se zanoříte do pobřežního lesa. Tam jsme potkali dva Čechy. Olouš měla již zdálky tušení, že by mohlo jít o krajany, protože jeden z nich měl oblečenu šusťákovou soupravu, klasické oblečení českých turistů. Toto její tušení se potvrdilo, když je slyšela mluvit česky. Byli to chlapíci z Prahy, pro cestování po Novém Zélandu si koupili Buss Pass (ale neřekli, kolik je to stálo) a kam autobus nejel, tam putovali stopem.

Cestička trošku nastoupala, takže jsme byli několik metrů nad mořem a mezerami mezi stromy a kapradinami mohli všemi smysly vnímat nádheru kolem. Průzračné modré moře na jehož dně bylo vidět balvany a skály, kolem projíždějící se kajaky, zlaté pláže, roztroušené ostrůvky,...

K obědu jsme seběhli na Appletree Bay se zlatou pláží a kempem a po krátkém odpočinku pokračovali dál. Společně s námi obědvalo několik racků, kteří v letu chytali házené kousky chleba. Pár minut před Anchorage Bay Olouš začala stávkovat, protože začínala pochybovat o účelnosti toho, hnát se 19 km někam do zálivu a druhý den zase zpátky. Cesta lesem, i když po rovince, s překrásnými výhledy, ale většinou v skrytu stromů a kapradin, byla docela únavná a vyhlídka na dalších 8 km stejnou přírodní scenérií nebyla zrovna motivující. A to ještě druhý den zpátky. Vzpoura byla utlumena hned v zárodku, ale Olouš si aspoň vynutila delší přestávku v Anchorage Bay a vzápětí na to v Torrent Bay.

Přes Torrent Bay jsme museli přejít totiž co nejdřív, dokud trval odliv, proto zastávka v Anchorage Bay nebyla zas až tak dlouhá. Pokud bychom to nestihli za odlivu, museli bychom záliv obcházet přes pobřežní kopce. A to se Oloušovi opravdu pranic nechtělo.

Do bahnitého dna zálivu jsou zaraženy přibližně dvoumetrové tyče s oranžovými koulemi nahoře, které vytyčují nejschůdnější cestu přes záliv. My jsme je začali brát vážně až v okamžiku, kdy jsme byli po kolena zalískaní bahnem. Cestu nám zkřížily dvě říčky, které za normálních okolností jsou pod mořskou hladinou, a které se musely přebrodit. Díky našim skvělým botům jsme říčky přešli bez ztráty kytičky a dá se říct , že suchou nohou.

Torrent Bay je soukromý záliv, kde jsou rekreační chaloupky a na jehož břehu kotví lodě nejrůznějších velikostí. Je zde i kemp, záchod, ale taky veřejný telefon. Na molu nad vyschlým zálivem jsme si dali asi hodinovou pauzu, snědli müsli tyčky, kochali se pohledem na nedaleký ostrov a pozorovali kraby, kteří po dně zálivu přebíhali sem a zase zpátky.

Cestou z Torrent Bay do Bark Bay jsme se nemohli vynadívat na obrovské kapradiny, jejichž listy dosahovaly velikosti až několika metrů. Kdyby se nešlo po skvěle upravené cestičce, připadal by si člověk jako ztracen v pravěku.

V polovině cesty jsme narazili na tůňku, která se jmenovala Half Way Pool. No a tak nás napadlo, že bychom se v ní mohli vykoupat. Což jsme v zápětí také učinili. Jako první se odhodlal Tomáš a i když voda byla ledová, jeho blažený výraz ve tváři přesvědčil i Olouše, že to rozhodně stojí za to. A tak na sebe Olouš hodila plavky a zrovna, když se chtěla zanořit do vody, tak se z lesa vyhrnula skupina asi 8 lidí, v jejichž čele si to rázovala taková jedna kulaťoučká paní. A tato paní přešla dřevěný mostek, který vedl přes potůček napájející Half Way Pool, opřela se o zábradlí a všichni ostatní za ní. No prostě měli divadlo. Navíc se drze otázali, jestli jsme Němci. Měli štěstí, že jsem byla tolik ztuhlá z mrazivé vody, že jsem nemohla včas zareagovat, tak jim to vysvětlil Tom, odkud jsme. A když se turisti ujistili, že jsem do té vody opravdu vlezla, tak zase pokračovali ve své cestě. Ovšem to ještě zdaleka nebyli všichni narušitelé našeho odpočinku u Half Way Pool. Když jsme se převlékali z plavek do suchého oblečení, zjevili se na cestičce dva Arabové z Izraele. A nenapadlo je nic lepšího, než si sednout vedle cestičky, zapálit cigaretu a odpočívat. A za jejich přítomnosti se musela Olouš převlíknout. Ale za vydatné Tomovy pomoci to zvládla a pustili jsme se dál k Bark Bay. Po nějaké době nás dohnala dvojice, která metelila z Anchorage Bay k Sandfly Bay. To už jsme ale my věděli, že k Sandfly Bay se nedá sejít (jak nám řekla paní na informacích předešlého dne). Když jsme to těmto dvěma řekli, tak jenom povzdechli, že Sandfly Bay je právě ten důvod, proč jsou tady. A že by je to velmi zklamalo, kdyby se na záliv nemohli podívat z blízka. No a za několik dalších minut, po překonání houpacího mostu přes Falls River, se naše, a teď už i jejich, nejčernější obavy opravdu vyplnily. Sandfly Bay jsme zahlédli mezi stromy, ale to bylo všechno. Přesto se mezi větvemi našlo dost místa, abychom udělali obrázek této snad nejkrásnější novozélandské pláže.

No a od Sandfly Bay už stačilo seběhnout několik desítek metrů a byli jsme v zálivu sousedícím s Bark Bay. Tady bylo podle informační tabule 6 míst pro stany. Už tady 4 postaveny byly, tak jsme si vybrali místo na pláži s výhledem do zálivu a postavili náš příbytek na noc. Práci nám ale kromě všudypřítomných sand-flies ztěžoval i poměrně silný vítr vanoucí ze zálivu. Nakonec se nám stan postavit podařilo, ale protože jsme s sebou neměli kolíky a každou chvíli vítr proměnil stan v létající kouli, začali jsme hledat balvany na zatížení. Záliv byl obklopen skalisky a tak jsme v tom neshledávali žádný problém. Ovšem chyba lávky. Veškeré balvany, které na první pohled vypadaly jako použitelné, byly z pískovce a neuvěřitelně se drolily. Nicméně jsme jich pár do stanu umístili, ale pro silný vítr to neznamenalo žádnou překážku. A tak jediným výsledkem pracně nalezených kamenů byl stan plný písku. Nakonec jsme se rozhodli stan přestěhovat do závětří. Nové místo bylo sice za pobřežní písečnou dunou a tedy chráněno před větrem, ale oblíbily si ho i naše droboučké sand-flies, které si tady zřejmě na ten večer svolaly sněm.

Ráno nás čekala cesta zpět. Tom se pokusil dostat se nějak k Sandfly Bay, ale poslední překážkou byla řeka Falls River. Ta by se sice za určitých předpokladů dala přebrodit, ale na to nám nezbýval čas. V Torrent Bay jsme čekali asi dvě hodinky, než přišel odliv a mohli jsme se relativně pohodlně dostat přes záliv. Přesto ale v některých místech zálivu bylo dost vody na to, aby Oloušovi do skvělých trekových botiček natekla voda. A protože měla puchýře na obou patách, tak se jí do vody a blátíčka nechtělo ani v sandálech. No a nakonec se svezla na Tomových zádech.

Z kopců nad zálivem jsme se ještě jednou podívali na Torrent Bay s okolními ostrovy a Anchorage Bay, a pak metelili zpátky do Marahau. Po cestě se již nic překvapujícího nestalo, za každou zatáčkou jsme si říkali, že přece už musíme vidět vesničku, ale ona jako by před námi utíkala. Nakonec opravdu po třech hodinách putování se před námi objevila restaurace, neklamné znamení toho, že se dostáváme do civilizace. Ovšem od okamžiku, kdy jsme poprvé uviděli její budovu, do chvíle, než jsme do ní vstoupili, uplynula ještě dobrá hodina. Každopádně jsme se v restauraci, jejímž majitelem je Čech, svalili na lavice, zuli boty, objednali jídlo a pití a prohlásili, že dnes už nikam nejdem. Pivo v nás jen zasyčelo a po půl hodině čekání před náma přistály i obrovské talíře s hamburgery a hromadou zeleniny. Nakonec jsme ale museli vstát, ještě jednou nazout boty a přesunout se do kempu. Tam jsme se dali jakž takž do pořádku a odjeli pár set metrů do restaurace patřící ke kempu. Ano, odjeli, protože naše nohy toho měly tak akorát dost.

Restaurace byla vlastně jen velký přívěs, možná obytný vůz, kde se připravovalo jídlo – stejky jako hrom, k tomu hromada hranolek, nějaké hamburgery a ryby, no pro každého něco. S takovou „dietou“ nebylo divu, že kolem nás se pohybovaly ženské, o kterých se rozhodně nedalo říct, že by byly štíhlé nebo trpěly hladem. Nejhorší na tom ale bylo to, že to stejné se dalo říct i o děvčatech kolem, tak něco kolem deseti až dvanácti let. Rozhodně tam ale nikomu váha nevadila.

Ke stánku s jídlem přiléhal plátěný stan se stolky a lavicemi, kde zrovna v tu chvíli vyhrávala nějaká místní country skupina. Jako zpěvačky se během našeho asi půlhodinového pobytu postupně představily dvě holky, které byly světlou výjimkou v celém okolí. Mezi stoly se procházeli pávi, za rohem sem tam zahýkal oslík, no nedělní odpolední idyla po novozélandsku. Když jsme dojedli, odvalili jsme se zpět ke stanu, dali prát prádlo a jen tak lelkovali a pozorovali okolí. Prádlo se podařilo vyprat, bohužel se sušením jsme museli počkat do rána, především díky tomu, že někteří lidé u sušičky předbíhají (Němci, kdo jiný). Pověsili jsme tedy prádlo na prádelní šňůry a modlili se, aby tam do rána vydrželo.

Abel Tasman National Park

Národní park Abel Tasman je nejmenší národní park Nového Zélandu. Nese jméno holandského mořeplavce Abel Tasmana a byl založen v roce 1942. Rozprostírá se na území 23 tis. hektarů (podle jiných údajů je to 22 350 hektarů nebo taky dokonce 55 630 akrů). Je to ráj pro mořské savce, ryby, ptáky, ale také výborné místo pro rekreaci. Na každém kroku jste obklopeni subtropickou přírodou, která vás vzrostlými kapradinami vrací do prvohor. Mezi větvemi si můžete užívat nádherných výhledů na tyrkysové moře. Když máte dost lesa, odpočinete si a zaplavete na některé z mnoha zlatých plážích s průzračnou vodou všemi směry odrážející sluneční paprsky. Na pobřeží a okolních ostrovech můžete pozorovat tučňáky, lachtany, delfíny a při troše štěstí i kosatky. Nakonec usnete pod tíhou dojmů v některé z mnoha chat, kempů nebo hotýlků rozesetých při pobřeží.

Park spravuje The Department of Conservation, který se současně stará o chaty, kempy a stezky. Hlavními branami do parku jsou na jihu Marahau a Kaiteriteri, do kterých se dá dostat za pár minut z Motueka, a na severu to je Totaranui, kde končí silnice z Takaka. Funguje tady pravidelné autobusové a lodní spojení a je možné si dopravu domluvit i individuálně.

Pohádková krása parku se dá poznávat mnoha způsoby – pěšky, na kole, vyjížďkami na lodích, jachtách, pro rychlý přesun z místa na místo se dá využít mořské taxi, fungují tady samozřejmě vyhlídkové lety a velmi oblíbené a populární jsou mořské kajaky (např. http://www.kayaktours.co.nz), díky kterým se můžete dostat do bezprostřední blízkosti lachtanů nebo do jinak nepřístupných zálivů a na skryté pláže. Světově proslulý Coastal Track nabízí utajená ústí řek, zlaté písečné pláže lemované neprostupnou buší a před nepřízní moře chráněné skalnatými mysy. Jiné tracky (např. Inland Track) nás zavedou hlouběji do vnitrozemí, začínají na pobřeží, vedou pobřežním lesem až do dramatické krasové oblasti v okolí posvátné Takaka Hill. Kromě těchto dlouhých, několikadenních výšlapů je možno absolvovat i krátké procházky do buše.

Marahau je beze všech pochybností místem jako stvořeným pro odpočinek – bez davů lidí a povyku. Pobřežní silnice z Motueka je lemována nepřeberným množstvím malebných pláží, stačí si jen vybrat, zastavit a jít si zaplavat nebo se jen tak projít v jemném nazlátlém písku. Upravená pláž přímo v Marahau je díky svému velmi zvolna klesajícímu dnu vhodná pro dětské radovánky. Jako brána pro vstup do národního parku je Marahau ideální a komfortní místo.

Vesnice je tvořena malebnými venkovskými farmami a lesy, je obklopena neprostupnou buší, kolem vás se to hemží mnoha druhy ptáků, jste obklopeni pocitem klidu a míru, na vaše smysly a touhu po poznání útočí nepřeberné množství cestovních kanceláří. Ubytování nabízí čtyřhvězdičkové motely, turistické chaty a kempy rozeseté podél pláží.

Noclehy v „huts“ i do stanů se kupují v kempu YMCA. O 500 m dále, při samém vstupu do parku a s vyhlídkou na Tasman Sea, je The Park Cafe & Restaurant. Jeho vlastníkem je Čech a v hromadě nabízených jídel vedle hamburgerů, steaků a hranolek uvidíte i český guláš. Na cestu do parku si tady můžete objednat balíčky jídla. I zde se dají zakoupit „pass“ na noclehy v parku, ale pouze do kempů. Zakopení „passu“ není žádný problém, jenom v létě se doporučují rezervace a musí se brát v úvahu omezení spát pouze dvě noci na jednom místě.

Naproti restaurace si můžete užít ještě trochu kultury, je tady galerie pod širým nebem, ve které můžete obdivovat nejroztodivnější vyřezávané sochy.

Historie parku

Tradice a zaznamenaná historie oblasti, které dnes zahrnuje Abel Tasman NP a jeho okolí, napovídají, že místo bylo osídleno již před 800 lety. Mírné klima a chráněné pobřeží přitahovalo Maorské kmeny, kteří území příležitostně využívali na svých cestách. Příjezd Evropanů a následné trvalé osídlení území vyústilo v období, které je charakterizováno intenzivním využíváním místního přírodního bohatství. Využívání území pro rekreaci, plavbu lodí a kempování vedlo k obrovské kampani za ochranu přírodních hodnot a nakonec v prosinci 1942 bylo území prohlášeno národním parkem. O jeho založení se zasloužila především Perrine Moncrieff. Její snahy dlouho nepadaly na úrodnou půdu a nakonec jejím snahám napomohlo 300leté výročí zakotvení Abela Tasmana.

Archeologické nálezy sice prozrazují, že obydlování tohoto území začalo před 800 lety, ale ústní tradice hovoří o daleko starší době.

Maorská kosmologie a mýty o vzniku života vyprávějí o předchůdcích prvních obyvatel oblasti. Stopy jejich pochodů jsou vidět v rysech krajiny a názvech, kterými jednotlivé části oblasti byly pojmenovány. Staré jméno pro Jižní ostrov, Te Waka o Aorangi, pochází z legendy, kdy Aorangi podnikl dlouhou cestu, která ale byla ukončena zuřivou bouří. Loď, posádka a její náklad se proměnili v kámen a vytvořili tak Jižní ostrov.

Jiná legenda vypráví o obrech s magickou mocí. Aby byl zajištěn mír mezi válčícími kmeny, vládce obrů Te Komakahu izoloval jednoho ze svých poddaných v jeskyni ve Wainui. Tento vězeň se stal nebezpečím pro všechny, kdo jeskyni míjeli. Jedna z jeskyní v zátoce Wainui dodnes nese jeho jméno – Ngarara Huarau.

Nacházejí se zde nejrůznější známky lidského osídlení: hnojiště, doly, terasy, opevněná místa, zahrady, kamenné podlahy a další zbytky lidské činnosti. Tyto indikují, že v dávných dobách zde obyvatelé vedli kočovný život založený na sezónním rybolovu, sběru a zahradničení. Tato místa se typicky nacházejí tam, kde příroda nabízí kombinaci přirozených výhod, které jsou příznivě nakloněné ke každodennímu životu a běným zvykům, jedná se např. o nálezy skladišť či obranných prvků.

Mělké zálivy a ústí řek jsou po moři lehce dosažitelné a poskytují dostatek pitné vody a řadu zdrojů potravy. Opevněná místa (tzv. pa) se nacházejí v místech s přirozenou ochranou (útesy) a panoramatickým výhledem, jako jsou např. mysy, částečně dostupné pouze po úzkém a tedy lehce hájitelném hřebeni.

Asi 14 hektarů maorské zemědělské půdy bylo objeveno v Sandy Bay v oblasti Marahau. Promyšlené změny území (obvykle za použití štěrkopísku nebo dřevěného uhlí) vedlo k lepší kanalizaci, oteplení a zadržování vlhkosti v půdě, nezbytné pro úspěšné pěstování kumary v teplách podmínkách. Záznamy od prvních evropanů obsahují obrázky malých osad. D’Urville zaznamenal Maory okupující Taupo Point, Mutton Cove, Mosquito Bay, Boundary Bay, Torrent Bay, Te Pukatea Bay a ostrovy Adele a Fisherman.

