Kolem MtTaranaki k Wellingtonu

Z naseho kempu jsme po lehké snídani vyrazili dál k New Plymouth. Po nekolika kilometrech jsme z SH3 odbocili smerem na Pukearuhe, odkud jsme chteli vyrazit na procházku k bílým útesum. Tyto útesy dominují celému pobrezí na sever od New Plymouth a obsahují morské sedimenty o stárí az 2 mil let. Podél pobrezí tam vede turistická stezka lemovaná bílými vápencovými útesy, které se príhodne jmenují White Cliffs. Vzhledem k tomu, ze stezka je podél pobrezí, tak je prístupná pouze za odlivu, no a my jsme tam byli, kdyz zrovna zacínal príliv. Navíc na zacátku stezky byla informacní cedule o tom, ze cást stezky je ode dneska uzavrena kvuli rekonstrukci. Takze jsme se jen chvíli kochali hucícím príbojem a po chvíli pokracovali zase dál na jih k New Plymouth a MtTaranaki/MtEgmont (2518 m.n.m.). Docela dobrá stránka s odkazy o MtTaranaki je na http://www.tourismtaranaki.org.nz/.

K této sopce, dnes jiz povazovanou za vyhaslou (naposledy vybuchla pred 350 lety - Lonely Planet), jsme se tedy blízili od severu a namírili jsme si to do North Egmont, kde se nalézalo informacní stredisko DOC. Cestou se vrchol sopky a dalsí okolní kopce halil do neprostupných mraku. Ríká se o ní, ze kdyz clovek vrchol nevidí, tak prsí, a kdyz ho vidí, tak prset bude. Cestou ze severu jsme vrchol nevideli a neprselo, a kdyz jsme se k ní blízili z opacné strany, tak v mracích uz nebyla a presto neprselo. Tak nevím. Kazdopádne je okolí hory a hora samotná dle mnoha pramenu jedním z nejdestivejsích míst na Novém Zélandu.

V tesné blízkosti informacního centra se nalézala tolik nezbytná mapa okolí s popsanými a zakreslenými celodenními nebo vícedenními tracky a krátkými procházky v casových délkách od pul hodiny do 4 hodin. Vybrali jsme si jednu hodinovou pralesem, ale za necelých 40 minut jsme byli zpátky u auta. V pralese je vlhko, sero, zeleno, sem tam pípne nejaké ptactvo, stromy jsou porostlé mechy a lisejníky, které z vetví visí dolu jako záclony. A kolem vás nekde v nekonecné zeleni zurcí potucek...

To bylo nase první seznámení s údaji o délce tracku a walks, které nejsou podávány v kilometrech ale hodinách/minutách. Kilometry totiz v podmínkách Nového Zélandu nejsou jednoznacné, protoze 5 kilometru v lese se dá ujít za hodinu ale 5 kilometru v horách jdete treba i ctyri. Kazdopádne casové údaje jsou podávány se znacnou rezervou (az na Abel Tasman NP), pro Cecha to znamená odecíst tak tretinu z daného casu a má reálnou dobu. Mozná ale jsou tak nadsazené taky proto, ze kazdou chvilku se clovek zastaví a fotí nebo se jen tak kochá.

Po návratu k autu se Olous jeste rozhodl získat na informacním stredisku seznam DOC kempu, které nestihl vytisknout z Internetu jiz pred odjezdem (viz DOC a kempy). Paní na informacním stredisku pod MtTaranaki/MtEgmont se ale bohuzel tvárila, jako ze o nejakém seznamu DOC kempu v zivote neslysela. Ale nelenila, a i kdyz ji Olous vyrusila, kdyz si zrovna nesla teplý obed (upecenou slaninu a rajce), tak zavolala své kolegyni do jiného infocentra. A ta jí prozradila, ze ten seznam je na DOC intranetu. Tak se paní rozhodla, ze Olouse posadí za pocítac ve své kancelári a ze si potrebné kempy má Olous sama najít. Pripojení ale meli pres radio, proto bylo pomalé jak snek a natazení jedné strany trvalo zhruba pet minut. Kempy byly navíc usporádány podle regionu a kazdý region mel svoji vlastní stránku, takze to vypadlo, ze bychom pod MtTaranaki mohli strávit zbytek dne. A tak nakonec Olous odesla asi po dvaceti minutách s prázdnou.

