Jednotlivé pastviny byly od sebe oddeleny ploty, pres které vedly schudky oznacené jiz výse zmínenými znackami, a to nás cas od casu ubezpecilo o tom, ze jdeme správne. Nakonec pastviny skoncili a my jsme se zanorili do buse. A byl to opravdový bus, ve kterém se Olous najednou propadla o pul metru a vetve se nad ní neprodysne uzavrely.

V prítmí vetví stromu a krovin nebylo moc dobre videt, kam clovek vlastne slape. O priblizném smeru cesty jsme si taky mohli nechat jedine zdát. Vlastne nezbývalo nic jiného, nez se drzet jiz vyslapaných cesticek a v jejich mnozství se snazit neztratit. Obcas se stezka propadala az do metrové hloubky mezi kere neznámého puvodu, ale stále to vypadalo, ze tudy jiz nekdy nekdo sel. Nakonec nás bus doslova vyplivla na brehu zátoky. Tento poslední úsek cesty byl oproti predeslému naprosto bez vegetace. Na druhou stranu byl ovsem schudný jen díky tomu, ze byl zrovna odliv. Prijít v jinou dobu, tak bychom snad museli plavat. Konecne jsme dorazili na pláz! Kolonie tucnáku se samozrejme nacházela na zcela opacné strane pláze, nez kde jsme se vyloupli z pobrezního buse.

Kdyz jsme se pomalu blízili celí zmození z buse a nakonec i docela unavení z brodení se v hlubokém písku na plázi k dlouho vyhlízené kolonii, tak nás zastavila jedna paní a upozornila nás na zlutookého tucáka v tráve na brehu. Byl od nás vzdálen zhruba 100 metru a tak jsme ocenili, ze jsme si tentokrát nezapomneli vzít dalekohled. Díky dalekohledu jsme pak objevili jeste i dalsí: jeden z nich spal asi 200 metru pred námi na pobrezních kamenech a jeste dalsí si cistili perí v tráve na vysokých brezích zálivu. To ale bylo vse. Tucnaci se totiz na breh vraceji nekdy pred setmenim (dokonce v informacnim stredisku maji vyvesen jejich "jizdni rad"). Takze zbytek kolonie se cachtal jeste nekde daleko v mori a lovil rybicky.

Pri zpátecní ceste jsme se rozhodli, ze se nám v zádnem pripade nechce prodírat busem a vybrali jsme si smer, který sice byl trosku na opacnou stranu, nez odkud jsme prisli, ale zase vypadal trochu schudneji. Byl oznacen sipkou Sandy Mount a nekde tím smerem jsme asi nechali i auto (mapu jsme s sebou ovsem nemeli). Z pocátku jsme sli po vyslapané cesticce, která nás zavedla do prístresku, který byl urcen k pozorování tucáku. Dále od pobrezí cesticka pokracovala vsemi smery a tak jsme si zase vybrali ten, který se zdál být nejvhodnejsí. Pohodlná cesticka nás dovedla po písecné dune, na které se uchytily ruzné kere a trávy, az do malého dolíku. Tom sel jako první a najednou zustal stát jako oparený. On tam totiz spal tucnák a my jsme ho vyrusili. Tucnák se vydrápal na vrchol dolíku a zastavil se tam. I pres to, ze byl od nás vzdálen ne více jak 5 metru, cítil se na vrcholu svého úkrytu nejspís v bezpecí, protoze se zastavil a zvedave se nás prohlízel. My jsme se vzpamatovali z pocátecního prekvapení a po nezbytném fotu a filmecku jsme pokracovali v puvodním smeru na Sandy Mount.

Ukázalo se, ze je to opravdu Mount - hora a je opravdu Sandy - písecná. Cesta vedla ostre vzhuru (jak uz to u hor bývá) a navíc uprostred obrovské písecné duny. Ten kopec jsme zdolávali asi 40 minut, ne-li déle. Odmenou za zdolání duny byl krásný rozhled po krajine - na jednu stranu záliv se zlatou plází, na druhou - vnitrozemí poloostrova zarostlé busem, a nekde v dáli pastviny a stromy lemující cestu vedoucí snad k nasemu autu. Na vrcholku duny jsme zjistili, ze cesta na Sandy Mount pokracuje ted uz absolutne opacným smerem, nez bychom potrebovali. Nedalo se nic delat a museli jsme se opet zanorit do hloubi neproniknutelného buse. Ovsem ted uz to nebylo tak jednoduché, jako poprvé, protoze jsme byli zarucene první lidé, co tudy sli. Bus byl tvoren nejruznejsími keri a stromy rostoucími tak huste, ze by se mnohdy hodila maceta. Nekteré kere byly dokonce tak záludné, ze jejich vetve byly tvoreny asi dva centimetry dlouhými trny. Mezery mezi keri byly vyplneny trávou a ruzným podobným sásím, dokonce jsme tam objevili neco, co vypadalo jako nase koprivy, ovsem asi tak desetkrát vetsí. Hustota keru byla nekdy taková, ze se nedaly prekonat jinak, nez prelézt. V takových prípadech (a nebylo jich málo) jsme aspon získali prehled o krajine a vzdálenosti mezi námi a stromy v dálce, ke kterým jsme meli namíreno. Konecne jsme prekonali zelené more a pred námi se otevrely rozlehlé pastviny. Po prelezení nekolika plotu jsme se ocitli na ceste mezi pastvinami a pustili se po ní doufajíce, ze za chvilku dorazíme k autu. Co cert ale nechtel. Olous mrkl do jednoho údolí v dáli (prece jenom výstupem na písecnou dunu jsme nastoupali pekných pár výskových metru) a uvidel v nem malou cervenou tecku. Na její zoufalou otázku: "Tome, nechces mi tvrdit, ze tam to malé cervené dole je nase auto, ze ne?" Tomás vytáhl dalekohled, a to jenom proto, aby Olousovy nejcernejsí obavy potvrdil. Samozrejme, ze to bylo nase auto a bohuzel se nacházelo na zcela opacné strane, nez jsme predpokládali. Cesta, na které jsme se zastavili, se pred námi zatácela cert ví kam, a tak jsme ji opustili a vydali se prímo pres pastviny k autu. Stacilo prekonat jeste nekolik dalsích plotu, prejít podmácené pastviny, na kterých rostly pulmetrové bodláky a mezi nimi pospíchal skrytý potucek, polekat nekoliv ovecek a konecne jsme byli u auta. V tu ránu v nás zmizela flaska teplé vody puvodne urcene k pití. Ale byli jsme tak zízniví, ze bychom vypili snad cokoliv. Z výpravy za tucnáky, která mela podle mapy trvat jenom 45 minut, se tak vyklubalo docela pekné ctyrhodinové dobrodruzství.