První záznamy o kontaktech s Evropany v oblasti Abel Tasman NP pocházejí z časů, kdy zde sídlil kmen Ngati Tumatakokiri. V roce 1642 Abel Janszoon Tasman na žádost holandské Východoindické společnosti vedl do této oblasti expedici. Společnost doufala, že se mu podaří objevit dosud utajenou a pouze z pověstí známou zemi v jižních mořích, která by zvýšila její možnosti obchodování. Tasman dostal k dispozici dvě lodi, Zeehaen a Heemskerck a vylodil se na Západním pobřeží, v sousedství Punakaiki, 13. prosince 1642. Podél pobřeží pak pokračoval dále na sever, objel Farewell Spit a 18. prosince 1642 zakotvil ve velkém otevřeném zálivu. Bylo to asi 4 míle od pobřeží, někde poblíž ústí řeky Wainui.

Na břeh byly vyslány dva čluny, které se vrátily na palubu v okamžiku, kdy se od břehu přibížily dvě kanoe. Lodě odpověděly na výkřiky z kánoí a následovalo bouřlivé troubení. Ráno se přiblížila kánoe se 13 domorodci. Muži na Heemsekcku jim mávali na přivítanou a posunky je zvali na palubu ukazujíc nože a bílé plátno. Kánoe se ale vrátila ke břehu. Důstojníci výpravy se sešli na poradě, aby se rozhodli co dál, když tu náhle spatřili 7 kánoí, jak se blíží k lodím. Zatímco člun ze Zeehaenu převážel mezi oběma loděmi zásoby, jedna z kánoí do něj narazila. Byli zabiti tři námořníci a ostatní smrtelně raněni. Následovala další porada důstojníků a po ní obě lodě opustily záliv a přes Cookovu úžinu se vydaly na další plavbu. Na památku této nešťastné události kapitán Tasman toto místo nazval Zálivem vrahů a u břehů Nového Zélandu už nepřistál.

Když se tudy 29. března 1770 plavil James Cook, nazval pobřežní oblast mezi Farewell Spit a Stephen’s Island Blind Bay (Slepý záliv). když se tudy plavil podruhé, v květnu 1773, zjistil, že záliv je rozdělen na dva a jméno Blind Bay přidělil tomu jižněji položenému.

První detailnější prozkoumání pobřeží provedl až v roce 1826 Dumont D’Urville během výpravy podporované francouzskou vládou. Plavil se na korvetě Astrolabe a 16. ledna spustil kotvu v přirozeném úkrytu na ostrově u západního pobřeží. Tento chráněný pruh vody pojmenoval po své lodi Astrolabe Road a ostrov, u kterého nalezl kotviště, dostal jméno po jeho ženě – Adele. Na ostrově postavil hvězdárnu a místo, kde ji vybudoval, nazval Observatory Beach. Jeskyni, kde čerpal pitnou vodu, pojmenoval Watering Cove. Malebná krajina lesů a plážů na D’Urvilla zanechala velký dojem. Další místa, jejich názvy pocházejí z jeho časů, nesou jména Abel Head, Adolphe Point, Balloon Rock, Coquille Bay, Cyathea Cove, Fisherman Island, Guilbert Point, Jules Point, Lesson Creek a Simonet Creek. Francouzi pokračovali ve svých dobrých vztazích s místními Maory a když 22. ledna 1827 Astrolabe zvedla kotvy, loučili se s nimi se slzami v očích.

Evropskému osídlení na Jižním ostrově dala základ činnost New Zealand Company. V září 1841 se společnost rozhodla prozkoumat Tasman Bay, kde doufala nalézt příhodné místo pro jejich druhou osadu. Od roku 1850 se příběh města Marahau stává příběhem všech Maorů i bělochů, kterým se říká „lidé čtyř větrů“. Toto označení pochází z toho, že obyvatelé města sem přicházeli z různých stran, různého původu, s různými zvyky.

Den šestnáctý – Zpět na Severní ostrov (11. března – pondělí)

A vyrazili jsme zpět do Pictonu, kde jsme se odpoledne měli nalodit na trajekt a šupajdit zpátky na Severní ostrov a za sopkami, na které jsme se už docela těšili.

Nejdříve jsme ovšem museli dát sušit prádlo od večera. Sušičky na prádlo jsou opravdu úžasná věc. Nacpete tam prádla, co se vleze, hodíte do toho jeden novozélandský dolar a za necelou hodinu si vytáhnete suché, teploučké a ne příliš zmačkané prádlo. Kdybych tohle věděla předem, tak se opravdu spokojím s pěti tričky, pár kousky spodního prádla, několika páry ponožek a netahnu s sebou půlku šatníku.

Následovala konzumace zásob z lednice. V našich žaludcích tak skončily zbývající hrušky, které jsme si koupili v boudičce u silnice cestou z Hanmer Springs. Pak následovalo několik kiwi, které byvše zabaleny do pytlíku s jablky staly se poživatelnými. Nakonec jsme to „zazdili“ nějakým tím toustíkem a mohli jsme vyrazit.

Na zpáteční cestu jsme si tentokrát nevybrali pobřežní silnici, zatáček jsme přece jen už měli dost. Počasí se poněkud zkazilo, drobně pršelo, ale na druhou stranu bylo docela teplo. Cestou jsme narazili na řeku, která ve vápencových (nebo pískovcových?) skalách vyhloubila hluboký a úzký kaňon. Nedalo nám to a museli jsme se jít naposledy pokochat průzračnou vodou, tak charakteristickou pro řeky Jižního ostrova.

Náš trajekt odjížděl až v 17 hodin a my jsme do přístavu dorazili za neustále houstnoucího deště již někdy kolem poledne, necelou půlhodinu před odjezdem dřívějšího trajektu. To nás ovšem nemohlo pranic rozházet, protože jakožto zkušení námořníci (měli jsme za sebou přece cestu ze Severního ostrova na Jižní) jsme byli přesvědčeni, že tento trajekt nebude přeplněn a zbude na nás alespoň malé místečko. Získali bychom tak tři hodinky k dobru a mohli se posunout trošku víc na sever, než abychom zůstali jen u Wellingtonu. Paní v odbavovací boudičce se ohledně možnosti nalodit se na tento trajekt ovšem tvářila značně skepticky. Naloďování řídili dispečeři a dispečerky v oranžových pláštěnkách a s vysílačkami u ucha, ze kterých bylo možno zaslechnout pokyny typu: „upper deck – two cars, lower deck – three cars,...“ Na palubě již byla všechna auta stojící v řadě před námi a dokonce i několik nám podobných odvážlivců. Dokonce kolem nás profrčel nákladní vlak, který rovněž zmizel v útrobách lodi, nervozita naší osádky postupně stoupala a pomalu jsme začali vymýšlet, co si v tomto deštivém počasí počnem. Picton přece jen není nijak turisticky významné místo, je tady jedno muzeum a to je asi tak všechno. Dá se jít i na nějakou tůru podél pobřeží, ale za deště není o co stát. Najednou jsme zaslechli paní s vysílačkou, kterak odmítá jeden obytný vůz se slovy: „sorry, you are too large,“ ale vzápětí mává na nás. Tak jsme přišlápli plyn, aby si to náhodou nerozmyslela a už jsme byli u lodi. Ovšem zde nás čekala zrada, protože jeden z mnoha okolo pobíhajících dispečerů nám přikázal, jakož i dalším asi pěti autům před námi, abychom do trajektu nacouvali. A zkuste si couvat s řízením vpravo a v hustém dešti a do tmavé díry vjezdu do lodě. Navíc po kolejích, protože jsme byli nasměrování na lower deck, kde cestují i vlaky. Nicméně se to zdařilo a my konečně vyrazili k Severnímu ostrovu.

Po opuštění deštivého Pictonu se počasí změnilo jakoby mávnutím kouzelného proutku a celou cestu nás doprovázelo sluníčko. Jenom lavičky na horní palubě byly poněkud mokré, takže jsme tentokrát dali přednost vnitřním prostorám. Sedli jsme si na příď v domnění, že se budeme nerušeně kochat okolo míjejícími břehy Queen Charlotte Sound, ale chyba lávky. Ocitli jsme se přímo ve středu německých důchodců. Olouš byla poměrně v klidu, neb jim nerozumněla, ale i tak po chvíli vyrazila na horní palubu nadýchat se čerstvého vzduchu a obstarat něco na oběd. Žaludky se totiž nekompromisně hlásily o svůj pravidelný příděl stravy. Tom zůstal na místě obklopen haldou Němců a hlídal foťák s kamerou. Když se Olouš vracela s teplou rybkou a hranolkami, již zdálky viděla Toma stojícího u našich sedadel a se zoufalým výrazem ve tváři. Vypadal jako sopka těsně před výbuchem. „Aj, aj, něco se děje,“ blesklo Oloušovi hlavou. Když přišla blíž, vítala ji slova: „Pojďme rychle pryč, nebo se pohádám.“ Němečtí důchodci přesvědčeni, že jim široko daleko nemůže nikdo rozumnět, si totiž jako téma rozhovoru vybrali druhou světovou válku a Hitlera. A vyjadřovali se o něm značně pochvalně. A tudíž není divu, že to Toma mírně řečeno nadzvedlo ze židle.

Vzhledem k těmto okolnostem jsme již zůstali na horní venkovní palubě, pojídali rybu s hranolkami, popíjeli k tomu plechovkové pivo a dívali se na moře, kde jedna vlnka stíhala druhou, tajně doufajíce, že zahlédneme když ne důstojnou a majestátní velrybu tak aspoň skotačícího delfína, kterými se to tady údajně jen hemží. No, buď již nebyla sezóna nebo jsme se špatně dívali, každopádně cestu nám zkřížila jen jedna loď a jinak nic.

Do Wellingtonu jsme dorazili dle plavebního řádu a zvesela vyrazili na sever. To jsme ovšem netušili, že tato oblast ostrova je tak hustě osídlena, že jedna vesnice/město plynule navazuje na druhé. Takže sotva jsme opustili Wellington, byli jsme v Upper Hut, která nenápadně přechází v Lower Hut (nebo to bylo opačně?), pak byla nějaká další vesnice a zase další. Takže když jsme po dvou hodinách jízdy byli vzdáleni asi 70 km od Wellingtonu a pomalu se smrákalo, začali jsme uvažovat o místě, kde na noc složíme hlavu.

Silnice nás vedla po okraji Tararua Range, kroutila se před námi doprava a hned zase doleva, její konec byl někde v nedohlednu a nakonec jsme se na jižním konci této vrchoviny vyšplhali až do výšky 550 m.n.m. Nedalo nám to a na chvilku jsme vystoupili z auta, abychom se podívali po okolí. Pohled do údolí pod námi a na okolní kopce porostlé bujnou vegetací, na jejichž svazích se kroutila silnice nám společně se studeným větrem bral dech.

V seznamu DOC kempů jsme si našli kemp v Kiriwhakapapa, který podle popisu vypadal docela slušně. Problémem se ovšem ukázalo jeho samotné nalezení. Dlouho nebylo vidu ani slechu o nějaké vesnici Kiriwhakapapa natož pak dokonce o kempu. Nakonec asi 10 km po silnici č.2 směrem na sever od Mastertonu jsme již mírně nervózní narazili na nenápadný ukazatel s názvem této vesnice. Po dalším zhruba pěti až deseti minutách jízdy jsme skončili někde uprostřed pastvin, obklopeni ploty a stády krav, před námi hradba pohoří, široko daleko ani památky po lidském obydlí. Vrátili jsme se tedy kajícně na hlavní silnici a odjeli zpět do Mastertonu, kde byl přímo u silnice velký autokemp. Sice již měl zavřeno, ale správce nebyl daleko a ubytoval nás. Náš stan byl jeden z celkového počtu dvou v celém kempu, zbytek byl obsazen karavany a obytnými vozy. Nedaleko stanu jsme našli obrovský pařez, který jsme využili jako stůl. Tento pařez se ve své podstatě vlastně ani nedal přehlídnout, v průměru měl zhruba dva metry, na výšku asi metr a to je na mou duši nezanedbatelný drobeček. Ve skvěle vybavené kuchyňce (jak jinak taky, že jo) jsme si udělali těstoviny s kečupem a sýrem, na pařez umístili soudek s vínem a po večeři hurá do spacáků.

Soudek s vínem byla taky dobrá a užitečná věc. Vlastně to ani nebyl soudek v pravém slova smyslu. Byla to pětilitrová krabice, ve které byl velmi pevný igelitový sáček, který ve svém nitru ukrýval lahodný mok. Na spodním okraji krabice se skrz naznačenou perforaci udělal otvor, do něhož se nacpal kohoutek z igelitového sáčku s vínem. Krabice se postavila na hranu stolu, pařezu nebo i kufru auta, povytáhl se kohoutek od sáčku, otočil se doprava a do připraveného hrníčku nebo skleničky se napustilo víno. Víno v takovémto provedení bylo levné, převažovaly směsky z argentinského, australského a jihoafrického vína, ale dalo se pít. I když na odrůdové víno ani zdaleka nemělo. Z odrůdového vína zde převažuje Chardonay a Sauvignon, který vřele doporučuji. Červené odrůdové jsem neochutnala, proto nemohu sloužit radou.

Den sedmnáctý – Hurá za sopkami (12. března – úterý)

A vyrazili jsme k sopkám. Po silnici č.2 směrem na sever. Část trasy jsme už měli nacvičenu od včerejška, kdy jsme bezúspěšně hledali kemp v Kiriwhakapapa. Silnice byla široká, rovná, vedla krásnou krajinou plnou zeleně, ručička tachometru se pomalu ale jistě posouvala nad povolenou mez, ale my jsme si z toho nic nedělali. Nebylo to totiž poprvé, kdy jsme si dovolili tento menší přestupek. Přece jenom 100 km v hodině je něco, co se jen velmi těžce dodržuje.

Najednou jsme ovšem v protisměru viděli jet policejní auto, kterému blikala všechna světla, siréna houkala, na první pohled to vypadalo jako honička z filmu. Toma napadlo, že by to mohlo být na nás a když ve zpětném zrcátku uviděl, že se policejní auto obrací naším směrem, zastavil. Z auta vystoupila paní policistka, přišla k nám, Tom stáhl okýnko a paní policistka se zeptala: „Do you know, what is the speed limit?“ Tom pohotově odpověděl, že neví. Tak mu paní policistka řekla, že 100 km v hodině a jestli ví, kolik jel on. To už jsme tušili problém, takže Tom se kajícně zeptal, kolik že to vlastně jel. „126 km per hour,“ byla odpověď paní policistky. A teď to bylo na Tomovi, co s tím provede. On se kajícně chytil za hlavu, začal litovat, že jel tak rychle, že mu to ani nepřišlo, protože u nás je speed limit 130. To se zase za hlavu chytala paní policistka, že to je strašně moc.

Mezi řečí, kdy se nás vyptávala, kde jsme byli, co jsme dělali, si stihla opsat SPZ a zkontrolovat řidičák Zvlášť ji zajímalo, jestli jsme v Abel Tasman NP jezdili na kajacích a když jsme jí řekli že ne, tak prohlásila, že to je velká chyba a že jsme to určitě měli zkusit. Uklidnili jsme ji, že příště si tohle určitě ujít nedáme. A když jsme jí nakonec řekli, že v sobotu odjíždíme, tak zaklapla notes a prohlásila: „Well, because your holidays is almost over, I will not penalize you. But remember – just 100 kilometres!“ V tu ránu nám ze srdce spadl ohromný kámen.

Celá věc by se totiž mohla zkomplikovat ještě navíc tím, že jsme u sebe měli asi 50 dolarů v hotovosti. Vzhledem k tomu, že se blížil náš odlet, jsme totiž k placení začali používat karty a hotovost jsme měli jen na kemp a příležitostné výdaje. A vzhledem k tomu, že pokuty za překročení rychlosti jsou zde poměrně vysoké (někde jsme četli, že za překročené rychlosti o 10 kilometrů stojí 150 dolarů), tak by s námi paní policistka musela k nejbližší bance a asistovat nám při výměně cestovních šeků. Ale vše dopadlo nad očekávání dobře a my jsme, teď už předpisově, pokračovali dál.

Samozřejmě jsme neměli ani tušení, kde byl radar, který nás změřil. Navíc nejbližší městečko, nebo spíše taková větší vesnice, bylo zhruba 15 kilometrů naším směrem a paní policistka pravděpodobně přijela z něj. Takže jestli byl někde radar, musel hlášení o rudém blesku (nás) nějakým způsobem předat na vzdálenost nejméně 25 kilometrů, ale spíše ještě dál. No, mají to kluci na Novém Zélandu dobře vymyšlené.

Cesta nás vedla dál do městečka Pahiatua, jehož náměstí bylo lemováno vzrostlými palmami. Rázem jsme si připadali jako někde na italské Riviéře ve Středozemí. Palmy nás tak zaskočily, že jsme si náměstí objeli kolem dokola, abych tuto nádheru mohla zachytit na kameru.