Maorská legenda o MtTaranaki vypráví, ze kdysi dávno Taranaki zil ve stredu Severního ostrova spolecne s ostatními bohy hor Tongariro, Ruapehu a Ngauruhoe. V jejich sousedství zila krásná dívka Pihanga odenná do pláste vyrobeného z neproniknutelné zelené buse a vsichni bohové hor byli do ní beznadejne zamilováni. Toto klidné souzití ale bylo naruseno tehdy, kdyz se Taranaki uz nedokázal udrzet a pokusil se více s Pihangou sblízit. To se samozrejme nelibilo Tongariru, který na pomoc povolal sílu Zeme. Hory daly pruchod své zlosti a nebe se zahalilo do tmy. Kdyz se zeme konecne zase zklidnila, Tongariro byl o poznání nizsí nez dríve a stál po strane Pihangy. Taranaki, plný hore a zlosti, vytrhl své koreny ze zeme a opustil svoji domovinu. S plácem zanechal za sebou reku Wanganui, ledabyle se vydal za sluncem a kdyz dorazil k mori, obrátil se na sever. V noci unaven ulehl ke spánku, ale Pouakai Ranges se kolem nej semkli a uveznili ho na míste, kde odpocíval. A tam stojí do dnes. Podle této legendy se má Taranaki dale jednoho dne k Pihanga vrátit, a proto je nemoudré bydlet na ceste mezi temito dvema horami-sopkami. Taky tam nenajdete zadne Maorske obydli.

Tato majestátní hora má dve jména: Taranaki je maorské oznacení a název MtEgmont získala od Jamese Cooka v roce 1770, který ji pojmenoval po Earl of Egmont, který podporoval jeho cestu. O sopce se také ríká, e je horou nejvíce navstevovanou horolezci.

Je obklopena bujnou, zelenou prírodou, modrým morem a nebem. Vládne pocasím a ovlivnuje kazdodenní zivot obyvatel, nabízí výtecné podmínky pro horolezení, lyzování, turistiku a fotografování. Pramení na ní více nez 50 rek a potoku a je to botanický unikát, který nabízí sirokou skálu vegetace od subtropické a stredomorské v Kaitake Ranges po subalpinskou a alpskou louku v nadmoské výce 1800 m.n.m. vcetne nescetného mnozství ptacích druhu. Celá oblast je tvorena nekolika sopkami (MtTaranaki 2518m, Fanthams Peak 1692m, Kaitake Range, Pouakai Range) a poslední sopecná aktivita byla zaznamenána nekdy v roce 1755, jak praví zdroje na Internetu. Proto se dnes tato oblast povazuje za sopecne necinnou. Na úbocí hory je nekolik krásných procházek prirozeným lesním porostem pralesem s mnoha vodopády, mocálem (Ahukawakawa Swamp 20 minut od Holly Hut) a kouzelnými vyhlídkami. Pro více zdatné jsou zde celodenní a nekolikadenní pochody vcetne výstupu na vrchol, ke kterému je ale potreba horolezecké vybavení, zkusenost s horolezením a zimním lezením a v neposlední rade výtecná kondice.

První prírodní rezervace zde byla zalozena v roce 1881. Následovalo budování chat na prespání, tracku a cest. Postupne se rezervace rozsirovala a v roce 1900 bylo území vyhláseno národním parkem, druhým v poradí (první byl Tongariro).

Po neúspesném pokusu získat seznam DOC kempu jsme se na krátkou chvíli rozloucili s MtTaranaki a uháneli na její druhou stranu, pres Stratford do Dawson Falls. Po ceste sopka obcas vykoukla z mraku, ale nejkrásnejsí pohled na ni byl od informacního strediska v Dawson Falls. Tady jsme si taky dali neco malého na zub a po krátké procházce k vodopádum jsme pokracovali k Wellingtonu.

Jeli jsme po pobrezí, které je hojne vyuzíváno surfari, ale meli jsme smulu, byl odliv a nikdo nesurfoval. Bez problému jsme uháneli dál a dál na jih, krajina se nám menila pred ocima ze zelených kapradin, preslicek a lesu pres pastviny se stádecky ovecek a kravicek az po témer suché a holé kopecky na Kapiti Coast. Asi 30 km od Wellingtonu jsme zacali hledat místo k prenocování, ale tentokrát jsme nemeli stestí na zádný kemp. Nakonec jsme si ustlali na bývalém dálnicním odpocívadle od silnice oddeleném radou keru, uzili jsme si západ slunce nad Kapiti Island a po necem k jídlu jsme sli spát. Za hlavami nám celou noc jezdily nákladáky a tak jsme meli zajisteno, ze ráno brzy vyrazíme.