Po překonání průsmyku mezi Tararua Range a Ruahine Range se na obzoru objevila větrná elektrárna. Na kopci před námi bylo vyrovnáno snad 15 nebo možná i více vrtulí nacházejících se v blízkosti města Palmerston North. Toto město jsme objeli po silnici na Feilding, kde jsme si na parkovišti u fotbalového stadionu udělali krátkou přestávku. A dobře jsme udělali. Nejenom že tady bylo úžasně pomalované veřejné sociální zařízení, ale byla zde i umístěna nevelká expozice o budování, činnosti a účelu větrné elektrárny.

Cesta nás zavedla do krajiny, která byla tvořena terasami a sedimenty starými několik tisíciletí. Na jejim vytváření se bezpochyby podepsala rovněž sopečná činnost, sopky totiž, aspoň podle mapy, nebyly daleko. Na svazích oblých kopečků se poklidně pásla stáda ovcí, stébla trávy se ohýbala v mírném vánku, všude vládl klid a mír, v dálce na nás opravdu vykukovala sopka. Byla to MtRuapehu (2797 m.n.m.), nejvyšší sopka Nového Zélandu.

Dál jsme pokračovali údolím řeky Rangitikei, kde se mimo jiné natáčel Pán prstenů (konkrétně plavba Družiny od Elfů). Kaňon řeky se skrýval v hlubokém údolí a na jejím břehu se rozkládal liduprázdný kemp. Vlastně to byla jen obrovská louka lemovaná stromy. Podle stavu budek sociálního zařízení to vypadalo, že kemp nebyl již dlouhou dobu používaný. Každopádně by bylo příjemné zde strávit noc, nechat se ukolébat zurčící řekou, ničím nerušeni, snad jenom ojedinělými výkřiky ptactva a jiné zvířeny.

Voda v řece byla čisťounká (jak jinak, že jo), chladná, písečný břeh byl pokryt oblázky a písek tvořil i dno řeky. Na pravém břehu se vypínaly vysoké vápencové stěny, na kterých byly jasně vidět vrstvy usazenin. Stěny byly místy porostlé bujnou vegetací, sluníčko se opíralo do písečné pláže, voda lákala ke koupání. Tom tomuto vábení neodolal a odvážně vkročil do řeky. Olouš nenašla odvahu do ledové vody vlézt, ale vydatně povzbuzovala Toma, ať neustává v usílí překonat silný proud. Když byl Tom i po dobrých dvaceti tempech stále na jednom místě, usoudil, že řeku nepřekoná. Něco málo jsme poobědvali a pustili se na další cestu.

Liduprázdná silnice nás zavedla až pod sopku MtRuapehu. Na jejím úpatí se rozkládá městečko Ohakune, ze kterého vede silnice až do lyžařského areálu na svazích sopky. My jsme si v informačním středisku na náměstí vybrali cestu k vodopádu Waitonga, který se honosí přívlastkem „nejvyšší vodopád sopečného původu.“ Po horské silnici to k vodopádu bylo ještě dobrých 10km, auto jsme nechali na parkovišti před pěšinou vedoucí k vodopádu. Cesta zpočátku vedla pralesem pokrývajícím úpatí hory, pozvolna jsme přešli do oblasti bažin. Nad močálovými jezírky, které hrály všemi barvami, poletovaly modré vážky a jiný hmyz, vrchol sopky se cudně halil do mraků a my šlapali po dřevěném chodníku zabudovaném do dna bažiny. Po překonání bažiny jsme se opět zanořili do zeleného ticha pralesa a jen vzrůstající množství lávových kamenů nejrůznějších velikostí nasvědčovalo tomu, že se pohybujeme na nestálém povrchu. Z hloubi pod námi se ozývalo hučení řeky, které postupně nabíralo na síle a naznačovalo přítomnost vodopádu. Nakonec jsme jej uviděli. Ale jaké bylo naše zklamáni, když jsme dorazili na konec cesty, která končila v potoce, asi tak 500 m od samotného vodopádu. Podmínky k fotografováni nic moc a rozumná cesta do blízkosti vodopádu taky nikde. Nicméně jsme se nenechali odradit a statečně se pustili do hledání nejschůdnější cesty k patě vodopádu. Skákali jsme z jednoho kamene na druhý, sem tam jsme byli nuceni vstoupit do ledové vody. Pro Toma to byla celkem hračka, šel v sandálech, ale Olouš na tom byla podstatně hůř. Ta byla obuta do tenisek a představa, že si do nich nabere vodu, ji nikterak nelákala. A tak si opravdu vybírala cestu jako kamzík. Nicméně tohle přelézání kamenů mělo několik pozitiv – kromě toho, že jsme se dostali až k samotné patě vodopádu, tak jsme viděli spoustu postraních potůčků a vodopádů valících se po čedičových stěnách do hlavního potoka.

Na tomto nádherném místě jsme strávili několik klidných a tichých desítek minut, kdy jsme se nemohli dost vynadívat na okouzlující okolní přírodu hrající všemi odstíny zelené a jejíž majestátní ticho bylo rušeno pouze bubláním potůčků a hučením vodopádu, do kterého se občas ozvalo trylkování nám neznámých opeřenců.

Nabaženi blízkou přítomností stále živé sopky a plni očekávání na další vulkány jsme z Ohakune uháněli dál do National Park Village a do kempu Mangahuia. Odbočku do kempu jsme málem minuli, protože jsme se nemohli vynadívat na sopky, které byly stále blíž a blíž, a nad kterými se vznášel mráček vypadající jako oblak dýmu. Kemp byl vybudován na úpatí sopky Ngauruhoe, která naposledy vybuchla v roce 1996. Když jsme přijeli do kempu (jednoho z mnoha DOC camps), byli jsme tam jedinými táborníky. Kemp byl z jedné strany ohraničen křišťálovým potůčkem, který tady vytvářel hlubokou tůňku plnou ledové a průzračné vody. Břeh tůňky byl tvořen usazeninami všech barev, v jednotlivých vrstvách vězely balvany nejrůznějších tvarů a velikostí.

Po prozkoumání nejbližšího okolí jsme se rozhodli k průzkumné cestě do Whakapapa Valley, které se nachází mezi sopkami Ruapehu a Ngauruhoe. Je zde informační středisko, které je východiskem pro tracky kolem sopek nebo bezpočet procházek pod stínem a ochranou (dá-li se to tak nazvat) majestátních vrcholů dřímajících vulkánů. Od informačního střediska vede silnice dále téměř k vrcholu sopky Ruapehu, k lyžařskému středisku. Kdo je zvyklý na lyžování v Krkonoších, Jeseníkách, na Šumavě nebo Alpách, bude tady pod vrcholem sopky stát a nevěřícně kroutit hlavou. Celé okolí je poseto vyhaslou lávou a sopečným popelem. Lávové kameny jsou všude kolem vás, jejich velikost a množství je nepředstavitelné. Převládá barva hnědá, místy šedivá přecházející do černé. Na náladě nepřidají ani horské chaty, které se svojí barvou naprosto ztrácejí v okolí. Na lávových svazích nenajdete nic, co by připomínalo život – ani stéblo trávy natož pak motýla, ptáčka nebo aspoň mouchu, možná snad jen nějaké lišejníky. A už vůbec si nedokážete představit, jak se na takovém povrchu dá lyžovat. Pohodlné lyžování podle našich odhadů předpokládá několikametrovou sněhovou pokrývku, což je něco naprosto nepředstavitelného. Celou atmosféru ponuré měsíční krajiny dokresloval opuštěný vlek táhnoucí se od jedné horské chaty někam k vrcholu sopky stále zahaleného do neprostupných mračen. Byli jsme rádi, když jsme z této oblasti odjížděli zpět do zelého a svěžího údolí obklopujícího náš kemp, jehož počet obyvatel se mírně rozrostl o dva stany a několik karavanů, pro které bylo ovšem vyhrazeno jiné místo ukryté v okolních stromech a křovinách.

Kráter MtRuapehu je obklopen několika ledovci. Jezero uvnitř kráteru bylo při výbuchu v letech 1995-96 vyprázděno a od té doby se neustále plní.

Dosud aktivní sopky Nového Zélandu jsou součástí sopečné oblasti, která se ze středu Severního ostrova táhne od jezera Taupo na severovýchod do Bay of Plenty. Zde se zemská kůra napíná a rozpíná jako důsledek pohybu Pacifické tektonické desky, která se posouvá pod Australskou tektonickou desku. Tyto pohyby probíhají několik desítek kilometrů pod povrchem Severního ostrova. Nepřetržitá sopečná aktivita probíhá na White Island v Bay of Plenty, kdy je nad tímto ostrovem nezřídka vidět obláček dýmu z činné sopky. Na Tongariru se nachází několik geotermálních oblastí, zatímco Ngauruhoe a Ruapehu občas vybuchují, každých pár let nebo desetiletí. Na každé z těchto sopek je bezpočet dobrých příležitostí pro zkoumání aktivní sopečné krajiny a sledování sopečné aktivity. Více se o sopkách Nového Zélandu dozvíte na Natural history/the volcanoes of New Zealand. O MtRuapehu, která je nejvyšší sopkou Nového Zélandu, si přečtete na http://www.gns.cri.nz/earthact/volcanoes/nzvolcanoes/ruabook.htm.

Den osmnáctý – Tongariro Crossing (13. března – středa)

Probudili jsme se po snad nejchladnější noci za celý náš výlet. Ačkoliv jsme spali přímo na úpatí činné sopky, chlad byl natolik vlezlý, že Tom si na sebe uprostřed noci natáhl snad veškeré oblečení včetně pletených rukavic, které jsme měli s sebou. Vzhledem k tomu, že já jsem okupovala Tomův teplý spacák a on byl odsouzen na letní cyklistický spacák do 5 stupňů, není se čemu divit. A to už pomíjím fakt, že jsme spali v čepicích, rolácích a teplých mikinách, což jsme zavedli již druhou noc strávenou ve stanu.

Pohled na oblohu nás nikterak nenadchl. Mraky byly neproniknutelné, o sluníčku jsme si mohli nechat jedině tak zdát, teplo taky nijak závratné. Stan jsme nechali na místě, protože jsme měli v plánu zde po absolvování Tongariro Crossing strávit ještě jednu noc.

Naše první kroky vedly do informačního střediska Whakapapa Valey. Přece jen jsme si potřebovali zlepšit náladu ohledně počasí. Paní za informační přepážkou nás opravdu uklidnila, že počasí se na ten den zlepší a viditelnost bude výborná. Tak jsme si ještě prohlédli expozici o sopkách a ochraně přírody. V části věnované vačicím (oposumům), dnes největšího místního škůdce, jsme si jednu vycpanou pohladili. Paradoxem je, že toto zvířátko sem bylo kdyso dovezeno z Austrálie pro svoji kožešinu. Byla založena první farma a kožešinový průmysl se mohl vesele rozvíjet. Jenže majitel farmy zkrachoval, vačice pustil na svobodu a ty se tady, bez existence přirozeného nepřítele, docela dobře uchytily a rozmnožily. Staly se tak škůdcem číslo jedna. Ničí lesní porosty, okusují pupence, kůru i výhonky, dokonce lozí na sloupy elektrického vedení a způsobují zkraty. Není proto divu, že oblíbeným „sportem“ novozélanďanů je lov těchto vačnatců ať už v klasické podobě se zbraní v ruce nebo jen tak prostě jízdou v autě.

U jedné z informačních tabulí, graficky znázorňující veškeré tracky a walks v oblasti sopek, jsme narazili na skupinku češek. Ty se rozhodovaly, zda vyrazit na Tongariro Crossing nebo na kolečko kolem sopek. Jejich šéfová se ale už dávno rozhodla pro kolečko a od tohoto záměru ji neodradila ani nepřízivá předpověď počasí pro další dny.

Při plánování cesty na Nový Zéland jsem původně do seznamu absolvovaných tracků a navštívených míst Tongariro Crossing nezahrnula, přece jen se mi putování v bezprostřední blízkosti činných sopek nějak nepozdávalo po stránce bezpečnosti. Ale v okamžiku, kdy jsem poprvé uviděla fotky Emerald Lakes pod vrcholem Tongarira, bylo rozhodnuto. Přesně pro takovéto přírodní krásy totiž člověk udělá cokoliv. A já jsem se rozhodla, že Tongariro Crossing absolvujeme, ať se děje, co se děje. Nikdy před tím jsem nebyla v tak bezprostřední blízkosti sopek, nikdy předtím jsem neviděla tak úžasnou a překvapivou krajinu, nikdy jsem nekráčela po hraně kráteru, kde jediný chybný krok znamenal sešup do podle mého skromného odhadu padesátimetrové hloubky, ze které by se asi dalo vyškrábat, ale se značnými obtížemi. Nikdy jsem nestála na vyhřívané půdě (sopky jsou zde fakt aktivní) a nikdy jsem nebyla obklopena parou, stoupající z okolní země. Tongariro Crossing pro mě znamená opravdu nezapomenutelný zážitek číslo 1 a po právu se často nazývá „nejkrásnějším jednodenním trekem Nového Zélandu“.

Tento track je záludný tím, že začíná a končí na jiném místě. Mezi nimi je vzdálenost po silnici zhruba 10-14 km. Track začíná v Mangatepopo Valley a končí na parkovišti Ketetahi Carpark (nebo taky naopak, jak je komu libo). Každé ráno odjíždí shuttle bus od Whakapapa Village k oběma koncovým místům tracku. Zrada ovšem číhá na ty, kteří se rozhodnou jet svým vlastním autem do Mangatepopo Valley, vyrazit mezi sopky, skončit v Ketetahi Carpark a pak se vrátit pro auto. Shuttle bus totiž odpoledne jezdí pouze mezi Ketetahi Carpark a Whakapapa Village. Sice vám zastaví taky na křižovatce hlavní silnice a cesty vedoucí k Mangatepopo Valley, ale zbývajících zhruba 8 km musíte po svých. Nebo se pokusit něco stopnout.

My, nehledě na tuto skutečnost, jsme se rozhodli zajet svým Žabákem do Mangatepopo Valley, projít kolem sopek do Ketetahi Carpark a pak že uvidíme. Na parkovišti v Mangatepopo Valley jsme potkali školní výlet a kromě angličtiny zaslechli i češtinu. Lidí zde bylo opravdu přehršel, teple jsme se oblekli (ve vyšších nadmořských výškách, do kterých jsme mířili, přece jen může být o něco chladněji a větrněji než v teplém údolí na konci léta) a svižně vyrazili na naši cestu.

1. V mnoha údolích v okolí Ngauruhoe a vůbec v celém Tongariro NP jsou jasně vidět známky přítomnosti ledovců z poslední doby ledové. A my jsme právě procházeli jedním z takových údolí. Vede jím rovněž Mangatepopo Track, který je součástí Tongariro Northern Circuit a v údolí překonává rozsáhlou rovinu porostlou trsy tuhé trávy, aby po 8 km skončil ve Whakapapa Village.

Našeho červeného ďáblíka jsme tedy nechali na parkovišti v Mangatepopo Valley. Odsud to bylo nějakých 20 minut podél potoka a přes stále častější lávové balvany k Mangatepopo Hut.

Úvodních pár desítek metrů to vypadalo, že se bude jednat o pohodovou procházku. Záhy mě ale tento optimismus přešel a to tehdy, kdy se cesta začala pozvolna ztrácet mezi lávovými balvany a směr určovali jen zřídka se vyskytující kamenní mužíci. Ještě že se dnes na tento trek vydalo poměrně dost lidí, kteří se před námi vynuli jako barevný, pomalu se plazící had a určovali tak směr.

Po překonání prvních lávových balvanů se cesta nakonec ztratila docela. Utopila se na palouku, jehož středem protékal potůček rozvodněný do všech stran. Opět jsme vyzkoušeli kvality naší trekové obuvi a přes vodu se dostali suchou nohou.

V nekonečné hnědi a šedi lávových balvanů se před námi objevila Mangatepopo Hut a my jsme měli na výběr. Buď se vydat k ní anebo bez přestávky pokračovat po cestičce obcházející Hut. Pomalu se také začaly rozpouštět mraky, ze kterých zatím jen nesměle vykukovalo sluníčko. Po pravé ruce nás provázel kužel sopky Ngauruhoe majestátně se vypínající do nadmořské výšky přes 2000 metrů.

2. Od Mangatepopo Hut cesta pokračovala dál směrem k sedlu mezi Tongariro a Ngauruhoe. Sedlo značí vstup do South Crater na jehož pravém okraji se vypíná Ngauruhoe. Krajina byla čím dál tím pustší, drobné trsy trávy se postupně vytrácely a pomalu jsme si začínali připadat jako v měsíční krajině. Pod sedlem, na horním konci údolí již zdaleka bylo možné vidět zelenou plochu. Tady se nachází vodopády Soda Springs (viz foto). Tyto vodopády nelze minout, poněvadž na ně upozorňuje nepřehlédnutelná šipka. Cestička ale už ne. A tak se nechává na šikovnosti každého turisty, jak se k nim dostane. A že to není zas až tak jednoduché napovídá fakt, že se musí překonat něco, co v mnoha ohledech připomíná menší močál.

3. Soda Springs jsou příjemným místem k odpočinku a načerpání sil před výstupem do sedla na okraji South Crater. Voda zde vytéká pod proudem ztuhlé lávy a je plná bublinek, takže opravdu vypadá jako sodovka. Do jinak minerály přesyceného údolí tak přináší ostrůvek osvěžující zeleně.

4. Výstup do sedla byl, lidově řečeno, dost síla. Před námi se najednou vztyčil kopec z lávových balvanů. První dojem byl – nepřekonatelná hromada kamení. Ale opak byl pravdou. Po bedlivějším prozkoumání těchto bez ladu a skladu ležících lávových balvanů zde bylo možno odhalit téměř neviditelnou stezičku. Opět jsme uvítali fakt, že se dnešního dne na Tongariro Crossing vydalo tolik lidí, protože se před námi vlnili jako předlouhá různobarevná housenka. Vilda hned pod kopcem zařadil turbo a zmizel někde v kopci. Olouš si šla svým tempem, chvíli se snažila držet neviditelné stezky, ale v polovině kopce ji nadobro ztratila. Směr byl naštěstí jasný – stále nahoru a nezaklikat se příliš do stran. Nakonec, několik metrů před vrcholem zjistila, že nejschůdnější cesta je označena asi dvoumetrovými kůly zaraženými mezi kameny. Ještě předstihla školní výlet, který se nestavoval u Soda Springs, a po zhruba 40ti minutách dorazila do sedla, kde na ni již čekal netrpělivý Vilda s nachystanou lahví vody.

V sedle nás zaujala obrovská dřevěná šipka s nápisem „Ngauruhoe Summit, 3 hours return journey“. Když se člověk podíval ukazovaným směrem, viděl jen kužel sopky a hromadu barevného sopečného prachu. O cestě a ještě značené si mohl opět nechat jen zdát. Pravda, směr byl opravdu jednoznačný a vrchol se snad ani nedal minout. My jsme bohužel jeho zdolání z časových důvodů v plánu neměli, ale příště rozhodně nezůstane nepokořen.

4. Ze sedla byl překrásný výhled do pustého údolí Mangatepopo Valley. Poblíž spodního konce údolí se vypíná odlehlý vrchol Pukeonake, za který až zasahuje tato sopečná oblast. Údolí získalo svoji nynější podobu v poslední době ledové, která vrcholila před 18000 lety. Sopka Ngauruhoe je na druhou stranu podstatně mladší – je jí pouze asi 2500 let. Údolí je v současné době postupně vyplňováno lávovou morénou, sutí ze sopečného kužele a lávovými proudy nejrůznějšího stáří.

5. Téměř dokonalý kónický tvar kužele Ngauruhoe je svědectvím jeho mládí. Je považován za boční jícen a kráter Tongarira, třebaže je bezesporu největší.

Čedičové proudy lávy, pozůstatky výbuchu v roce 1954, jsou stále hlavním rysem samotného vrcholu. Starší lávové proudy se nacházejí blíže do údolí, na jeho horním konci.

Ze sedla pod sopkou vede track přímo kolmo na její vrchol (2291 m.n.m.), přes sopečný prach a suť vyplňující mezery mezi skalnatými výběžky. Výškový rozdíl činí nějakých 650 m. V žádném případě není při výstupu dovoleno uvolňovat balvany, které by tak znamenaly vážné nebezpečí pro ostatní turisty pod vámi. Zážitkem může být cesta dolů – suťoviště může docela dobře fungovat jako skluzavka (za předpokladu pevných kolenou) a cesta dolů může trvat jen několik minut.

6. Cesta ze sedla nás vedla dál po téměř dokonalé rovině sem tam poseté malými kousky ztuhlé lávy. Na konci roviny nás čekalo další stoupání vedoucí k hřebenu samotného Tongarira. To už jsme se pohybovali v nadmořské výšce přes 1500 m.n.m. a i když jsme byli pěkně rozehřátí výstupem, pofukující studený vítr nás dost ochlazoval a na řadu přišly i větrovky. Když jsme zdolali i toto stoupání a ohlédli jsme se za sebe, zjistili jsme, že jsme se právě prošli po dně kráteru. Byl to South Crater, o kterém se myslí, že se jedná spíše jen o kotlinu erozního původu než o skutečný kráter.

Když jsem se podívala z hřebene na druhou stranu, dech se mi zastavil nad tou podívanou. Přímo pod nohama se mi rozprostírala měsíční krajina, v dáli prosvítala zeleň lesů proložená modří jezera Lake Rotoaira.

7, 8, 9. Když jsme překonali hřeben vedoucí na vrchol Tongarira (1968 m.n.m. - ten jsme taky z časových důvodů nechali bez povšimnutí), zůstali jsme stát do slova a do písmene s otevřenými pusami. V plné kráse se před námi objevil Red Crater. I když ve všech pláncích a článcích popisujících Tongariro Crossing nebyl tento kráter nikdy opomenut, na ten šok jsme připraveni nebyli. Rudý kráter si své jméno opravdu zaslouží – vyvřeliny ohnivě rudé barvy, půda sálající teplem a ze všech možných i sebemenších otvorů unikající pára doprovázená sykotem, hukotem a sirným zápachem, to vše dohromady vytvářelo dokonalou iluzi pekla.

Poslední erupce z tohoto kráteru spojené s vyvrhováním popílku byly zaznamenány v letech 1897 a 1926 a Red Crater je proto považován za stále aktivní. V současné době jedinou známkou aktivity je již zmiňovaná pára vycházející z mnoha míst jak poblíž vrcholu kráteru tak i níže v blízkosti Emerald Lakes, všudypřítomný sirný zápach a teplá zem. Intenzivní barvy kráteru a neobvyklé tvary v jeho jícnu dělají z Red Crater nezapomenutelný zážitek ze setkání se silou matičky Země.

Zdoláním Red Crateru jsme současně překonali nejvýše položený bod tracku (1886 m.n.m.) a odtud nás čekalo již jen nekonečné klesání do Ketetahi Carpark.

10, 11. Z vrcholu Red Crater jsme v hloubce pod námi uviděli Emerald Lakes. Leží jako modré drahokamy na úpatí kráteru. Ačkoliv jejich okolí dýchá teplem, voda v jezerech je studená. Okraje jezírek jsou lemovány řasami, které z dálky vypadají jako krajkový lem jezírka. Byly vytvořeny před méně než 1800 lety výbušnou reakcí povrchové vody při kontaktu s horkým magmatem. Jasná barva vody je zapříčiněna chemickými látkami (síra, amonium, chloridy), které do vody pronikají společně s plynem z okolních vulkanických skal.

Cesta k jezírkům na první pohled vypadala docela jednoduše. Problémem byla pouze poměrně silná vrstva sopečného prachu. A v okamžiku, kdy se kolem vás prořítilo 30 dětí ze školního výletu, no nic moc.

Břehy Emerald Lakes byly v obležení unavených turistů včetně školního výletu a tak jsme se u nich nijak nezdržovali a raději pokračovali dál k Blue Lake, které na nás čekalo za dalším kráterem.

12. Na břehu Blue Lake byl ten správný čas na svačinu. Vybalili jsme tedy naše müsli tyčinky, zapili jsme je čistou pramenitou vodou z kempu v Mangahuia a naposledy se otočili k Red Crater, za nímž vykukovala Ngauruhoe a v dáli dokonce i Ruapehu, dnes bez mraků. Na hraně Red Crater je pěkně vidět turistická stezka, která přes Central Crater vede na břeh Blue Lake. Tady jsme opět zaslechli češtinu, tentokrát jsme dokonce odhalili, kdo jí hovoří. Pro tuto chvíli se spokojím s prohlášením, že byli čtyři. Následně jsme zjistili, že dva pokračují naším směrem a druzí dva míří do místa našeho startu. Bylo mi jich upřímně líto, protože vyškrábat se v písečném prachu na Red Crater, překonat South Crater a pak ze sedla seskákat po lávových balvanech do Mangatepopo Valley – no, nechtěla bych být v jejich kůži.

13. Od Blue Lake nás čekalo již jen několikahodinové klesání. Místy se už objevovaly i rostliny, některé dokonce i kvetly. Na přítomnost sopek a fakt, že se pohybujete ve vulkanické oblasti, upozorňovaly pouze výstražné tabule typu: „Nescházejte z vyznačené stezky, pohybujete se po velmi nestabilním povrchu.“ O aktivní sopečné činnost zase svědčily spálené plochy horské trávy nebo části zřícené a porušené stezky, ze které bylo možno vidět jezero Rotoaira a v pozadí dokonce i největší novozélandské jezero Taupo.

Pár metrů pod námi vykukovala Ketetahi Hut, další z mnoha turistických chat. I když to vypadalo, že je otázkou několika málo minut k ní doputovat, ve skutečnosti to trvalo bez pár minut celou hodinu.

14, 15. Ketetahi Hut je turistická ubytovna pro ty, kteří se vydají na vícedenní track kolem sopek (Tongariro Northern Circuit). Kuriozitou je, že je zde dovoleno stanovat. Pečlivě jsme jen tak ze zvědavosti propátrali okolí, kde by bylo možné stan postavit. Vzhledem k tomu, že nejbližší okolí Hut se vyznačovalo sklonem alespoň 15°, nejeví se nám možnost stanování na tomto místě příliš reálná. Na druhou stranu spát na „vyhřívané“ zemi může být docela zajímavý zážitek.

Na dveřích Hut nás zaujal nápis: „8000 steps to Carpark“ Tak jsme si říkali, že ten, kdo to spočítal, musel být opravdu machr. To jsme ovšem netušili, co nás čeká.

Ketetahi Hut se nachází v oblasti Ketetahi Hot Springs. Tyto prameny patří k jedné z nejvýznamnějších geotermálních oblastí Nového Zélandu. Zahrnuje přes 40 průduchů, ze kterých neustále stoupá pára, horké prameny a mezi nimi roztroušené bazénky s bublajícím blátem. Jako mnoho jiných přírodních krás patří toto místo ovšem Maorům, je to jedno z jejich posvátných míst (a že jich na Novém Zélandu není zrovna málo). A proto je přístup k nim zakázán stejně tak jako koupání v nich. Turistická stezka vede po jejich spodním okraji a vše, co z nich uvidíte, je termální potůček, jehož voda nenechá nikoho na pochybách, že síra je zde nejčastější nerost.

Trek tady klesá jen velmi mírně, okolí je pokryto trsy trávy, což je typické pro flóru této nadmořské výšky v severní a západní části parku. Poslední část tracku vede skrz les, ve kterém jsou hojně zastoupeny stromy totara, horské toatoa a kaikawaka (původní horský cedr).

Od Ketetahi Hot Springs ke Ketetahi Carpark nám to trvalo necelé dvě hodiny. Byly to ovšem nejkrušnější hodiny z celého treku. Když se řekne, že cesta vedla z kopce, vypadá to jako docela jednoduchá věc. Ale omyl, na celé této cestě je vybudováno bezpočet schodů (kdo ví, jestli se oznámení o počtu steps na dveřích Ketetahi Hut nemělo přeložit spíše jako počet schodů než jako počet kroků). A skákat dvě hodiny ze schodu na schod není žádná sranda. Taky asi v polovině cesty mi začaly stávkovat kolena a mé tempo se rapidně snížilo. Nicméně jsem do Ketetahi carpark dorazila jen necelých 10 minut po Tomovi (ku všeobecnému překvapení). Podrobnosti o této úžasné, barvami hýřící a přírodními divy oplývající cestě, najdete na http://www.natureandco.co.nz/land_and_wildlife/national_parks/tongariro/tramp/idx-tc.php3

Po 7,5 hodinovém putování v bezprostřední blízkosti sopek ocitli zase v údolí a museli jsme vyřešit otázku, jak se dostat k autu. Ukázalo se, že odsud opravdu jezdí shuttle bus. Za 5 dolarů Toma vzal na palubu a odvezl ke křižovatce se silnicí vedoucí k Mangatepopo Valley, kde na nás čekal naš červený žabáček. Já jsem zůstala na místě a snažila se neusnout. Po chvilce jsem za zády zaslechla česky vyslovenou otázku. Již si bohužel nepamatuji jakou, ale protože jsem na ni znala odpověď, tak jsem odpověděla. Skoro jsem se začala smát, když jsem viděla, leknutí, překvapení a šok zračící se ve tváři již dříve identifikovaných Čechů. Byl to muž a žena, kteří si ke mně přisedli na trávník a pustili jsme se do řeči. Paní byla z Brna od Kudrny, pán někde z Čech. V rámci nějakého programu turistických pochodů absolvovali i tento trek. Ještě se chystali do Austrálie a pak zpět do Čech. V budoucnu měli vytipováno několik dalších míst po celém světě. Dohromady byli celkem 4, ti druzí dva šli Tongariro Crossing opačným směrem. V Mangatepopo Valley měli auto, kterým se vrátili pro své souputníky a uháněli k New Plymouth. Dvojice, která besedovala se mnou, mi ještě stihla doporučit termální oblasti v okolí Taupa a pak už se svými zbývajícími přáteli vyrazili dál.

Po necelé hodině čekání jsem na parkovišti zůstala téměř sama a dokonce již odjížděl i poslední shuttle bus. Pan řidič se mě ptal, jestli nechci někam odvézt. Tak jsem se mu snažila vysvětlit, že Tom před hodinou odjel pro auto do Mangatepopo Valley. A to už panu řidiči svitlo a prohlásil, jestli to je ten kluk, kterého vezl na křižovatku. Bodejť by se neptal, když Toma fakt před hodinou vezl. A když jsem mu jeho domněnku potvrdila, tak prohlásil, že to má Tom teda před sebou ještě kus cesty. Načež se ze zatáčky za autobusem vyřítil červený ďáblík s Tomem za volantem. Tak jsem ještě řidiči s úsměvem řekla, že Tom právě přijíždí. A řidičovi nezbylo nic jiného než vítězoslavně zvednout palec a prohlásit: „Good job.“

Na to, že Tom to od křižovatky, kde ho vyplivl shuttle buss, k parkovišti v Mangatepopo Valley měl ještě dobrých 8 kilometrů neustále do kopce, tak to zvládl hodně rychle. A to skoro celou cestu šel pěšky. Samozřejmě se snažil stopovat, ale co čert nechtěl, zrovna v tu dobu, kdy to nejvíc potřeboval, nějak utichl dopravní ruch. Až zhruba nějakých 200 metrů před cílem mu zastavil karavan s Australskou rodinkou a těch několik zbávajících metrů se Tom svezl.

Unaveni ale plni dojmů jsme sedli do auta a vyrazili hledat něco k jídlu. Trošku chyběla nálada i síla na vaření, tak jsme se rozhodli zajet do National Park Village a tam najít nějakou hodpůdku. To se nám podařilo. Hospůdka, vlastně hotýlek, sestávala ze dvou nezávislých částí. V první části bylo sezení s jídlem (fish and chips, steaky, hranolky, hamburgery, apod.) a ve druhé části byl výčep. U okýnka jsme si objednali jídlo a chtěli jsme ještě pivo. Paní za okýnkem nám na kus papíru (utrženého kdo ví kde) napsala cenu a poslala nás do výčepu, kde prý zaplatíme jak jídlo tak i pivo. Prošli jsme halou hotelu, pak nějakou spojující uličkou a nakonec jsme vešli do výčepu. Tam jsme opravdu zaplatili to, co bylo napsáno na lístečku, dali si pivsoňa a vše zaplatili kartou. S dvěma pivy v rukou jsme se vrátili do části, kde se jí, chvilku si počkali na jídlo a pak jsme se jen ládovali. Olouš vše zapila ještě jedním pivem a pak už jsme jeli rovnou do kempu.

Než jsme se uložili ke spánku, čekala nás ještě ledová koupel v jezírku. Sopečný prach nám uvízl snad všude a tak se opravdu nedalo nic dělat, než do ledové vody vlézt, smýt ze sebe co se dalo a rychle do tepla spacáku. Usnuli jsme jako Budulínci a v noci nás provázely sny o právě absolvované cestě kolem sopek.

Národní park Tongariro byl založen v roce 1887 a je tak prvním národním parkem na Novém Zélandu. Tři vrcholy – tři sopky byly věnovány do správy státu v září 1887. Byl to Horonuku Te Heuheu Tukino, prozíravý vládce kmene Ngati Tuwharetoa, který poznal, že toto je jedinou cestou k záchraně tohoto území. Název Tongariro pochází z „tonga“ – jižní vítr a „riro“ – unášen pryč. Legenda vypráví o proslulém „rohunga“ – knězi Ngatoro-i-rangi, který byl uvězněn na jednom z vrcholů a téměř tam umrzl. Volal na své sestry v Hawaiki, aby přinesly oheň a říkal, že je unášen pryč jižním větrem. Jak se sestry s planoucím ohněm blížili do Tongarira, zastavily se nejdříve na Whakaari (White Island), dále v Tarawera, Rotorua a nakonec u Taupa, zapalujíce svojí hořící pochodní okolní zem.

Geotermální pole Tongariro tvoří základ Mt Tongarira a v oblastech Ketetahi Hot Springs, Te Mari Craters a Red Crater představuje povrchovou termální aktivitu. Nejintenzivnější jsou Ketetahi Hot Springs ležící na severní straně Tongarira v nadmořské výšce asi 1400 m.n.m. Tato 30ti hektarová oblast zahrnuje přes 40 proudů horké vody a plynů, bezpočet pramenů a bazénků s bublajícím blátem. Oblaka páry jsou jasně viditelná ze silnice SH 46 a 47. Cesta od SH 46 ke Ketetahi Hut se vine podél východní části pramenů a může se pochlubit velmi pěknými výhledy na celou oblast. Přesto ale Ketetahi Hot Springs, i když jsou součástí národního parku, zůstávají soukromém vlastnictví Maorů. Návštěvníci jsou žádáni, aby nerušili posvátnost pramenů koupáním a dokonce ani jejich návštěvou. Tento přírodní jev tedy zůstává očím návštěvníků utajený.

Viditelná aktivita v Te Mari Craters zahrnuje proudy páry a horké vody, vycházející z okrajů jednotlivých kráterů. Tato oblast ovšem není snadno přístupná a tak ani tady si zvědavost turisty nepřijde na své.

Ještě že tady je Red Crater, přímo uprostřed Tongarira Crossing. Jeho geotermální aktivita se vyznačuje především horkou půdou a již několikrát zmiňovanou parou vycházející z okrajů krátera. Celou atmosféru dokreslují neobvyklé tvary a barvy, kterými Red Crater jen hýří. Cesta k němu z Mangatepopo Valley trvá zhruba 3 hodiny, ve střední části vás čeká prudké a intenzivní stoupání (45 minut) ztížené docela náročným terénem (lávové balvany). Různé brožury včetně pramenů na internetu uvádějí, že by se na tuto cestu měli vydat pouze náležitě zkušení a horolezeckým vybavením ověšení turisté. Z vlastní zkušenosti můžeme říct, že to je trasa schůdná pro průměrně zdatné jedince a pokud si na zdolání Tongarira Crossing nevyberete zrovna zimní období se sněhovými vánicemi, lezecké zkušenosti a vybavení není třeba. Každopádně se ovšem před samotným výstupem vyplatí navštívit Whakapapa Village Visitor Centre, minimálně pro aktuální předpověď počasí nebo třeba jen pro jízdní řád shuttle busu.

Národní park Tongariro byl vytvořen, aby ochraňoval oblast zahrnující tři velké sopky – Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu. Současná sopečná činnost je omezena na geotermální jevy, jako jsou teplá půda, unikající pára a plyn, horké prameny. Nejaktivnější v této oblasti (a vlastně na celém Novém Zélandu) jsou Ketetahi Hot Springs. Sopka Ngauruhoe naposledy vybuchla v roce 1975. Ještě několik let po tomto výbuchu z kráteru unikaly oblaka páry, ale v nedávné době i ty zcela vymizely. Výstup ke kráteru znamená 3-4 hodiny jedním směrem (z Mangatepopo Valley), poslední dvě hodinky znamenaj ipřevtělit se v horskou kozu a šplhat po příkré stěně sopky boříce se po kotníky v sopečném prachu, kde dva kroky kupředu znamenají jeden zpět. Při výstupu je nutno si uvědomit, že se jedná o aktivní sopku a jakákoliv známka sopečné činnosti musí být brána v úvahu jako blížící se nebezpečí.

Nejčerstvější sopečná erupce je spojena se třetí sopkou této oblasti, nejvyšší sopkou Nového Zélandu – Ruapehu. Ta naposledy vybuchla v letech 1995-6, kdy její kráter chrlil především prach a bahno smíšené s lávou. Prach padal až na tak vzdálenách místech jako je Gisborne, nebo o něco bližší Rotorua, bahno s lávou si to namířilo dolů do údolí přes lyžařský areál Whakapapa. Jezero, vyplňující kráter, bylo při tomto výbuchu vyprázdněno a od té doby se neustále plní. V okolí sopky je viditelných mnoho známek sopečné činnosti jako např. staré proudy lávy, hromady ztuhlého bahna smíchaného s lávou, křemičité prameny. Oblast v bezprostřední blízkosti kráteru určitě stojí za zhlédnutí. Je to pustá planina v nadmořské výšce přes 2500 m.n.m., zahrnuje kromě kráterového jezera několik vrcholů a dokonce i ledovec. Cesta ke kráteru trvá (podle průvodců) 2-3 hodiny od horní stanice sedačkové lanovky. Cesta není obtížná, orientaci nám trošku může ztížit jen horší viditelnost. Jedná se o vysokohorskou alpskou oblast a na cestu by se měli opět vydávat jen zkušení a s náležitým vybavení.

Více o sopkách na Novém Zélandu se dozvíte na stránkách http://www.gns.cri.nz/earthact/volcanoes/nzvolcanoes/ruabook.htm.

Den devatenáctý – Vulkanická oblast Taupo (14. března – čtvrtek)

Po další chladné noci pod sopkami jsme po lehké a rychlé snídani vyrazili dál. Naším cílem bylo jezero Taupo a několik oblastí a rezervací s vulkanickou činností.

Na jižním cípu jezera je městečko Tokaanu, které bylo naší první zastávkou. Důvod byl prozaický – po celodenním tracku v okolí Tongarira a po večerní rychlé koupeli v ledovém jezírku v kempu jsme potřebovali důkladnější očistu. A taky bylo nutné dobýt baterky do kamery. Průvodce Lonely Planet uváděl, že v tomto městečku je termální koupaliště. A tak jsme se těšili na teplou vodu vyvěrající z hlubin Země. Silnice nás ještě nějakou chvíli vedla podél národního parku Tongariro, v kopcích jsme rozeznali Tekekahi Hot Springs a tak jsme si mohli připomenout naše včerejší putování.

Koupaliště jsme našli snadno, a protože otvírali až v deset, měli jsme ještě dobrých dvacet minut na prozkoumání okolí. A to stálo opravdu za to. Kromě toho, že jsme mohli vidět, jak místní obyvatelstvo v hojné míře využívá tepla vycházejícího z hlubin a na každé zahradě je postaveno přírodní barbecue nebo udírna, rozprostírá se v okolí koupaliště jedna z mnoha chráněných termálních oblastí.

Dřevěný chodník procházející mezi jednotlivými jezírky a bahenními bazénky je lemován informačními cedulemi, popisující vývoj a dřívější využití témto oblasti. Samozřejmě se opět jednalo o něco posvátného a dříve hojně využívaného místními Maory. Dokonce zde prováděli cosi jako očistné nebo zasvěcovací koupele. Kromě takovýchto informačních tabulí jste na každém kroku mohli potkat varovnou ceduli o tom, že se fakt pohybujete po značně nestabilním povrchu a že i to, co vypadá jako pevná půda, může ve skutečnosti být pouze tenká krusta, která se při sebemenším zatížení propadne i s vámi do hlubin Země.

Oblast je plná kráterů a jezírek, kde to vše bublá, vře, stříká, syčí a hučí. Podíváte se na potůček, který teče podél silnice a vidíte, že támhle vystupují bubliny a támhle taky, pak zase trochu páry. Najednou se ocitnete přímo v Maorské kuchyni - na palouku nebo mýtině obklopené křovisky zvyklými na teplou půdu je jáma, přes ni naházené nejrůznější roští nebo dokonce i kovový rošt, na tom je ještě vrstva trávy a hlíny a všechno dokromady to tvoří přírodní kotel. V mnoha průvodcích se dočtete, že v takovýchto trhlinách (někdy i naplněných vodou) se dá docela rychle uvařit vajíčko. Neměli jsme šanci to vyzkoušet, protože jsme s sebou žádná vajíčka zrovna v tu chvíli neměli. Když se tak procházíte mezi jednotlivými jezírky a krátery, najednou docela blizoučko uslyšíte zlověstné bublání a hučení, daleko silnější a výraznější než všechny ostatní zvuky kolem vás. A pro pravé ruce vám za bezpečnostním plotem „vybuchne“ malá bahenní sopka. A vzápětí na to vedle ní druhá a třetí a další a další.

Termální jezírka se nám sice po většinu času skrývala v oblacích páry, neklamném to znamení, že voda v nich je opravdu vařící. Přesto ale jsme v mnoha případech byli překvapeni jejich hloubkou, tmavou ale čirou vodou, která ve svých nekonečných hlubinách uvěznila spadené a tlející listí, větve nebo dokonce celé kmeny stromů. Vše zde bylo ponecháno na matičce Přírodě, ať si s tím poradí. Proto se do zápachu síry přídaval i smrad z tlejících a hnijících stromů.

Úderem desáté hodiny jsme vstoupili do termálních lázní, poprosili pána za pultem, jestli bychom si u něj nemohli dobýt baterku do kamery a šupajdili k bazénu. Ouha, jaké ale bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že v bazénu je sice teplá voda, ale s termálním přirozeným ohřevem nemá nic společného. A navíc kromě síry že smrdí po chloru. Ano, jednalo se pouze o normální bazén napuštěný vodou přihřívanou trubkami. No dobrá, na spláchnutí špíny ze sopek nám postačily samozřejmě sprchy, chvilku jsme se cachtali v bazéně, kde největší hloubka byla 160 cm, a když začalo pršet, odešli jsme. Čekalo na nás městečko Taupo a další termální oblasti.

Do městečka jsme zamířili po pravém břehu jezera a protože se blížilo poledne, udělali jsme si krátkou přestávku. Na parkovišti, na kterém jsme si udělali obědovou hostinu (bramoborová polévka s chlebem a Tomáš si k tomu dali ještě své oblíbené čínské nudle), jsme ovšem nebyli sami. Společnost nám dělaly dvě labutě černé a několik kačen. Labuť černá je novozélandským skoroendemitem, byla sem dovezena poprvé v roce 1864 z Austrálie a dokonale tady zdomácněla. Ale i s těmito elegantními ptáky kdysi byly problémy. Svoji potravu hledají především při březích jezer, kde spásají vodní rostlinstvo. Také se dokáží pro potravu ponořit hlouběji než divoké kachny. Kachny takto přicházejí o své přirozené „jídelní stoly“ a postupně se jejich počet na Novém Zélandu snižuje (G, Durrrell: Dva v buši) – nutno přiznat, že tyto informace pocházejí z knihy, která poprvé vyšla v roce 1966, takže se dá čekat, že dnes je situace podstatně jiná. Pravdou je, že jediné černé labutě jsme potkali právě na jezeru Taupo a v žádném průvodci či cestopisu jsme se nedočetli, že by tito krásní ptáci znamenali pro kachny jakékoliv nebezpečí.

Jezero Taupo je největším novozélandským jezerem. Nachází se přímo v srdci Severního ostrova. Jeho plocha činí 606 čtverečních kilometrů a rozkládá se v nadmořské výšce 357 m.n.m. Bylo vytvořeno jednou z největších sopečných erupcí na světě - před 25000 lety. Výbuch vyprodukoval dle odhadu 800 krychlových kilometrů sopečného prachu. Severní ostrov byl zdevastován, pokryt horkou, jedovatou několik desítek metrů silnou vrstvou prachu. Dokonce i Chatham Islands (800 km daleko) byly pokryty několikacentimetrovou vrstvou prachu. Docela nedávno, v roce 181, bylo zaznamenáno bezpočet působivých západů slunce v Číně a dokonce i v Římě. Jednalo se o důsledek další mohutné sopečné exploze v oblasti Taupa. Tentokrát bylo do ovzduší vychrleno kolem 30 km krychlových sopečného prachu rychlostí okolo 900 km v hodině, který pokryl krajinu až v oblasti dnešní Rotorua, Gisborne a Napier. Dnes je jezero a jeho okolí vyhlášenou pstruhovou oblastí a často se nazývá hlavním městem pstruhů.

Do městečka Taupo na horním konci stejnojmenného jezera, jsme dorazili za vydatného deště. Nechali jsme auto stát před informačním střediskem, kam samozřejmě mířily naše první kroky. Tady jsme se chvilku skryli před deštěm a čekání na lepší počasí jsme si zkrátili posbíráním všech možných brožur k této oblasti a nedalekému Rotorua. Počasí se nijak nelepšilo a tak jsme vyrazili na rychlou obhlídku městečka zaměřenou především na nalezení Internetovské kavárny. Od našeho posledního hlášení v Christchurch přece jen již uplynulo několik dní a bylo potřeba udržovat naše přátele informované. Kavárnu se nám bohužel najít nepodařilo a tak jsme se vrátili k autu, kterému již také skoro vypršela doba parkování. Stáli jsme v zóně „30 minutes free“ a na druhé straně silnice byla zóna „2 hours free“. Jak jsme tak courali kolem, viděli jsme paní policistku, kterak na pravou přední pneumatiku zaparkovaných auta křídou píše křížek. Nevíme přesně, jak tato kontrola parkování funguje, ale nejspíše tak, že když paní policistka půjde po dvou hodinách zase kolem a uvidí označené auto, řidič se může těšit na problém. A když se někdo trefí zrovna mezi dvě kontroly, může stát i déle než dvě hodiny.

Naše další cesta vedla k Huka Falls. Ohromným a ohlušujícím vodopádům na řece Waikato, jediné řece vytékající z jezera. Maoři mají pro vodopády svůj název – Hukanui („kytice vodní tříště“). Nedaleko od vodopádů vede přes řeku pěší most. Na jednu stranu je z něj výhled na širokou Waikato River, na druhou do kaňonu končícího vodopády. Čistá tyrkysová voda se valí kupředu úzkým kaňonem, aby na jeho konci spadala do hloubky několika metrů v ohlušujícím burácení.

Déšť se mezitím několikrát zmírnil a zase zesílil, původně jsme například chtěli jít proti proudu řeky k mud pools, ale pro sílící déšť jsme se vrátili k autu. A vydali jsme se ke Craters of the Moon, jedné z mnoha termálních oblastí v okolí Taupa. V květnu 1991 byl obyvateli Taupa založen The Craters of the Moon Charitable Trust. Důvodem bylo bezpočet vloupání do aut návštěvníků. A tak od 10. května 1991 zde působí řada dobrovolníků, kteří za denního světla dohlíží na bezpečnost zaparkovaných aut. Během těchto nebylo žádné návštěvnické auto vyloupeno nebo poškozeno.

Craters of the Moon jsou ve správě DOC a tak je to méně turisticky upravené a vybavené než ostatní komerční oblasti. Projevuje se to především téměř absolutní absencí dárkových předmětů, což není vůbec na škodu. A taky se nemusí platit vstupné, i když „Donations are welcomed“.

Tato oblast byla objevena v padesátých letech minulého století, kdy si nedaleko vznikající elektrárna vyžádala snížení hladiny podzemní vody. Současně se snížil podzemní tlak horké vody a projevil se aktivnější var a pára. Objevily se nové mud pools a průduchy chrlící páru, mezi kterými dnes vede upravený a bezpečný dřevěný chodník. Ne vždy tomu tak ale bylo. Kdysi zde nebyly žádné vyznačené cesty, jenom holá místa a ostrůvky, po kterých se turista musel pohybovat. A tak se občas stalo, že návštěvník se na ostrůvek netrefil a skončil v horké a měkké půdě a spálil si chodidla, nezřídka do vroucího bahna zapadl až po kolena. Proto není divu, že na každém kroku potkáte varovné cedule o nestabilnosti okolního povrchu.

A opět to všude kolem vás syčí, páří, funí, hučí, duní, okolní půda hraje všemi barvami a na okolních svazích jsou lesy protkány desítkami „čmoudíků“. Celou krajinu připomínající vznik Země dokresloval mírný deštík, díky kterému bylo mnoho kráterů skryto nepropustnou parou. Největší kráter, který naposledy vybuchl v roce 1983, se nám v mlze a páře dokonale skryl. Další dva krátery v jeho blízkosti vybuchly docela nedávno – 23. února 2001. O tomto výbuchu se říká, že byl největším v celém desetiletí. Čtyřikrát do roka vybuchuje velký bahenní kráter. Erupce v únoru 2001 dokonce pokryli dřevěnou vyhlídkovou cestu několika centimetry bahna. Erupce vznikají tehdy, kdy pára nahromaděná pod zemským povrchem, je zablokována blátem nebo po silném dešti nebo jednoduše v důsledku pohybů zemské kůry.

Ale tohle byl teprve začátek – naše cesta do minulosti měla ještě pokračování, čekala nás termální oblast Orakei Korako a nakonec jako třešnička na dortu oblast Wai-o-tapu s gejzírem Lady Knox.

Orakei Korako (http://www.orakeikorako.co.nz) je termální oblast položená trošku mimo hlavní silnici. Nicméně příjezd k ní je dokonale popsán v průvodci Lonely Planet včetně mapky, takže není problém ji najít. Náš příjezd byl provázen stále silnějším deštěm, takže Tom zůstal v kavárně a Olouš se vydala objevovat krásy připomínající zrození Země.

Oblast se nazývá Hidden Valley – Skryté údolí a leží na břehu jezera Ohakuri. Jedná se vlastně přehradou, která zde byla vybudována v roce 1961. Vody přehrady pod svojí hladinou ukryly ¾ původní krajiny včetně převážné části silikonových teras. Jejich zbytek vypínající se nad vodní hladinou se dnes řadí k nejhezčím na Novém Zélandu. Důvodem pro toto označení je fakt, že jsou dnes jediné na Novém Zélandu (nepočítám-li nepatrný kousek křemičitých teras ve Wai-o-tapu).

Ještě v 19. století k největší turistické atrakci patřily bílé a růžové terasy v blízkosti jezera Rotomahana (poblíž Rotorua). Výchozím bodem k prohlídce těchto teras byla Maorská vesnice Te Wairoa rozkládající se na březích blízkého jezera Tarawera. Odsud se plavily lodě s průvodci k terasám. A nad jezery se tiše vypínala sopka Tarawera, která více než půl století odpočívala bez sebemenší známky činnosti. 31. května 1886 se k terasám vydala skupinka turistů vedená hlavním průvodcem Sophia Hinerangi. Toho rána se na jezeře staly dvě neobvyklé události. Při nastupování turistů do člunu se náhle na jezeře vytvořila vlna. Potom, jak se člun plavil po jezeře, potkal na své cestě kanoi, jejíž typ se na jezeře neobjevil posledních 50 let. Pro Maory zjevení kanoe znamenalo osudové znamení a maorský kněz žijící ve vesnici předpověděl blížící se neštěstí. V časných raních hodinách 10. června bylo zaznamenáno několik zemětřesení a hlasité zvuky vycházející jakoby z nitra Země. Vzápětí nato byla obloha ozářena obrovským výbuchem sopky Tarawera. Po pěti hodinách bylo 1500 čtverečních kilometrů pokryto silnou vrstvou sopečného prachu, lávou a bahnem. Tři maorské vesnice zmizely z povrchu zemského, zahynulo 153 lidí, Růžové a Bílé terasy byly zničeny. Sopka Tarawera zůstala rozdělena na dvě části, jezero Rotomaha bylo několikanásobně větší než před výbuchem. Mnoho lidí bylo zachráněno průvodkyní Sophií, která jim poskytla útočiště. Starý kněz, který předpověděl neštěstí, byl uvězněn ve svém spáleném domě a Maoři odmítli jej zachránit. Báli se, že právě svojí předpovědí a svým čarodějnickým uměním výbuch přivolal. Prohlašoval totiž, že orientace vesničanů na turismus a peníze odporuje tradicím a že toto zanedbání starých tradic vzbudilo nelibost u bohů hory. Po čtyřech dnech jej živého ze sutin domu vysvobodili Evropané a převezli ho do sanatoria v Rotorua. Zde ale za týden zemřel, ve věku kolem 104 let.

Terasy v oblasti Orakei Korako hýří všemi barvami podle toho, jaký nerost nebo chemický prvek je na místě zrovna rozpuštěný. Dále jsou zde k vidění bahenní sopky nebo horké prameny.

Vstupné se platí v místní kavárně, pak nasednete na loď, která vás převeze na druhou stranu jezera. Neexistuje žádný pevný jízdní řád, prostě když na zpáteční cestu potřebujete potřebujete loď a ta zrovna není na vaší straně jezera, tak si jednoduše zazvoníte na zvoneček umístěný na molu a loď si pro vás přijede.

Podle informačního letáčku by průměrně prohlídka měla trvat něco kolem hodiny. Ale je to jen na vás, jak dlouho v této pravěké krajině vydržíte, kterým směrem se vydáte na obhlídku, kam se vrátíte, máte dost času na volbu těch nejlepších záběrů pro fotoaparát (pokud ovšem zrovna neprší a není vše zahaleno do mlhy). Na jednotlivých vyhlídkových místech můžete strávit nekonečně dlouhou dobu a představovat si, jak se před vámi procházejí dinosauři a jiná pravěká havěť. A potkat zde dinosaury – žádný problém, vždyť se zde točil dokumentární seriál BBC „Putování s dinosaury“ a nějaká zapomenutá obludka na vás klidně může odkudkoliv vybafnout.

Loď vás vyklopí na druhé straně jezera, přímo u hrany křemičitých teras, které jsou nejkrásnější na Novém Zélandu. Jejich tloušťka se pohybuje od 20 mm do 20 m. Ale to, co návštěvníci mohou vidět a obdivovat (i z kavárny na opačném břehu jezera), je pouze zlomek toho, co zde před vybudováním přehrady bylo – dalších 35 m teras je potopeno v hloubce jezera.

První připomínka neklidného zemského nitra je v podobě gejzíru, který se příhodně nazývá Diamantový. Jeho činnost je značně nepředvídatelná, může trvat několik minut ale také několik hodin. Chrlí vodu do výšky až 8 metrů. Olouš měla štěstí, že jej viděla v činnosti hned po příjezdu, protože při návratu již gejzír spal.

O několik kroků dál narazíte na jeden ze tří stupňů křemičité terasy, který vznikl díky obrovskému zemětřesení v roce 131, kdy naposledy vybuchla největší sopka světa – Taupo. Neuvěřitelné barvy jsou mají na svědomí vodní řasy schopny žít ve vodě až 60° horké. Tyto řasy daly terase i název – Duhová. V okolí Duhové terasy se nachází několik menších gejzírů a také menší jezírko – Hochstetter pool. Jezírko je nazváno po rakouském průkopníkovi – geologovi, který tuto oblast navštívil v roce 1859. Jezírko vybuchlo v listopadu 1954 a až do poloviny roku 1955 chrlilo z útrob Země vodu. Tento gejzír náhle ukončil svoji aktivitu poté, co zde byla zaznamená série podzemních otřesů.

Pět metrů vysoká a 40 metrů dlouhá je část terasy nazývaná Golden Fleece. Má i své Maorské jméno – „Te Kapua“ (Oblak). Tvoří třetí stupeň kaskád, které vznikly v roce 131. Na jejím spodním okraji je funkčních opět několik gejzírů. Celé její okolí je značně nepředvídatelné a v žádném případě se nedoporučuje scházet z udržované cesty.

Horní část Golden Fleece se nazývá The Artist’s Palette. Byla vytvořena hydrotermální erupcí mezi období 14000 – 8000 před naším letopočtem. Dnes se považuje za jednu z nejnebezpečnějších a nejméně stabilních vulkanickcýh oblastí Nového Zélandu. Křemík na některých místech tvoří vrstvu jen 20 mm tlustou.

V oblasti se nachází rovněž jeskyně, jedna ze dvou jeskyní na světě nacházejících se v geotermální oblasti. Její původ je dosud neobjasněn, některé teorie říkají, že vznikla jako důsledek velkého geotermálního výbuchu, jiní si myslí, že byla právě příčinou takového výbuchu. Na jejím dně je smaragdově zelené jezírko, které se nazývá Waiwhakaata (Zrcadlové jezírko). Kdysi sloužilo Maorům při jejich obřadech dospělosti. Dnes je společně s jeskyní samozřejmě jedním z mnoha posvátných maorských míst. O jezírku se také říká, že je to jezírko splněných přání – stačí do jeho vod ponořit levou ruku a něco si přát. Na druhou stranu ale kyselá voda a její chemické vlastnosti propůjčují vodě z jezírka neuvěřitelnou schopnost čistit šperky. Stačí nějaký do vody na pět minut ponořit, občas jej promnout mezi prsty a pak prý máte docela nový kousek. Olouš tyto experimenty nezkoušel, v prvém případě nechtěla přijít o ruku, ve druhém si nedovede sama sundat naušnice.

Vyhlídková trasa vede dál kolem mud pools, ve kterých to bublá a vře tak, že je to zdaleka slyšet. Takové rybníčky vznikají na místech výskytu termálních kapalin, které svým chemickým složením rozkládají povrchové skály na mazlavý jíl. Tento jíl je pak zespodu ohříván a vznikají tak bublající rybníčky. Někdy se vytváří mazlavé kuličky, které pak tvoří základ kužele postupně vznikající bahenní sopky. Aktivita takových rybníčků se liší od množství deště, který zvlhčuje bublající bláto. Mud pools jsou údajně aktivnější během zimního období, protože se díky nižším teplotám vytváří více páry. V důsledku změn vlastností povrchu některé staré rybníčky vysychají, aby se v jejich blízkostí vzápětí vytvořily nové. Toto může někdy zmást turisty, kteří danou oblast již navštívili a zapamatovali si, kde se mud pools nacházejí.

Pro přenocování jsme se vrátili do Taupa a vybrali jsme si kemp na břehu řeky Waikato na území Reid’s Farm, který podle Lonely Planet měl být zadarmo. A je to tak – příjezd do kempu, na obrovskou louku, nebyl ničím omezen, takže stačilo si najít vhodné místečko, rozbalit a postavit stan, uvařit večeři, zalézt do spacáku a ponořit se do spánku. Takhle napsáno to zní strašně jednoduše. Ale první komplikací byly všetečné, drzé a možná i hladové kačeny. Do pěti minut po našem usídlení se jich kolem nás kolébalo bezmála deset. A neplatily na ně žádné výhružné pokřiky a posléze ani házení drobných předmětů, především kamínků, které stejně záhy došly. Takže jsme povečeřeli ve společnosti dotěrného ptactva. Na druhou stranu nutno uznat, že jsme se docela bavili pohledem na kačeny, plavající po proudu řeky, jejímuž proudu nedaleké Huka Falls a úzký kaňon dávaly poměrně velkou rychlost. Takže kačenám, které se chtěly svézt po proudu řeky, stačilo nasednout na hladinu a nechat se unášet proudem. A protože rychlost proudu byla opravdu značná, vysloužily si označení „turbo kačeny.“

Po večeři a nezbytné lahvičce vína jsme zapadli do spacáků připraveni co nejrychleji usnout. V tom nám ale bránil fakt, že přímo naproti našemu stanu měli postaveno své stanové městečko děti ve věku kolem 15ti let. A ti se zrovna netvářili, že by šli co nevidět na kutě. Nakonec asi ve dvě hodiny, po několilka neúspěšných pokusech usnout, se Tom zvedl, že půjde dětem domluvit. Narazil na pravděpodobně jejich vedoucího, který mu vysvětlil, že jsou na místě poslední den a mají večírek na rozloučenou. Ale že budou už brzo končit.

Hodinu na to na ně Tom šel podruhé.

No a potřetí, asi tak ve čtyři, jsme sbalili saky paky, posbírali plavky sušící se na větvích stromu, který se vypínal nad naším stanem, a odjeli jsme o pár kilometrů dál na velké parkoviště nad řekou. Cestou nás trošku zmátli místní silničáři, protože za těch několik málo hodin, které jsme strávili u řeky, stihli vybudovat asi pětikilometrový úsek silnice, na který položili čerstvý asfaltový koberec.

Den dvacátý – Přes Wai-o-tapu na Coromandel (15. března – pátek)

Nepříliš odpočatí po bezesné noci téměř beze spánku a zhruba tří hodinách skorospánku v autě jsme opustili čarovnou krajinu v okolí jezera Taupo, abychom naši návštěvu geotermálního středu Severního ostrova završili pohledem do pravěku v údolí Wai-o-tapu zpestřenou aktivním gejzírem Lady Knox.

Do Wai-o-tapu jsme dorazili ještě před otevírací dobou. Není divu, protože náš nocleh v autě byl časně zrána přerušen projíždějícími vozidly, jejichž hustota postupně rostla společně s vycházejícím sluníčkem. Na parkovišti před vchodem do údolí, který fungoval současně jako pokladna a obchod se suvenýry, jsme si tedy udělali nucenou asi dvacetiminutovou pauzu. Tu jsme využili především k jakž tak uspokojivě provedené osobní hygieně – na přilehlých WC nebyl absolutně problém, a to ani s teplou vodou. Úderem deváté jsme vstoupili do pokladny, zakoupili si vstupenky, zjistili informace o nedaleko se nacházejícím gejzíru a vyrazili na prohlídku údolí, kterému se někdy říká „The New Wonderland“.

Wai-o-tapu je největší oblast povrchové geotermální aktivity na Novém Zélandu. Rozkládá se na ploše 18 čtverečních kilometrů. Návštěvníkům nabízí horké prameny, fumaroly, gejzíry, bahenní sopky, termální jezero. Oblast přístupná turistům tvoří pouze část celého údolí. Zahrnuje ovšem to nejzajímavější, co může údolí nabídnout: Champagne Pool (velký bublající kotel horké vody), The Artist’s Palette (terasa, kterou nejrůznější minerály krášlí mnoha barvami), Lady Knox Geyser, krystaly síry, kouřící útesy a samozřejmě bezpočet kráterů a bublajícího bláta. Více o geotermálních oblastech na Novém Zélandu lze nalézt na stránkách http://www.natureandco.co.nz/travel_and_adventure/sightsee/volcanics/geysers.php3.

Wai-o-tapu je unikátní geotermální oblast mezinárodního významu. Nachází se přímo v centru vulkanické oblasti Taupo, která se táhne z centrální oblasti Severního ostrova, kde se nachází tři aktivní sopky – Ruapehu, Ngauruhoe a Tongario, až k White Island ležícímu 30 km na severovýchod od Whakatane v Bay of Plenty.

V této oblasti se nachází 130 sopečných vrcholů, které zahrnují nejméně 7 hlavních činných kráterů. Nachází se zde velká zlomová linie tvořena Australsko-Indickou zemskou deskou. Na ni obrovským tlakem působí Pacifická deska. Výsledkem je, že se desky navzájem překrývají a působí na sebe obrovským tlakem. Tím vzniká velký zlom. Zlomové linie pak umožňují, aby z hloubi zemské kůry směrem k povrchu stoupalo teplo a vytvářelo tak v krajině geotermální prvky.

Wai-o-tapu je aktivní geotermální oblastí, kde se pod zemským povrchem nacházejí velmi horká pára a voda, na které působí značný tlak. Zdroj tepla – magma se při tom nachází pouze 4 km pod zemským povrchem a pokrývá zhruba 17 čtverečních km. Hydrotermální pole svého nejnižšího místa pod povrchem dosahuje v hloubce asi 400 m a odtud se rozpíná do hloubin zemské kůry. Průměrná teplota zde dosahuje 275 – 320°C. Voda a pára stoupající k povrchu sebou nese nesmírné množství chemických prvků a minerálů.

Oblast je aktivní nějakých 100.000 let a průzkum naznačuje, že celé území by mohlo být starobylým sopečným kráterem nebo zříceným vrcholem sopky. Za posledních 900 let jsou z této oblasti známy 3 velké sopečné výbuchy, které zformovaly největší horké prameny a dvě sopečná jezera.

K životu v tomto drsném prostředí se přizpůsobilo několik chráněných druhů kapradin a jedinečných druhů tea tree. Rozhodující v této oblasti je ochrana unikátního geotermálního prostředí. Velký důraz se klade na rozvoj a údržbu stezek pro pěší tak, aby návštěvníkům byl nabídnut maximální komfort a bezpečí, zatímco okolí je sazaženo minimálně.

Opravdu turistickým lákadlem této oblasti je několik gejzírů, které do několikametrové výšky chrlí hektolitry vody ve více či méně pravidelných intervalech. A tak jsme si při prohlídce čarovného údolí jakoby z pravěku nemohli nechat ujít pravidelné „vystoupení“ Lady Knox Geyser.

Tento gejzír se nachází v těsné blízkosti informačního střediska ve Wai-o-tapu, ale je lepší k němu jet autem, na pěšky je to přece jen trošku daleko. V průvodci Lonely Planet i v informačním středisku jsme se dozvěděli, že každodenní představení začíná přesně v 10:15. No a když jej nestihnete, tak máte smůlu a pokud si tuto „atrakci“ nechcete nechat ujít, musíte si počkat na další den a přijít včas. My jsme na místě byli několik minut po desáté a už se těšili na jedinečný přírodní úkaz. Ale už příchod k samotnému gejzíru nás měl varovat – dlouhé řady turistů, nekonečný barevný had z aut, jejichž směr jízdy a místo k parkování usměrňovali pracovníci parku. Za vstupní brankou nás přivítal amfiteátr s dřevěnými lavičkami umístěnými do půlkruhu kolem sopouchu gejzíru, který byl pro jistotu ještě od návštěvníků oddělen dřevěným plůtkem. Nejlepší místa s nejlepším výhledem na sopouch gejzíru byla již obsazená zvědavými turisty z Japonska a Německa. Olouš se uchytila s kamerou přímo u zábradlí v těsné blízkosti gejzíru. Jak tam tak dřepěla, kameru opřenou o zábradlí, uslyšela za sebou češtinu. Nějaký kluk říkal své partnerce, že mám na kameře velkou baterku. Tak se Olouš otočila a začala se s nimi bavit. Tím jsem je naprosto vyvedla z rovnováhy a ten kluk dokonce prohlásil něco v tom smyslu, že to je hrozné, že člověk nepronese ani slovo česky, aby se někde kolem nevyskytoval další Čech.

Někdy kolem 10:14 přišel k sopouchu jeden pracovník parku, něco dovnitř nasypal z obrovského papírového kornoutu a pak začal mluvit do mikrofonu. Nejdřív nás pozdravil a pak nám vysvětlil, co že to tam nasypal. Bylo to zhruba kilo a půl mýdla. A že mýdlo reaguje s chemickými prvky rozpuštěnými ve vodě v hlubině gejzíru a urychlí tak „výbuch“. A to všechno jen proto, že gejzír přirozenou cestou chrlí vodu zcela nepravidelně a neočekávaně a tak, aby se turisti měli na co koukat (jako by v okolí nebylo plno jiných lákadel), sypou do útrob Země mýdlo.

Nejdříve se ze sopouchu začala valit pěna, postupně to začalo bublat a nakonec se gejzír ukázal v celé své nádheře. Voda stříká do výšky až 20ti metrů a vydrží jí to několik hodin. Pak celý gejzír zase na 24 hodin usne, aby jej druhý den probudili opět pytlíkem mýdla.

Gejzír byl objeven někdy na konci 19.století, kdy v jedné tůňce s teplou vodou, chtěli své prádlo vyprat vězni-dělníci, kteří osazovali část přilehlého Kaingaroa Forest. Mýdlo z prádla ovšem silně reagovalo s chemickými látkami rozpuštěnými ve vodě a náhlý výbuch vody prádlo rozmetal na všechny strany do okolní buše. V roce 1903 byl gejzír oficiálně pokřtěn od lady Knox, dcery novozélandského guvernéra. Lady Knox sama do gejzíru nasypala mýdlo a pojmenovala jej po sobě. Po 30 následujících let gejzír sám od sebe vybuchoval každých 48 hodin. Od roku 1933 mu k výbuchu pomáhají výše uvedeným způsobem. Dnes se používá speciálně připravená biologicky odbouratelná substance a voda na své cestě na povrch překonává 400 metrů.

Z Wai-o-tapu jsme zamířili do Rotorua. Ačkoliv všichni turističtí průvodci a cestopisy uvádějí, že je to jediné místo na Novém Zélandu, kde vás seznámí s historií Maorů a kde na zemském povrchu naleznete na každém kroku známky vulkanické činnosti, neměli jsme v úmyslu se zde zastavovat. Důvod byl prostý – již při odjezdu z Wai-o-tapu nás provázely informační cedule „Links fahren“, což z nám z pochopitelných důvodů na náladě nepřidávalo. Navíc opravdu tato oblast je turisty přímo přetékající.

V okolí Wai-o-tapu (a Taupa samotného) je několik míst s termálními lázněmi. Samozřejmě za příslušný peníz. Inu turisté jsou turisté a vydělávat se na nich musí. To je taky jeden z hlavních rysů Severního ostrova. Na Jižním ostrově není zaměření na turisty a turismus tak znatelný. Ale zpátky k vulkanickým oblastem.

My jsme si našli termální koupání zadarmo. V Lonely Planet jsme objevili nenápadnou zmínku o Kerosene Creek. Na několika tří řádcích je zde včetně mapky popsána cesta k termálnímu potůčku, který na mnoha místech vytváří tůňky, kaskády a vodopády, ve kterých se dá skvěle relaxovat. Voda je tady opravdu teplá, dalo by se říci že dokonce horká. Stojíce na písečném dně Kerosene Creek jste přímo cítili, jak jím proniká teplo. Na takových místech pak člověk nevydržel stát příliš dlouho. Společně s teplou parou do vody pronikají rozpuštěné nerosty a chemické prvky a propůjčují vodě specifické vlastnosti. Na okraji největší tůně potůčku byla do písečného dna zabořena cedule s varovným nápisem, že se v potoce nedoporučuje plavat a hlavně ne ponořovat hlavu pod vodní hladinu. Taky se nedoporučuje do vody vstupovat s jakýmikoliv šperky, především stříbrnými.

V okolí potoka jsme strávili asi hodinku, užívali se teplounké vody a sluníčka nad hlavou. A když se největší tůňka naplnila cachtajícími se německými dětmi a jejich rodiči, rozhodli jsme se tuto idylu opustit. Vrátili jsme se o několik kroků proti proudu potůčku a tam jsme si našli vlastní tůňku skrytou v trávě.

Z této kouzelné krajiny se nám moc nechtělo a tak jsme se po návratu k autu vydali na další průzkum. O několik kilometrů dál jsme autem přejeli most, který překlenoval Kerosene Creek. Nedalo nám to a opět jsme se pustili k potůčku. K našemu údivu jsme narazili na několik kráterků, ze kterých stoupala pára. O pár kroků dál bylo několik dalších děr do země, ve kterých to hučelo, syčelo a bublalo. Taky tu bylo několik malých bahenních sopek. A celé okolí hrálo všemi barvami – žlutá, růžová, bílá a červená tady vytvářely barevnou a sírou zapachájící mozaiku. Prostě se před námi objevilo takové malé Wai-o-tapu, kde jste se dostali do bezprostřední blízkosti geotermálních jevů.

Od pravěkem dýchajícího okolí Kerosene Creek jsme přes městečko Rotorua pokračovali dál na sever k městu Tauranga. Na oběd jsme se zastavili u jezera Rotorua, kde jsme spořádali skoro celé grilované kuře, které jsme si koupili na benzince. V městě Tauranga jsme doplnili zásoby na večer, moc jsme to nepřeháněli, protože nás čekala poslední noc na Novém Zélandu. Ale neodolali jsme lákaní Wine Shopu. Tam jsme si koupili láhev místního portského a těšili se na poslední večer.

Měli jsme namířeno na Coromandel Peninsula, na Hot Water Beach. Tato pláž je proslulá tím, že si zde v písku můžete vyhrabat jamku, do které prosakuje termální voda. A máte termální koupel jen sami pro sebe. Jediným předpokladem je, že je zrovna odliv. Ačkoliv jsme spěchali, jak se dalo a jedinou kratičkou zastávku si udělali na Waihi Beach, odliv jsme nestihli. Když jsme dorazili na místo, příliv právě zaplavil poslední zbytky pláže, kde se dala vyhloubit jamka. Podél celé pláže jsou rozmístěny výstražné cedule, které varují před zpětnými proudy, které vznikají při přílivu. A taky je na nich v krátkosti zobrazen a popsán návod na „záchranu“. Když jsme se zklamaně vraceli k autu, málem jsme navíc přišli o foťák. Jak jsme se tak totiž procházeli po pomalu zaplavované pláži a nacházeli ukryté lopaty a rýče, odložili jsme si foťák na velký balvan zabořený do písku. Olouš se s kamerou pustila trošku dál do moře, Tom dále prozkoumával pláž pomalu se nořící do vody. Najednou přišla trošku větší vlna, Olouš skončila po pás ve vodě, ale Tom obřími skoky zachraňoval foťák. Podařilo se a dokonce ani kamera blimbající se Oloušovi na rameně nebyla zasažena.

Pár kroků od Hot Water Beach byl místěn kemp, kde jsme na naši poslední novozélandskou noc zakotvili. Kemp měl i své vlastní termální lázně, které jsme si samozřejmě nenechali ujít. Ve skutečnosti to bylo několik samostatně vybudovaných bazénků, každý byl umístěný v místnosti asi tak 3x4 metrů a voda byla do nich přiváděna potrubím z nedalekého pramene. Později jsme zjistili, že pramen začínal přímo za naším stanem.

Po večeři, ke které jsme spořádali téměř všechny zbytky, jsme popadli poslední láhev (Novozélandské portské zakoupené v Tauranga) k tomu naše termohrníčky a vyrazili ještě jednou na Hot Water Beach. Ne že bychom si mysleli, že by ustoupil příliv (koneckonců nám na recepci řekli, že odliv bude vrcholit někdy ve dvě ráno), ale obrovské balvany na pobřeží přímo lákaly k posezení. Navíc přílivových vln v hojné míře využili surfaři. Tak jsme tam tak seděli, popíjeli dobroučké vínko, kochali se pohledem na surfaře, až nakonec sluníčko zapadlo a kolem nás se rozprostřela tma.

Kouzelné údolí Wai-o-tapu

Vše o geotermálních oblatech na Novém Zélandu si můžete přečíst na http://www.geyserland.co.nz.

Vstup do údolí je přímo naproti pokladně. Hned za dveřmi překročíte horký potůček, který se jmenuje jak jinak než Wai-o-tapu. A téměř okamžitě se před vámi objeví první kráter. Cestička vedoucí nás v těsné blízkosti nejrůznějších kráterů je lemována podivuhodně vyhlížejícími krystaly síry kolem nichž vystupují na zemský povrch vířivé oblaky páry.

Krátery v čarovném údolí Wai-o-tapu dosahují až 45 m v průměru a 12 metrů hloubky. Některé jsou zaplněny vařící vodou a ve většině z nich se nacházejí četné usazeniny krystalů síry pocházející z výparů. Většina kráterů vznikla v průběhu posledních 900 let. Na jejich vzniku se podílela silně kyselá voda, která pramení v hlubinách Země. Chemická reakce pak má za důsledek propadnutí zemského povrchu.

Po celou dobu pobytu v údolí jste obklopeni nejrůznějšími geotermálními projevy – krátery, gejzíry, sirné výpary a krystaly, vařící a bublající voda, bahenní sopky, apod. Občas jste také naprosto obklopeni všude přitomnou parou a sirným zápachem, tak charakteristickým pro geotermální oblasti.

1. Devil’s home – je názorným příkladem kráteru, který vznikl propadnutím zemského povrchu.

2. Dalším v pořadí byl Rainbow Crater připomínající spíše obrovskou jeskyni. Ta je většinou naprosto zahalena do oblaků páry, které vycházejí z puklin jejích stěn i z celého okolí. A když se k tomu přidá počasí po celonočním dešti, připadáte si jako v pekle. Své jméno dostal kráter od množství sirných krystalů, jejichž žlutá barva září na stěnách kráteru. Zabarvení duhy připomínají červené, fialové a bílé žilky, které protkaly sirnou žlutou jako nitky ve vyšívání. Na samém dně je na povrchu vařící vody vidět olejová skvrna.

3. Thunder Crater – vznikl propadem v roce 1968 a názorně ukazuje, po jak nestabilním povrchu se pohybujeme. Divoce vařící voda na jeho dně má za následek erozi stěn krátera a díky jejímu zlověstnému burácení je kráter slyšet již z dálky.

4. Devil’s Ink Pot – je několik bahnitých jezírek, v nichž to bublá, klokotá a vře. Hezírka připomínají spíše hrnce vařící čokolády. Vysoko stříkající a daleko se rozprskující vařící bláto nutí člověka k zamyšlení, jaké teploty je třeba k dosažení takového efektu.

5. Artist’s Palette – tato část hýři všemi možnými barevnými odstíny, jaké si člověk jen může představit. Nacházejí se tady horká i studená jezírka a syčící fumaroly. Barvy se v čase mění, vše záleží na tom, který chemický prvek zrovna převládne. Barvy jsou téměř fosforeskující a v kombinaci se všude přítomnou parou a syčením propůjčují celému území nádech tajemnosti.

6. Opal Pool – dozelena zbarvený siřičitý pramen nacházející se na konci křemičité terasy. Z tohoto místa krásně přehlédnete většinu terasy a při dobré viditelnosti lze v dálce zahlédnout Ohaki geotermální elektrárnu.

7. Od Opálového jezírka vás dřevěný chodník převede přímo středem křemičité terasy na její druhou stranu. Celá stezka tudy vede přes abnormálně nestabilní povrch pokrytý tenkou vrstvou neustále proudící vody.

8. Primrose Terrace – jedná se o největší křemičitou terasu na jižní polokouli. Toto prvenství získala po ničivém výbuchu Mt Tarawera v roce 1886, který zničil Pink and White Tarraces. Po terase stéká voda z nedalekého Champagne pool. Je v ní rozpuštěn křemičitan vápenatý, který tvoří hlavní „stavební“ prvek terasy. Po odpaření vody z povrchu terasy se křemičitan usazuje a pomalu tak buduje další vrstvy terasy.

9. Jean Batten Geyser – na polovině své cesty přes křemičitou terasu potkáte dva gejzíry. Jean Batten Geyser je pojmenován po známém pilotu - rodáku z Rotorua, který Wai-o-tapu navštivil v roce 1931. Voda stříká až do výšky 3 metrů, ale pouze když fouká silný jižní vítr.

10. Posvátná stezka - když překonáte křemičitou terasu, cesta vás zavede do bushe. Procházíte kolem místa časného osídlení, které rozpoznáte podle rostoucího rododendronu. Stezka je považována za posvátnou, protože v její blízkosti se nachází pohřebiště. (Už jsem se divila, že na tak obrovském území nebude nic posvátného.) Stezku lemují stromy Manuka a Kanuka, což jsou vlastně tea tree, které rozhodně nemůžete minout, protože jejich vůně je naprosto nepřehlédnutelná.

11. Panoramatický výhled – z tohoto místa je nádherný výhled na celou spodní část údolí. Na obzoru je možné za dobré viditelnosti vidět lidmi vysázený borovicový les Kaiangaroa, největší na jižní polokouli. Uprostřed obrázku vidíte Frying Pan Flat a za ní se rozkládá termální jezero Ngakoro.

12. Z vyhlídky sestoupíte k Bridal Veil Falls – na konci křemičité terasy je schod na němž usazeniny září všemi barvami, které má na svědomí přetékající Opal Pool. Terasu máte přímo na dosah ruky a kdybyste tady stáli dostatečně dlouhou dobu, určitě byste viděli, jak vám narůstá před očima. Voda odtud pokračuje korytem mělkého potůčku dál na jih, až do jezera Ngakoro.

13. Wai-o-tapu Geyser: Nedaleko od Bridal Veil Falls potkáte další z mnoha gejzírů – tento nese název celé oblasti. Je aktivní pouze v případě, že je nízká hladina vody a stříká do výšky až 3 metrů v intervalech od 2 do 8 hodin.

14. Alum Cliffs – najednou se ocitnete přímo u kamencových útesů a šlapete po neupravené stezce, přímo po okraji Frying Pan Flat. Útesy byly údajně zformovány pradávnou řekou. A opět to všude kolem vás vře, bublá, syčí a hučí, samozřejmě doprovázeno nezbytným zápachem zkažených vajíček.

15. Frying Pan Flat – předpokládá se, že se jedná o pradávný kráter, v současné době vyplněný usazeninami. Nevím proč, ale právě tady jsme si asi nejsilněji uvědomili sílu Země a fakt, že se pohybujeme po značně nestabilním povrchu. Přímo pod vašima nohama bublá jedna díra do země vedle druhé a vy nevíte, odkud to na vás zrovna vychrlí v lepším případě páru, v tom horším přímo vařící vodu.

16. Oyster Pool – cestou k jezeru Ngakoro jsme se pokochali tímto jezírkem, který si své jméno vysloužil neobvyklým tvarem a jakoby krajkovým okrajem. Je to siřičité jezírko umístěné na nestabilním povrchu, takže se nedoporučuje zacházet k němu blíž a opouštět stezku. Ačkoliv by člověk předpkládal, že voda bude zářivě žlutá, její barva naopak připomínala zelený opál.

17. Sulphur Cave – jeskyně plná síry a nezničených nádherně utvářených krystalů, které vznikají ochlazením horkých siřičitých výparů na převislých útesech. Přístup k jeskyni je zakázán, hrozí propadnutí ale také opaření. Když jsem se snažila k ní přiblížit tak, abych měla co nejlepší záběr, cítila jsem, jak mi země přímo pod nohama sálá teplem. Nakonec jsem zjistila, že jsem si stoupla přesně nad jednu z mnoha dír, ze které ucházela pára. Druhá jeskyně plná krystalů ze síry nás ještě čekala, to jsme ale v té době ani netušili (viz. 24)

18. Vodopád u Lake Ngakoro – potůček provázející nás celou cestu přes čarovné údolí nakonec dospěl ke svému cíli (my ještě ne) a přes skálu se řítil do termálního jezera Ngakoro. Jezero vzniklo erupcí před asi 970 lety. Na východním břehu stoupající pára je neklamným důkazem toho, že okolí je zde stále aktivní.

19., 20. Procházka přirozeným bušem vás vede skrz obrovské stromy Kanuka. Najednou se před vámi za bezpečnostním plotem objeví bílé a žluté kopečky, o kterých si v průvodci přečtete, že se jedná o kopečky síry. Hromádky vznikaly pod vodní hladinou a byly objeveny v padesátých letech minulého století, kdy se zde započalo se stavbou silnice na východ a krajina byla odvodněna. Po objevení hromádek síry se stavba silnice přesunula o několik kilometrů dál a tento neobvyklý přírodní úkaz byl zachován.

21. Opět jsme po dřevěném chodníku a kolem Bridal Veil Falls překročili křemičitou terasu a najednou se před námi z páry vynořil čarovný okraj Champagne Pool. Tento termální pramen je největší v celé oblasti, v průměru má 60 metrů a stejně tak do hloubky. Teplota v něm dosahuje 74°C. Své jméno dostal zásluhou miliónů bublinek, které neustále stoupají na vodní hladinu. Ty má na svědomí oxid uhličitý deroucí se na povrch ze zemské hlubiny. Jezírko bylo vytvořeno hydrotermální erupcí před 900 lety. Procházet se po jeho břehu je poněkud zábavné a napínavé, protože jezírko samotné je neustále zahaleno do oblaků páry. Stačí ale lehké zavanutí větru a vy můžete vidět jeho modrozelenou hladinu neustále zčeřenou miliony malých bublinek. Procházíte se po okraji tvořeným bílými, žlutými, červenými usazeninami, které kolem modrozeleného oka jezera uprostřed vytvářejí krajkový lem. Ve vodě jsou rozpuštěny minerály jako zlato, stříbro, rtuť, síra, arsen, talium, antimon a další.

22. A čeká nás procházka po povrchu Měsíce. Šedý a temný povrch, místy narušen roztodivnými uskupeními šedých skal mezi kterými se nachází Inferno Crater. Na jeho dně se nachází divoce bublající bláto. Ještě docela nedávno se tento kráter proslavil erupcemi chrlícími bahno až do výšky 20ti metrů. Je to velmi hluboká temná díra, kdy pohled do ní připomíná pohled do samotného sídla vládce pekel – Lucifera.

23. Bird’s Nest Crater – v dírách, které lemují stěny tohoto krátera, hnízdí několik druhů místnoho ptactva. Teplo stoupající ze dna krátera vytváří výborné podmínky pro zrání vajíček.

24. Na stěnách jeskyně se nad otvory, kterými stoupají sirné výpary, vytvořily nádherné krystaly síry, které tvoří neobvyklé útvary, které daly název celé jeskyni – Sulphur Cave. Je to již druhá jeskyně takového typu v průběhu naší procházky čarovným údolím (viz.17). Na stěnách jeskyně je mnoho barevných skvrn, které vypadají jako cákance od malíře. Napravo od jeskyně se nachází několik chloridových jezírek, ve kterých se údajně dá vařit.

25. Devil’s bath – asi nejpodivněji zbarvené jezírko, jaké jsme v oblasti viděli. Vypadá to, jako byste do misky s mlékem nasypali křiklavý zelený prášek. Barva jezírka vás doslova udeří do očí. Zelený odstín vody je důsledkem arzénu, který je v ní rozpuštěn. Čím zelenější voda, tím více této látky je v ní obsaženo.

(Pozn.: Po zhlédnutí britského dvojdílného filmu „Ztracený svět“ jsem zjistila, že se natáčelo taky tady. Naprosto jasným a nevyvratitelným důkazem byl záběr na cestovatele prchající před pterodaktyly přes Artist’s Palette až na břeh Champagne Pool.)

Den dvacátý první – Od Cathedral Cove zpět do Aucklandu, odlet (16. března – sobota)

Poslední den našeho pobytu v zemi plné krás a zázraků, v zemi, kde jeden den můžete lyžovat na ledovci, pak se projít pralesem a večer se utábořit na břehu moře a třeba si v něm zaplavat.

Den jsme začali brzy, protože jsme chtěli navštívit Cathedral Cove a pokud by nám to čas dovolil, tak ještě i Cook’s Beach, která je známá především tím, že zde přistál James Cook při své objevitelské plavbě.

Cestu z kempu do Hahei, městečku na jehož okraji se nachází podivuhodný výtvor přírody – vápencová Cathedral Cove, nám zpestřilo stádo kravek, které zrovna přecházelo silnici. V Hahei je nádherná zlatá pláž, ze které vede pobřežní track až ke Cathedral Cove. Ten ovšem trvá několik hodin (podle informačních tabulí), na což jsme již čas neměli. Čekalo nás totiž ještě sbalení stanu a všech ostatních věcí a to tak, aby se vše vlezlo do dvou batohů. A do Aucklandu to vypadalo na aspoň dvouhodinovou cestu

Popojeli jsme tedy na záchytné parkoviště zhruba v polovině cesty ke Cathedral Cove. Odtud vedou dvě cesty – jedna pod útesy a druhá nad nimi. Ta horní je samozřejmě delší. Vzhledem k nedostatku času jsme si vybrali tu kratší – pod útesy, a doufali jsme, že budeme rychlejší než příliv, který sice již začal, ale ještě ani zdaleka nedosahoval svého vrcholu. Bohužel jsme rychlejší nebyli a ke Cathedral Cove jsme to nestihli. Do cesty se nám postavil záliv již téměř zaplněný vodou, která poměrně rychle stoupala.

Ke Cook’s Beach jsme to už nakonec nezkoušeli a odjeli jsme zpět do kempu. Zlikvidovali jsme poslední zásoby jídla (kuřátko od Taupa s rýží a k tomu nějaké ovoce), sbalili stan, nacpali vše do batohů a naposledy se podívali na záliv, na jehož břehu jsme strávili naši poslední noc. Přitom jsme zjistili, že několik kroků za naším stanem vyvěrá ze země horký pramen, zdroj horké vody do kempových lázní a pravděpodobně stejný pramen, který má na svědomí proslulost Hot Water Beach (na fotografii se pára z tohoto pramene projevila mlžným závojem v pravé části snímku). Odjezd nám trošku zněpříjemnilo zjištění, že máme poškozený zámek na levých předních dveřích. Nějak jsme si nedokázali uvědomit, kdy naposledy jsme tyto dveře otevírali klíčem, ale nakonec jsme usoudili, že to bylo u Craters of the Moon. A možná právě onu památnou noc, kdy jsme byli hlučnými puberťáky vypuzeni z kempu na břehu řeky Waikato u Huka Falls, se nám někdo pokoušel dostat se do auta. Nic se nám naštěstí neztratilo a poškození zámku také nebylo na první pohled patrné. Tak jsme tedy s malou kaňkou na duši odjeli do Aucklandu.

V Aucklandu naše první kroky vedly do backpackeru, kde jsme před třemi týdny začínali naše putování. Zůstalo nám totiž něco málo plynu v bombě na vaření a taky nějaké konzervy a jiné užitečné věci pro turisty. Protože se jednalo o horolezeckou základnu, tyto věci jsme jim nechali, určitě se jim budou hodit. Očividně jsme jim tím udělali radost, asi se jim nestává každý den, že jim tam někdo přiveze asi třetinu nevyužité bomby na vaření.

Od backpackeru jsme odjeli k naší půjčovně vrátit věrně sloužícího Chryslera – Žabáka. V půjčovně nám objednali taxi, to abychom se měli jak dostat na letiště, a po vyřízení posledních formalit souvisejících s vrácením auta, jsme nasedli k naší poslední cestě (aspoň prozatím) po silnicích Nového Zélandu. Řidič byl z ostrova Samoa a zjistili jsme, že je celkem povídavý. Teda za naši stranu se s ním bavil Tomáš, na Olouš pomalu padal smutek z konce toulání po kouzelném ostrově, vlastně dvou ostrovech, ale co - každá pohádka musí někdy skončit.

Na letišti jsme poslední dvě hodiny strávili v letištní hospůdce, popíjeli pivko (ukázalo se, že na letišti bylo nejlepší pivo z celého Zélandu), koupili knížku s fotografiemi Nového Zélandu a dokonce se nám podařilo utratit poslední drobné. A to způsobem velmi podobným, jako když jsme kupovali bombu na vaření. U baru, již v bezcelní zóně, jsme si koupili již poslední pivo, kdy cena dělala něco přes 9 NZ dolarů. V naší peněžence ale bylo jen něco málo přes 8. Tak jsme se smutně zatvářili, že holt si budeme muset na pivo nechat zajít chuť a chystali se k odchodu. Jenže hodná paní za pultem ani nemrkla okem, shrábla vysypané drobné do klína a začala obsluhovat další. Asi opravdu tady pár centů sem nebo tam nehraje roli.

Po startu letadla jsme se ještě nějakou chvíli smutně dívali za mizejícím pobřeží země, kde se krajina mění jako mávnutím čarovného proutku, kde na celodenním tracku třeba nepotkáte ani živáčka, kde se bez obav můžete koupat kdekoliv v moři, kde se lidi na vás usmívají a dokonce vám radí, abyste si zničili pas a mohli tam zůstat. A pak už se pod náma rozkládalo nekonečné moře a nás čekalo Sydney, ale to už je o něčem jiném.

Tipy na cestu

Cestování

Rozhodnete-li se NZ procestovat autem, využijte informací na internetu. Na něm má své domovské stránky minimálně 40 autopůjčoven (jejich seznam mohu poskytnout). Není nic pohodlnějšího, než si z tepla domova vybrat auto, ktere se má stát věrným služebníkem na vaší cestě po Novém Zélandu. Na stránkách www.purenz.com existují odkazy na 260 autopůjčoven, malých i velkých, operujících pouze na jednom z ostrovů nebo na obou ostrovech. Potom stačí pár mailů a určitě si vyberete, co vám bude vyhovovat. Jste-li zvyklí při řízení poslouchat rádio, vemte si s sebou svoji oblíbenou muziku na kazetě. Radiový signál není všude zas až tak dobrý, někde není vůbec.

Ceny aut začínají podle sezóny na NZ$ 25. Kvalita je různá, z mnoha cestopisů se dovíte o řadě problémů, která vás u půjčeného auta, především v nižší cenové kategorii, mohou nepříjemně překvapit. My jsme měli k dispozici Chrysler Neon z roku 1996 s automatickou převodovkou, elektrickými zpětnými zrcátky, klimatizací, elektrickými předními okny, ABS. S autem jsme za celou dobu neměli nejmenší problém a byli jsme s ním maximálně spokojeni.

Existují autopůjčovny, které mají své pobočky na obou ostrovech. Odpadá tak problém s přepravou půjčeného auta mezi ostrovy. Tyto půjčovny fungují tak, že na Severním ostrově máte auto z vybrané kategorie, při trajektu jej necháte na parkovišti a na druhém ostrově si vyzvedete jiné auto z téže kategorie. Výhodou této služby je, že ušetříte nemalý peníz za trajekt.

Kdo raději cestuje stopem, tak ten podle slov našich známých, nemusí mít na Novém Zélandu obavy, že by zůstal někde příliš dlouho a bez pomoci. Jediné úskalí je v tom, že když se budete pohybovat v méně obydlených oblastech (např. v okolí MtCook), může se stát, že se někam nedostanete zrovna podle plánu.

Další možností je zakoupit si autobusový přestupní lístek. Tady zase platí, že se dostanete pouze tam, kam jezdi autobus. A dál stopem nebo pěšky. Veškeré informace se dají najít na internetu.

Cestovat vlakem může být také docela zajímavé. Železniční síť není ovšem nikterak hustá. Dá se říct, že tady funguje celkem jedna železnice ze severu na jih a druhá z jihu na sever (samozřejmě mezi oběma ostrovy). Zážitkem by mohla být cesta z Christchurch na východním pobřeží Jižního ostrova do Greymouth na západním pobřeží Jižního ostrova. Tato trať se nazývá Tranz Alpin (http://www.tranzscenic.co.nz) a vede středem Jižního ostrova, kde přes Arthur's Pass překonává Jižní Alpy. Tato trať je považována za jednu z nejmalebnějších železnic na světě.

Internet vám může posloužit i při rezervaci lodního lístku na trajekt. Mezi oběma ostrovy existuje denně několik lodních spojení, které poskytují dvě lodní společnosti. Na jejich domovských stránkách (http://www.interislandline.co.nz) lze najít kromě lodního řádu taky přehled cen a slev. Obecně platí, že čím dříve si rezervujete lodní lístek, tím vyšší máte slevu. A to nemalou. Na druhou stranu jste pak vázáni přesným termínem odplutí trajektu a prostě jej musíte stihnout. To se ovšem může ukázat jako problém, protože až budete na Novém Zélandu, zjistíte, že je tam tolik věcí k vidění a tolik sportovních aktivit, že nebudete vědět, čeho se dřív vzdát a pevný termín trajektu může být těžkým limitujícím faktorem.

Mapy a orientace

Používali jsme mapy Jason a využívali jsme mapek v průvodcích AA, což je novozélandský klub motoristů. Slušnou a podrobnou automapu s vrstevnicemi, na jaké jsme zvyklí v Evropě, jsme neobjevili. Velmi podobnou jsme viděli až na konci našeho putování po Jižním ostrově v informačním středisku v Motueka. Byla dostatečně podrobná, ale vrstevnice neměla a serpentýny, které nás po cestě několikrát zdržely, rovněž nezobrazovala. Navíc byla o Aucklandu a okolí. Nejvíc se nám ale osvědčili mapky v průvodci Lonely Planet.

Při putování v horách a národích parcích se nějaké mapy rozhodně hodí. První sbírku map, plánků a informačních brožurek jsme nashromáždili ještě na letišti. Zcela zdarma na vás čekají v informacích. Dalšími úlovky jsme se mohli pochlubit především z trajektu, na lodi totiž nechyběla skvěle zásobená přepážka informačního střediska.

Ve všech horských a turistických oblastech, čili všude tam, kde se nacházejí tracky, se na informačních střediscích dají sehnat orientační plánky nebo mapky s podrobným popisem treku. Navíc veškeré cesty v terénu jsou perfektně značeny. A vzhledem k tomu, že většinou vede pouze jedna cesta k vytčenému cíli a druhá zpátky, není téměř možné zabloudit.

Bydlení

Ubytování je ten nejmenší problém. Kdo dává přednost střeše nad hlavou, tak má na výběr mezi několika možnostmi. Oblíbené jsou tzv. backpackery, což jsou turistické ubytovny, kde se cena pohybuje od NZ$ 20. Podle vybavení backpackeru můžete bydlet v místnosti s deseti dalšími lidmi nebo jen po dvou. V každém případě je to dobré místo pro setkání s ostatními cestovateli a pro výměnu zážitků, zkušeností a tipů. Přehled backpackerů se dá najít i na webu, kromě toho průvodce Lonely Planet u každého místa podává přehled o ubytovacích možnostech větně cen (které se od skutečnosti mohou ale drobně lišit).

Střechu nad hlavou vám poskytnou i kempy, o kterých se více rozepisuji v kapitole 3 a 4.

Spojení do Čech

Spojení s domovem a známými není problém. V každém větším městečku je aspoň jedna internetovská kavárna a většinou na informačních střediscích je alespoň jeden volně přístupný (samozřejmě za příslušný, ne příliš velký peníz) terminál.

Pokrytí území Nového Zélandu signálem mobilního operátora je velice sporé, přece jen v horách (které jsou tady na každém kroku) to zas až tak dobře nejde. SMS do Čech stojí 20 centů a není problém si pořídit Vodafone SIM kartu.

Lachtan nebo tuleň?

Zvířata, o kterých se budete domnívat, že se jedná o tuleně, jsou ve skutečnosti lachtani (anglicky je pro obě výraz "seal"). Mohlo by se zdát, že mezi těmito dvěmi zástupci živočišné říše není žádný rozdíl. A přece, a to jsme zjistili až po návratu do Čech, kdy jsme byli celí nesví, že nevíme, co jsme tam vlastně potkávali. Takže - hlavní rozdíl je ten, že tuleni zijí na severní polokouli a lachtani zase na jižní. Takže je jasné, že na Novém Zélandu tuleně nepotkáte, jedině v ZOO. Dalšími rozdíly jsou: lachtani mají nenápadné ušní boltce, špičatý šňupáček a zadní ploutve dokaží ohnout tak, že po nich mohou chodit. Všechny tyto znaky u tuleně chybí.

Pitná voda

Cestovatel na Novém Zélandu nemusí mít obavy před žízní. Všechny kempy samozřejmě disponují zdrojem pitné vody. Nechcete-li ovšem být odkázáni pouze na pitnou vodu v kempech, především v DOC kempech a v horských chatách to může být problém, můžete si ji koupit v obchoďáku, třeba v pětilitrovém balení. Nocujete-li na treku (ať už v hut nebo na místě vyhrazeném pro stany), i tady se obvykle nachází zdroj pitné vody. Většinou to bývá jen sud s dešťovou vodou, nebo kohoutek s trubkou beroucí vodu z nedaleké říčky. Takovou vodu je lépe pak buď převařit nebo použít desinfekční tablety. Proto si je raději vemte s sebou.

Odkazy na webu a jiné prameny turistických informací

Naprosto nezbytným průvodcem jsou dle našeho názoru průvodci z edice Lonely Planet (www.lonelyplanet.com). My jsme použili dva z nich – New Zealand (což je naprostá nezbytnost a nedáme na něj dopustit) a Tramping in New Zealand. Dále jsme inspiraci čerpali z průvodců edice Meridian a Berlitz.

Naprosto neocenitelným pomocníkem se ukázal Internet. Cestopisy zveřejněné na Seznamu byly velmi inspirativní. Dále uvádím jen některé odkazy (většinou anglicky psané), na desítky dalších se dá proborourat z těch zde uvedených.

http://www.vnz.co.nz - kromě nádherných fotek obsahuje krátké komentáře k dané oblasti, včetně přehledné mapy

http://www.halmac.co.nz/ - stránky „naší“ prodejny aut, od které jsme měli půjčeného Chryslera

http://www.wises.co.nz/street_search.asp - odsud se dá po částech stahnout celá mapa NZ

www.doc.govt.nz – Ministerstvo ochrany životního prostředí, velmi dobrý zdroj informací

http://www.doc.govt.nz/Explore/002~Tracks-and-Walks/index.asp - tohle jsem uvedla samostatně, jako dulezitou informaci, neboť to obsahuje popisy tracků a walks

www.novyzeland.cz – stránky české cestovní kanceláře Bemet, které se v průběhu posledního roku několikrát změnily. Stále ale ještě se zde nalézají snad jediné česky psané ucelené informace o Novém Zélandu a o všem, co souvisí s vycestování do této vzdálené země

www.purenz.com – zajímavé stránky se spoustou dalších odkazů a s dobrými popisy všech oblastí. Orientace v nich je možná také s využitím vyhledávací služby.

www.nz.com/tour/index.html

www.jasons.co.nz - tady to potřebuje trochu trpělivosti, protože informace o oblastech jsou naprosto dokonale ukryté, ale jsou zde hodně dobré tipy. Je možno opět využití vyhledávací služby.

www.designertravel.co.nz http://ptnr1.away.com/places/australia_south_pacific/new_zealand/index.adp

http://url.co.nz/cgi-bin/searchnz.cgi?category=tour - tady je hromada dalších odkazů na stránky o N.Z.

www.historic.org.nz - trocha historie nezaškodí a je zde řada dalších zajímavých informací, které jsme se dozvěděli až po návratu domů

http://url.co.nz/nzl.html

www.nelsonnz.com/trails

www.tourism.net.cz – zdroj dobrých informací o jednotlivých oblastech

http://www.newzealand-escape.com/ - plus přehršel dalších, na které se dá dostat z výše uvedených stránek.

http://www.natureandco.co.nz/index.php3

Omlouvám se za případné neexistence uvedených odkazů, ale uvádím stav, který platil na jaře 2002. Občas se člověk v této hromadě informací naprosto totálně ztratí, ale dozví se opravdu hodně.